Přechod na nejvyšší stupeň fiskální unie - transferovou unii - je reálný jen při výrazném prohloubení ekonomických problémů a dalším rozšíření dluhové krize eurozóny.


Projekt evropské měnové unie (EMU) je dlohodobě vystavěn kritice, často oprávněně. Eurozóna je pod tlakem především v souvislosti s dluhovou krizí. Dluhová krize ovšem není příčinou problému, je pouze mechanismem, který problémy naplno obnažil a upozornil tak na chyby a nedokonalosti, kterých se při konstrukci EMU dopustili její autoři. Co je tedy skutečnou příčinou problémů EMU?

Očekávané problémy

Problémy, kterým eurozóna čelí nejsou a nikdy nebyly neočekávané či překvapivé. Potkalo ji totiž přesně to, co předpovídá známá teorie optimálních měnových zón, jejímž autorem je nositel Nobelovy ceny Robert Mundell z Columbia University. Původní Mundellova teorie zdůrazňuje význam dopadu asymetrických poptávkových šoků jako hlavního kritéria výhodnosti či nevýhodnosti sdílení společné měny. Teorii optimálních měnových zón již roku 1969 rošířil nedávno zesnulý Peter Kenen, profesor Princeton University, který argumentoval, že zásadním kritériem výhodnosti společné měny je míra diversifikace jednotlivých ekonomik. Více difersifikovaná ekonomika je méně náchylná k tomu, aby byla destabilizována negativním poptávkovým šokem v rámci jednoho sektoru hospodářství. Zní to možná složitě, ale je to vlastně snadné.

Čínský efekt

K čemu tedy došlo v EMU a jak to souvisí s tím, co předpovídali Mundell nebo Kenen? Jako skoro učebnicový příklad onoho výše uvedeného poptávkového šoku lze použít vstup Číny na globální makroekonomické jeviště. Členy eurozóny jsou na jedné straně ekonomiky jako Německo, jehož výkonný a efektivní sektor produkující kapitálové statky velmi výrazně profitoval a profituje ze silné čínské poptávky právě po kapitálových statcích. Na straně druhé EMU zahrnuje ekonomiky jako je třeba Portugalsko nebo Itálie, které se specializují především na produkci spotřebitelských statků a jsou, po nástupu Číny, tvrdě zasaženy právě čínskou konkurencí. Eurozóna od samého počátku nebyla na tento typ asymetrických šoků připravena a architekti EMU si toho museli být dobře vědomi. Ekonomové, jako například znovu Kenen nebo později De Grauwe a další, včas a opakovaně upozorňovali na nutnost koordinace národních fiskálních politik v měnové unii, potřebu společného rozpočtu a existenci mechanismů umožňujících transfer veřejných zdrojů mezi regiony. A tím se dostáváme ke kardinální otázce dneška: může eurozóna dále existovat bez fiskální unie? Případně, jaká forma fiskální unie je optimální?

Na cestě k fiskální unii

Projekt společné evropské měny a jeho budoucnost jsou dnes skutečně diskutovány především ve vztahu k nějaké formě fiskální unie. Jaké konkrétní podoby uspořádání případné fiskální unie se doposud v rámci debat objevují? Zmíním tři nejčastěji diskutované úrovně fiskální unie, každá z nich reflektuje rozdílná politická východiska, různé stupně integrace a rozdílné představy o další roli projektu společné měny.

1. První přístup k modelu fiskální unie prosazuje „pouhé“ další zvýšení intenzity dohledu nad jednotlivými národními rozpočtovými politikami. Tímto směrem se Evropa vlastně již vydala, když přistoupila k tzv. fiskálnímu kompaktu.

2. Druhá, hlubší a užší forma fiskální unie je založena na poloautomatických mechanismech poskytujících finanční likviditu v případech nouze. Nouzí je myšlena situace, kdy se tržní úrokové míry, za které si jednotlivé státy mohou půjčit likviditu na trhu, dostávají mimo ekonomické možnosti těchto států. Příkladem využití tohoto přístupu v praxi je pomoc poskytnutá (ad hoc způsobem) Řecku nebo později prostřednictvím fondů EFSF (European Financial Stability Facility) a EFSM (European Financial Stabilization Mechanism) Irsku a Portugalsku. Kontroverzní program nakupování dluhopisů ohrožených evropských zemí, který realizovala ECB reprezentuje ve svých důsledcích také právě tento přístup k podobě fiskální unie. I v tomto případě již Evropa „překročila Rubikon“ - záchranný fond ESM (European Stability Mechanism), který byl ustanoven v září 2012 a stal se integrální součástí EMU, je toho jasným důkazem. Občas zaznívá, že roli stabilizačního mechanismu by měl hrát rozpočet EU. Tato varianta ovšem není reálná a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, společný rozpočet EU je kvantitativně nevýznamný, představuje přibližně pouhé 1 procento evropského HDP, jeho stabilizační efekt by tak byl také minimální. Za druhé, způsob, jakým je společný rozpočet EU strukturován neumožňuje snadnou a relativně rychlou reakci namakroekonomické šoky. Velmi dobře byla tato rigidita patrná v době, kdy EU více méně neúspěšně usilovala o akceleraci plateb z kohezních fondů postiženému Řecku.

3. Třetí a nejhlubší úrovní fiskální unie je tzv. transferová unie. Podstatou transferové unie je přesun veřejných prostředků od členských zemí, které vykazují relativní stabilitu a „hojnost“ v rámci veřejných rozpočtů, k těm členským zemím, kde opak je pravdou. Takováto forma fiskálního transferu je samozřejmostí uvnitř jednotlivých členských zemí, dosahuje v extrémních případech výše až 30 procent disponibilních příjmů v evropských regionech s nízkou produktivitou a obtížnou sociální situací. V kontextu jiném než vnitrostátním je ovšem tato třetí úroveň fiskální unie v tuto chvíli těžko představitelná. Zdá se, že limity solidarity, kterou jsou Evropané ještě ochotni akceptovat, posun směrem k transferové unii nedovolí. Stanovisko toho, kdo by nesl největší část nákladů transferové unie, Německa, je v této otázce také velmi jasné a rezolutní. Celkem pochopitelnou neochotu a obavu německých politických elit na toto téma vůbec diskutovat skvěle dokumentuje výrok bývalého lídra německých konzervativců (CSU) Edmunda Stoibera, který před lety prohlásil, že transferové platby napříč evropskou unií mu přijdou stejně absurdní a nereálnou ideou jako je představa hladomoru v jeho rodném Bavorsku.

Kudy dál?

Podíváme-li se na historii mnoha dnes existujících federací, uvědomíme si, že kroky směrem k úplné fiskální unii se většinou objevují v reakci na výjimečné události, často jimi jsou hluboké a dlouhodobé poklesy ekonomické aktivity v období krizí. Za zmínku stojí, že v reakci na Velkou depresi let třicátých hned pět zemí (Spojené státy americké, Kanada, Argentina, Brazílie a Švýcarsko) přistoupilo k razantní fiskální centralizaci.

Na druhou stranu další prohloubení evropské integrace, kterým by cesta k transferové unii jednoznačně byla, by muselo překonat mnoho zásadních překážek politických, ale i ústavních. Těžištem debat na téma fiskální unie v Evropě je proto již delší dobu především problematika podmínek a předpokladů úspěšnosti druhé úrovně fiskální unie a zdá se, že tomu v nejbližší budoucnosti nebude jinak. Osobně jsem přesvědčen, že změnu nastoleného kursu by mohlo přinést jenom výrazné prohloubení ekonomických problémů a další šíření dluhové krize v eurozóně.


Psáno pro ceskapozice.cz