KDU-ČSL a STAN jdou do voleb společně. Odvaha se může proměnit jak v triumf, tak v obraz jednorázového gesta šílencova... Klíčem jsou kandidátky.
Plánované volební spojení KDU-ČSL a hnutí STAN si již vysloužilo mnohé komentáře. Od pozitivních a nadějeplných až po ty kritické, úspěšné či přezíravé. Žádný z komentářů nemohl však vedením obou subjektů upřít odvahu – a té je v aktuální politice hodně třeba. Přinejmenším proto, že je politika sama vnímána jako svět plný zákulisních dohod, vzájemných protislužeb, strategií „jak se udržet“, kalkulů a osobních zájmů. Odvaha, se kterou obě uskupení hovoří o více než deseti (potřebných) procent tady po léta chyběla a je jen na dalších krocích, aby nebyla potlačena politickou „realitou“.

Není bezpochyby náhodou, že média nyní aktuálně citují i Jiřího Čunka, který se ke spolupráci vyjádřil i z hlediska rizik v procesu skládání kandidátek. A jakkoliv by se mohlo zdát, že jde o návrat ke klasickému „partajničení“, je to poznámka v mnohém klíčová. Není to přitom vůbec nic nového – nominační proces a skládání kandidátek/kandidátů je zásadní již od dob staročesko-mladočeského potýkání v 19. století. Pro koaliční spolupráci jde přitom o záležitost dvojnásobně citlivou a dvojnásobně klíčovou. Je zřejmé, že oba subjekty mají odlišnou sílu v různých částech republiky, stejně jako do každé nominace vstupují osobní názory, zájmy, zvyky a nejrůznější zažité „klíče“ pro sestavování kandidátek. Zdálo by se, že jednoznačným volebním jmenovatelem je budoucí volební úspěch, kterému by se mělo podřídit vše. Jenomže v žádném společenství, natož politickém, podobně jednoduchá konstatování nefungují. Jednak každý může vidět cestu k úspěchu odlišně, jednak se příliš často neřídí ani tyto procesy rozumem, ale souborem osobních zájmů.

Často se veřejně naříká, že strany rezignovaly na program, který voliče nezajímá – volí na základě pocitů, frustrace, časti spíše v negativním výběru. Sdružení KDU-ČSL a STANu má v této souvislosti nyní dvojí výhodu – jednak nerezignovala na programy, jednak přinášejí jistou důležitou dávku důvěryhodnosti a rozumu. S tímto „vkladem“ je tedy znovu nutné vrátit se k těm, kdo budou dané pozitivum před voličem garantovat a představovat – ke kandidátům. Pokud se proces přípravy kandidátek zacyklí do stranické rigidnosti na jedné straně a vzájemnému handlování na straně druhé, ztratí se mnohé z potenciálu. Pokud ale zůstane odpovědným na zřeteli to hlavní – obrovská šance na úspěch, mohli bychom se na podzim dočkat zajímavého překvapení.

Riziko této politické odvahy netkví pouze v nutnosti matematicky překonat oněch deset procent z hlediska soupeření s dalšími subjekty. Největším rizikem možného úspěchu jsou nyní ony dva subjekty samotné a jejich strategie v příštích deseti měsících. Odvaha se může proměnit v triumf, stejně jako se může změnit v obraz jednorázového gesta šílencova…