Jeden lidský život od roku 1948...

Můj táta slaví sedmdesátku.

Táta je z generace, která s touto zemí prožila všechny ty zlomy od roku 1948. Narodil se v červenci, pár měsíců po únorovém převratu. Narodil se ještě doma, ještě to nebyl čas porodnic. Jeho rodina žila na malé vesnici a nebyla z nového režimu zrovna nadšená. Projevilo se to pak také tím, že jedna z jeho prvních vzpomínek byla na estébáka v kuchyni. Odvedli mu otce (toho naštěstí za čas vrátili), ale jeho děda a strýc se vrátili až po jedenácti letech... A rodina se musela poté několikrát stěhovat. Nakonec zakotvili v jiné malé vesnici. Byl tam tehdy jediný, kdo nenosil pionýrský šátek, i když asi chtěl. Kdo by chtěl být mimo dětský kolektiv... Na učení odjel do Uherského Brodu. Maturita nebyla hned tak možná a dodělal si ji až někdy ve třiceti... Na vojnu šel do západních Čech, nejdřív k dělostřelectvu a pak měl docela dobrou vojnu u “lapiduchů”. Na vojně byl v době, kdy proběhla okupace v srpnu 1968, které se pak říkalo “bratrská pomoc”.

Vzpomínal pak často, jak měli “napáskováno” ostrými a čekali na rozkaz vrchního velitele, který nepřišel. Tak alespoň nepustili Rusy do kasáren, převlékli se do civilu a šli přemalovávat cedule u cest. Po návratu z vojny se za pár let oženil, na tehdejší dobu vlastně docela pozdě, až v sedmadvaceti, a za rok se mu narodil první syn. Pak ještě dva další. Rodina se z vesnice odstěhovala do Dačic. Za prací v továrně a za panelákovým bytem. A v té továrně pak pracoval po celý život. Na dětských fotkách z druhé poloviny sedmdesátých let se naše kočárky ještě mezi panelovými domy brodí nedodělanými chodníky. Když přišel listopad 1989, bylo vlastně mému otci tolik, jako je mě nyní. Jednačtyřicet let prožil v diktatuře, devětadvacet let v demokratické zemi. Pamatuji si, jak se hádal kolem roku 1990 se svým otcem, mým dědou, který trpěl nezdolným optimismem, jak bude nyní všechno dobré. Táta trpěl velikou skepsí a všechny ty přemety devadesátých let, jakoby mu dávaly za pravdu. Děda vyrostl v první republice a věřil, že se něco z ní vrátí, táta poznal jen komunismus a jednou z hlavních vlastností je nedůvěra k jakékoliv moci.

A tak nemáme logicky na věci kolem nás stejné názory. On prožil dvacet let své dospělosti v systému, který nebyl svobodný a lidská paměť odmítá tak jednoduše přijmout, že vše na tom životě by mělo být špatné. Pro mě (historika) zajímavá a každodenní zkušenost střetu „dějin“ s pamětí, „historie“ s životem.

Můj táta slaví sedmdesátku. Tak všechno nejlepší!