Osobní manifest křesťanské politiky.

Svět se změnil. Ne, to není vstupní obecná fráze o měnícím se světě, vstupování do stejné řeky, paralelách, podobnostech, opakování dějin či „tekuté době“. Svět se změnil, a to je naprosto radikální skutečnost, kterou nám dosud zakrývá množství atributů každodennosti, jež nám připomínají minulá dvě staletí. Stát. Zákon. Právo. Ekonomika. Práce. Mzda. Víra. Náboženství. Národ. Jazyk. Pokrok. Vzdělání. A samozřejmě mnoho dalšího. Jsem si vědom obrovské drzosti, když si dovolují předložit podobný výrok“, který arogantně a jaksi „celostně“ zasahuje do oblasti právní vědy, věd ekonomických, religionistiky, filosofie, sociologie a dalších sofistikovaných nástrojů, které si civilizace postupně vytvořila, aby se pokoušela uchopit svět (a samu sebe). Jenomže to zároveň píši s pevným přesvědčením, že jsme se vskutku již ocitli za hranou jakýchkoliv postupných změn. Vše, co aktuálně zažíváme – a budeme zažívat – se již skokově nebude podobat ničemu, co jsme znali, věříce ještě v jakási pravidla, hodnoty a předpoklady.

Znaky krize
Naše (evropská) civilizace je totiž založena na nepsaných předpokladech – tradicích křesťansko-židovské minulosti, stejně jako psaných pravidlech osvíceneckých mozků věřících v lidský rozum. To vše propojeno v kodexy psané i nepsané. O těchto předpokladech se dávno nepřemýšlí, neobnovují se v jejich stálém uvědomování si jich – což by bylo v pořádku, pokud by se nestaly předmětem zásadního zpochybnění, eroze a nakonec i popření. Není přitom nic zvláštního, že tento proces se aktuálně propojuje: 1) s vnitřní nedůvěrou ve způsob výkonu moci – v rámci znevěrohodnění zastupitelské demokracie, 2) s nedůvěrou v pokrok a blahobyt – pokud se týká výběrově jen úzké skupiny „vyvolených“, 3) s vnějším ohrožením našeho prostoru – reálnými či virtuálními migrační pohyby. Zkráceně – bojíme se vnějšího, nevěříme vládnoucím a odmítáme zjevnou ekonomickou nespravedlnost. Spojení těchto tří momentů vytváří (při mnoha dalších aspektech) třaskavý okamžik změny – a změny v dějinách povětšinou vedou k lepší společnosti pouze skrze katastrofu.


Stát bez idejí
Stát. Systém určený pro správu jasně vymezeného prostoru, pro základní ochranu svých občanů. Stát 21. století povětšinou zbavený idejí, na kterých vznikl. Stát, v naší zemi postavený, pokud jde o výkon moci, více než čtvrt století na zastupitelské demokracii. Stát, který má být v nejlepších idejích demokratů systémem prosazujícím vůli většiny při respektu k právům a potřebám menšin. Stát přerozdělující, starající se, solidární, nikoliv však paternalistický, omezující a dirigující. (Což je, přiznávám, doposud neexistující a nenaplněna „střední cesta“…) Ale stát. Slovy zesnulého a vysmívaného Miloslava Ransdorfa se stát stává čím dál zřetelněji pouhým garantem bezpečnosti svých občanů – a i výkon této garance jednou zprivatizuje… Stát v nejlepším slova smyslu jako „vyvažovatel“ – mezi společensky svazujícím a individuálně vlčím. A ptejme se vážně: Kde je tento stát? Stal se z něj jen bezkrevný, bezideový mechanismus s větším nebo menším přerozdělovacím efektem. A absurdita stávajícího státu – i přes krátkodobá vítězství vyššího (i solidárního) přerozdělování – nic neztrácí z celkových vítězství „vlků“ – neboť je v globálu jen titěrným hráčem.

Právo pro některé
Právo a zákon. Jsme postaveni – porozeni – do systému, který je nastaven dle určitých vymahatelných a vymáhaných pravidel, v posledku negativním vymezením toho, co se nesmí. To je přitom opřeno jak o někdejší náboženství, pozdější etiku – vraždit, krást a podvádět je v rámci nutného klidu ve společnosti trestáno a potíráno. Samozřejmě, že ne dokonale a stoprocentně. Systém je postaven na prostém faktu, že si dokáže poradit s tímto „zlým“ jednáním do jistého stupně sociální či ekonomické významnosti viníka. Čím vyšší status, tím pravděpodobnější „proklouznutí“ systémem – což je z hlediska prosté stability systému pochopitelné – čistě numericky. Sociálně a ekonomicky silných „překračovatelů“ bude vždy méně a nehrozí, že se v případě benevolence masově zhroutí systém. Zároveň to ovšem v sobě skrývá ono „měkké“ nebezpečí – viditelnost podobné selektivnosti práva vytváří jeho postupnou erozi napříč celou společností. Ta se proměňuje na ty, co „smí“ a ty, co „nesmí“. V každé revoluci je to jeden z momentů, který bývá dlouhodobě podceňován, aby se stal buď spouštěčem či silným „spolupůvodem“. Ano, mluvím zde o revoluci, neboť každá, jakkoliv většinou nezřetelná, cesta k hranici dosavadních jistot vede nutně k revoluci.

Rezignace na spravedlnost
Ekonomika, práce, mzda. Vůbec největší pohyb 19. století se odehrál ve světě masového využití práce, jejího svázání do systému, na jehož vrcholu zvítězil zájem jednotlivce nad zájmem celku. Neboť celek zde byl od výkonu a šťastlivec (či šťastný vlk) zde byl od výsledku. Tento radikální stav pohnul světem v nesporně logickém protipohybu revolucí. Ty však nedokázaly přinést spravedlnost, kterou hlásaly jako hlavní heslo. V revoluční nespravedlnosti zasely takovou míru nenávisti, která i dnes budí ve svých výsledcích hrůzu. Masarykovskou parafrází – přirozená nerovnost mezi lidmi ještě nesmí znamenat vykořisťování člověka člověkem. Jenomže pád mnohdy jen rétoricky socialistických diktatur, plných moci chtivých diktátorů přehlížejících člověka, odradil na dlouhou dobu od podobných pokusů. Jenomže ani ve 21. století problém dělnických kolonií století 19. nevymizel – proměnil se, globalizoval, ale rozhodně nevymizel. Jsme ve stejné situaci, jen v o mnoho nevýhodnější situaci špatných zkušeností. Dnes vlastní několik málo desítek lidí bez přehánění polovinu planety, aniž by existoval systém, způsob, jak tuto pro mnohé závislé tak výhodnou situaci v krátkodobém horizontu změnit. Příklad: Pokud přichází na přetřes pro mnohé tak absurdní idea „občanského příjmu“ – není její odmítání jen lpění na danostech minulosti? Copak skutečně platí či někdy platilo – kdo nepracuje, ať nejí? Copak je člověk od podstaty lenoch, kdy největším nebezpečím je, že budeme tzv. „doplácet“ na ony některé, zneužívající systému? Všimněme si, kam se posunula naše – bohužel doposud většinově přijímaná – rétorika. Začínáme nastavovat náš sociální systém jednoznačně v obavě před zneužitím společných prostředků. To, co nás vede, je strach. Ne odvaha je přerozdělit tak, aby je dostali potřební, a to i za cenu jejich částečného zneužití. Původní idea myslet na objektivně znevýhodněné ustoupila tomuto strachu. Ne, tento princip nelze nazvat křesťanským. Raději ztratit jednu minci ze sta, nežli pro jistotu nevydat nic, aby se jediná mince nezakutálela. A upřímně, kdo si ony mince (chiméru potištěných papírů jako platidla) vezme do hrobu? Tváříme se, jako kdyby recyklovaný – zásluhový – blahobyt byl smyslem života a upíráme tak rozdělení dostatečného bohatství, které máme, potřebným. Jsme pyšní v rozhodování, kdo má nárok a kdo zásluhu. Přestali jsme věřit člověku, a to jak po křesťansku, tak v osvícenecké víře.

Přežitek víry?
Víra, náboženství. Mají to těžké. V této civilizaci postupně poztrácené mezi rozumem a mamonem. A tak, logicky, rodí se a znovuobnovují v místech chudoby a strádání. Což nás jednou dovede k tomu, že se obnoví i na troskách naší civilizace. Věc s největší nadějí mimo struktury vládnoucí a ovlivňující. Dobro „povinné víry“ nebylo nikdy dobrem, jen popřením víry jako daru. Hodnoty, které vnesly do společnosti, zůstávaly však úhelnými kameny pravidel soužití. Se ztrátou a laicizací – s nástupem role státu – byla převzata pravidla, avšak pravidla již bez metafyzické podstaty. A každé pravidlo bez ideje je zpochybnitelné, hodno popření, určeno k popření. Proč není dovoleno zabít? Protože „se to nedělá“. Protože to přikazuje desatero, jakési metafyzično? Protože je to dobré pravidlo pro fungující společnost? A když pravidla přežití společnosti přinesou potřebu zabíjet? Bude zde síla etiky – etiky bez víry? Víru i náboženství jsme si nesli po tisíciletí, 19. století s nimi otřáslo, 20. století je oslabilo a století naše je maximálně tak odsune do široké palety hledání tisíců duchovních alternativ. Fragmentace. Rozpad. Víra přitom není všelék pro budoucnost, je to aktuálně ztrácená cesta, jedna z cest.

Návrat k „tlukotu krve“ národa
Národ, jazyk. Kmenový tlukot krve proměněný 19. stoletím v nové náboženství sounáležitosti, spolupatřičnosti, kolektivnosti a identity. A to je to slovo, na které stůně naše doba a naše společnost. Identita. Ty národní a jazykové postavené ve století předminulém byly po revolučních pokusech století minulého vystřídány snahou o identity obecné, všelidské, které aktuálně dodýchávají. Máme stále méně Evropanů a o to více Basků, Valonů, Černohorců... Demokracie jako identita člověku 21. století nestačí, je příliš ve vleku politické reality, náboženské absence, ekonomické nespravedlnosti a přirozeného pudu chránit svoje nejbližší, když se svět kolem hroutí. Znovuobjevování národa a jazyka již tak není spjato s vymezením a hledáním prostoru pro samostatné státy – to vše máme za sebou. Posiluje tendence iracionálního vymezení na jakékoliv „my“ a „oni“, hledání výhodnosti pro „nás“ a potlačování těch „mimo“. Konstrukt propojení národního, nadnárodního, to vše na platformě ideje občanské svobody a zastupitelské demokracie se dostal za hranici uvěřitelnosti. Občanská svoboda končí na hranici sociálního a ekonomického statutu a zastupitelská demokracie se zhroutila do plakátových dostihů planých slibů. Politické strany jako nositel tohoto systému se dlouhodobě drží na minimu důvěry – všimli jste si, že před volebním kláním již rezignovaly na programy? Volič je nepotřebuje. Jenomže země je pak potřebuje k vládnutí a dobré správě. Volby jako prostředek se staly samy účelem.

Strach z neúspěchu
Pokrok, vzdělání. Dodnes mám silně v paměti výrok slepého promítače z italského filmu, když mu několik let po úraze v promítací kabině prezentují nehořlavý film. Řekne jen něco ve smyslu: „Vida, pokrok. Vždycky přijde pozdě.“ Pokrok jako zaklínadlo posledních staletí. Pokrok jako kouzelná formule pro vzdělání a především vědu. Co si pod ním však představujeme? Větší míru blahobytu, infrastrukturu společnosti, vynálezy ulehčující život, prodlužující jej, dávající mu tzv. „vyšší kvalitu“. Ale co v tom životě na základě takto získaného pokroku děláme? Jak žijeme? Saháme bez přehánění doslova na nebe, aniž bychom byli odlišní od našich pradědů ve svých nejprostších snech a potřebách. Naplnil nám však onen neuvěřitelný pokrok naše potřeby více, nežli člověku před dvěma stoletími či tisíciletími? Vzděláváme, umožňujeme bezpochyby téměř každému poznávat náš svět. Zároveň ale v tomto kvantu čím dál více kloužeme po povrchu, vyhledáváme informace umožňující úspěch v námi vytvořeném systému civilizace. Někde pod ní však zůstává jak planeta, tak my sami. Nepromýšlíme věci, není na to čas. Jako pozitivní větu vnímáme, že něco „stíháme“. Ale odkdy je „stíhání“ pozitivní? Co lovíme? Povinnosti všedního dne, které nás v systému pokroku mají posouvat k vyšší kvalitě života? Labyrint systému jsme povýšili na smysl, úspěšný pohyb v tomto labyrintu na naplnění. Se stále stejnými špatnými vlastnostmi osobních ctižádostí, tzv. úspěchu, obdivu. Kvantitativně jsme mnohem vzdělanější společností, která však na druhé straně zcela absurdně věnuje svůj obdiv – slavení – celebrování – mnohým, kteří neumí zhola nic, pouze na sebe pudově zkoncentrovat naše lačné pohledy. Získáváme informace, zachycujeme klipovité záblesky, ale neučíme se. Protože jsme mimo jiné opustili jeden z nejsilnějších momentů učení – vnímání důležitosti neúspěchu. Neúspěch? Vytěsněno. Nepotřebné. Nevyužitelné. Škodlivé.

Začněme
Svět se změnil. Přestávají platit věci, jež jsme měli za automatické. Nepsaná pravidla, psaná pravidla. Pojmy. Pravda není pravda. Existuje ještě nyní populární „postpravda“. Alternativní fakt. Úhel pohledu. Hodnota není hodnota. Záleží na výhodnosti okamžiku, využitelnosti. Jsme přitom součástí té změny. Nedůvěřiví, ale i nedůvěryhodní. Zneužívaní, ale i zneužívající. A není na to rozhodně jednoduchý lék. I proto se v poslední době rojí proroci a vyznavači katastrof, konců civilizací, konců stávajícího systému. Nejsou tak daleko od pravdy, jak by se mnohdy výsměšně zdálo. Zároveň nikdy v dějinách neexistovala a existovat nebude žádná danost.

Proto nám zbývá jediné – začněme věci promýšlet odznova. Co je základem naší společnosti, systému, ve kterém žijeme? Co je základem pro každého z nás? Opravdově a reálně. Osobní svobody, kterých si vážíme. Solidarita, kterou jsme opustili. Společenství, které není postaveno na negaci. Sebevědomí, které potřebuje i neúspěch. Víra, která není vysmívaná, ale ani přikazovaná. Vzdělání, které vede k poznání. Ne řešení, ale cesta. Začněme prostě – ale bezpochyby bolestivě – promýšlet věci odznova.