Někdo nám rozbil nebo ukradl 17. listopad?

18. 11. 2018 | 16:44
Přečteno 3369 krát
O tom našem svátku. Nebo o svátku jen některých?

Letošní připomínání výročí 17. listopadu 1989 (a snad i 1939) bylo v mnohém jiné. I když, máme přece ještě v paměti i podobný svátek s aktuálním prezidentem v hlavní roli, který již před pár lety upozornil na Albertově na radikální rozpor mezi tím, co se slaví a kdo to jako zástupce státu slaví. Ostatně, premiér zažil osobně něco dost podobného již v tomto srpnu před Českým rozhlasem. Je to zjevné – připomínání výročí soudobých dějin je stále častěji aktuálním zrcadlem našich politických elit a nálady ve společnosti. A je i odrazem postoje významné části společnosti (nikoliv volební většiny) k těmto elitám. Poslední demonstrace ukázaly, jak silný a emotivní je tento odpor ke stávajícímu premiérovi (a prezidentovi), což se ovšem ukázalo na jejich vlastních reakcích. Není prostě normální, když se buď mlčí, nebo kladou květiny v půlnočním tichu. Co chceme jako lepší doklad. Ale doklad čeho vlastně? Že jak prezident, tak premiér jsou si vědomi reakcí lidí a nebudou je již riskovat? (A dle mého nepatřičné házení květin do koše je jen hodně smutným uzavřením příběhu květiny dávané během demonstrace 17. 11. 1989 za štíty příslušníků pohotovostního pluku.)

Jistě, premiér představuje vrchol (pro mnohé) nepředstavitelného. Spojení byznysu a vlády, strana vůdcovského typu, polopravdy, lži, bizarní příběh s dětmi v čele firmy vyvedené z holdingu. To vše by ještě před několika lety stačilo k dobrovolnému odstoupení. Nikoliv tak teď. Teď je totiž politická realita taková, že neexistuje reálná politická síla, která by k tomu premiéra donutila. Nehledě na to, že postoj koaličního partnera se ocitl v kleštích volby menšího zla, pudu sebezáchovy a neřešitelnosti celé situace. A navíc, v posledních letech se povážlivě snížila hranice nepsaných pravidel, toho, že se něco „prostě nedělá“. Ale o tom nebyl 17. listopad. Byl zároveň o frustraci a naštvání těch nesouhlasících s aktuálním vedením státu. Protože pod čarou té euforie a nadšení se velmi často objevují skeptické (realistické?) hlasy, že ani tyto demonstrace nic nezmění. S tím bych však nesouhlasil, prostě již jen proto, že každé veřejné – a masové vystoupení – situaci mění, přinejmenším poukazuje dosti výrazným způsobem na to, že lidé jsou schopni vyjít do ulic, že jim o něco jde. Pak jsou zde ovšem lidé, na kterých tato aktuální moc stojí – ti, co nechodí na demonstrace, ale chodí k volbám – a právě u nich se skrývá klíč k řešitelnosti či neřešitelnosti situace.

Dlouhodobé řešení rozhodně není spjaté s osobou konkrétního premiéra. Jeho podpora, stejně jako stabilní podpora předsedy SPD či prezidenta přece není o tom, že nám tito konkrétní lidé „rozbili“ odkaz 17. listopadu – nemůžete rozbít něco, co je silné, životaschopné – a především – těší se všeobecnému koncensu ve společnosti. A právě ten zde fatálně chybí. Situace se dostává do jakési vyhrocené emotivní fáze „kulturního boje“ těch moudrých proti hlupákům – hlupákům, kteří volí stávajícího premiéra, prezidenta, atd. Tento pocit – navíc do jisté míry (snad nechtěně) nadřazený, se pak koncentruje do odporu ke konkrétním osobám, ale s jejich odchodem/odchody podstata nezmizí. Nehledě na to, že zažíváme nesmírně zajímavou situaci, kdy mnohé rozumné a přemýšlivé osobnosti strhávají emoce a rozum nestačí z onoho strmého kopce ani brzdit, ani pořádně fungovat – ale to je jiné téma – a jiný problém. Jako mnohem závažnější problém vidím některé frustrované výroky, že „my, co máme pravdu“ jsme příliš holubičí povahy a bez facky – násilí! – to nepůjde. Tento směr úvah je dle mého skutečnou cestou do pekel.

Dala by se tedy znovu položit výše naznačená řečnická otázka, zda nám někdo – a kdo to byl – tedy nerozbil, či neukradl 17. listopad? Nerozbil. Ani neukradl. Protože nikdy tady nebyl fungující stroj jednolité historické paměti na tuto změnu. Opatrné mlčení nesouhlasících symbolicky zmizelo se smrtí Václava Havla v roce 2011, možná stejně symbolicky, jako když se v roce 1937 ztratil po smrti TGM „strážný bůžek“ demokracie první republiky. Nebylo co rozbíjet, když to bylo pochroumáno od počátku změny. Vzpomeňme si na „šikovného“ aparátčíka a premiéra Čalfu. Nemohlo to od počátku jednolitě fungovat, když z tohoto stroje vytáhl Václav Klaus a jeho devadesátá léta důležitá kolečka práva a legislativního rámce divoké privatizace, když z něj opoziční smlouva Klaus/Zeman udělala pouze prázdnou hrací skříňku, když se střídající premiéři znemožňovali (až na výjimky) jeden za druhým, od koalic s Marťany až ke sledovačkám v rámci milostného trojúhelníku. Když jsme se objektivně přes všechna programová prohlášení vlád vykašlali na školství a vzdělání – a teď nadáváme významné části společnosti do hlupců. Když jsme neřešili dluhové pasti, stejně jako vsadili na Českou republiku jako na montovnu… Když jsme nechali privatizovat část přírodních zdrojů a vytrvale zavíráme oči nad budoucí globální ekologickou katastrofou, do které se objektivně řítíme. Když chceme po lidech důvěru v nedůvěryhodné. Když jsme většině lidí nenabídli v celém novém systému jistotu. Takovou tu obyčejnou, každodenní jistotu, zcela všední, drobnou, ale nenahraditelnou. Je to jak z Andělských očí Bohumila Hrabala, když starší zkušený pojišťovák učí nováčka a prozrazuje mu tajemství – tkví ve slově „penze, penzička“ – a to slovo se musí dětsky zašišlat, jako by se s ním člověk mazlil. Zní to jako literární či filmová historka, ale je v ní mnohem víc, než se zdá a vůbec nejde jen o penzi…

Náš sedmnáctý listopad nikdo neukradl, poslední demonstrace ukázaly, že přes všechno je v mnohých jako nesmírně cenný – skutečně životní odkaz ideálů, víry v sebe i v budoucnost. Neutopme ho v jednostranné euforii po případném odchodu konkrétního politika – politici zde tak jako tak nebývají navždy. Svůj nový sedmnáctý listopad si vlastně musíme znovu vytvořit, trapně se přitom vrátím k „drobné“ masarykovské práci. A ta se musí týkat i těch nejmenších míst v naší zemi, musí se věnovat socio-ekonomickým a ekologickým problémům. Svobodu musí lidé cítit nejen během voleb, svoboda musí prostupovat i jejich sociální a ekonomické šance. Když se objevuje pozitivní heslo: „Díky, že můžeme!“, starejme se o to, aby to tak cítili i ti, které přehlížíme. Musí to být sedmnáctý listopad demokracie, svobody, ale i vzdělání, sociální jistoty a fungování pravidel, včetně těch nepsaných. A nic z toho není možné bez veřejné angažovanosti, včetně té ve volbách. Aby už neplatilo to skeptické, že někdo chodí na demonstrace, ale někdo jde k volbám. Osobně jsem po včerejšku moc a moc zvědav, co vše a za jakých okolností se odehraje přesně za rok – v době třicátého výročí sametové revoluce. Stoletou (neexistující) republiku jsme oslavili bez aktuálních ostrých konotací a bez společenského rozporu ve vnímání roku 1918. Rok 1989 vnímáme ale ve společnosti mnohem rozdílněji. A za rok se to promění jen velice nepravděpodobně.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy