Daň z finančních transakcí se řadě dnešních evropských politiků líbí. Cítí totiž silnou
společenskou poptávku po zapojení bankovních institucí do řešení nákladů finanční krize.
Požadavek přimět finanční instituce podílet se na nákladech finanční krize je požadavkem
opodstatněným, ale evropská daň z finančních transakcí ve své aktuální podobě správným řešením není.


O zavedení daně z finančních transakcí, poeticky médii nazývané daň Robina Hooda, se v Evropě
mluví již dlouho, daň tohoto typu navrhovala roku 2011 sama Evropská komise, plán tehdy
ztroskotal. V lednu tohoto roku došlo k druhému pokusu - Evropská komise odsouhlasila společný
záměr jedenácti členských států eurozóny daň z finančních transakcí zavést. Zmíněných jedenáct
členských zemí eurozóny, v čele s Německem, Francií, Itálií a Španělskem, hodlá pomocí zdanění
finančních transakcí primárně změnit (právem) kritizované chování bankovního sektoru z období
před krizí, sekundárně získat významný zdroj příjmů pro vlastní státní rozpočty.


Původ návrhu daně

Nápad zatížit daní transakce s finančními aktivy není nový, poprvé se objevuje již v díle J. M.
Keynese (konkrétně v jeho nejslavnější knize "General Theory of Employment, Interest and
Money" z roku 1936). Keynes při svém studiu příčin Velké hospodářské deprese dospěl k závěru, že
krátkodobé spekulace mohou vychýlit ceny aktiv od hodnot, které by byly konzistentní s tzv. plnou
zaměstnaností. Keynes dále argumentuje ve prospěch takových hospodářsko-politických opatření,
která by tuto nestabilitu omezila. Konkrétně v případě akciových trhů Keynes navrhoval „zavedení
daně na všechny transakce“. Keynesův návrh zpočátku nezískal mnoho pozornosti a zapadl.
Finanční trhy byly totiž v padesátých a šedesátých letech minulého století vysoce regulovány, což
přispělo, ve srovnání s lety dvacátými a třicátými, k relativní stabilitě směnných kursů, cen akcií a
komodit.Keynesova myšlenka zdanit finanční transakce tak opět „přichází na scénu“ až s rozpadem
systému Bretton Woods na počátku let sedmdesátých. Pro mnohé nečekaně vysoká volatilita
směnných kursů světových měn vedla roku 1972 jiného slavného ekonoma, profesora Jamese
Tobina, k návrhu zavést „mezinárodní, jednotnou daň na všechny spotové konverze jedné měny v
druhou“.


Během posledních třiceti let finanční trhy v důsledku překotného tempa finančních inovací prošly
skutečně dramatickým vývojem. Především rapidní rozvoj trhů s deriváty významně přispěl k
bezprecedentnímu nárůstu objemu obchodů na všech hlavních trzích. Ačkoliv jsme ve stejném
období byli svědky velmi dynamického vývoje cen aktiv (především směnných kursů hlavních
světových měn a cen ropy), návrhy koordinovaně zavést zdanění finančních transakcí se s vyšší
mírou intenzity objevují až v souvislosti s globální finanční krizí, která naplno propukla na podzim
roku 2008.


Aktuálně daň z finančních transakcí využívá Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong, ale poněkud
překvapivě i Velká Británie, kde je takzvaná „stamp duty land tax“ v omezené míře uvalená na
transakce s půdou a rezidenčními nemovitostmi platná od roku 2003 ale filozoficky vychází z
podobné daně, která byla zavedena již v 17. století. Ekonom Avinash Persaud z London Business
School odhaduje, že ročně daň z finančních transakcí v zemích, kde je zavedena celkem přinese
okolo 38 miliard amerických dolarů. Jaký příjem může realisticky evropským veřejným rozpočtům
zavedení daně z finančních transakcí přinést? Příjem daně závisí na daňové sazbě, objemu
finančních transakcí podléhajících zdanění a na vlivu daně na chování účastníků trhů. Brusel
odhaduje, že daň by mohla přinést mezi 30 a 35 miliardami euro ročně.


Daň z finančních transakcí se řadě dnešních evropských politiků líbí, protože cítí silnou
společenskou poptávku po zapojení bankovních institucí do řešení následků finanční krize,
respektive po jejich participaci na nákladech s krizí přímo souvisejících. Požadavek přimět globální
finanční instituce podílet se na nákladech finanční krize je požadavkem opodstatněným a
správným. Koneckonců nejsou to banky ale daňoví poplatníci, kdo dosud nesl drtivou většinu
přímých nákladů krize. Daň z finančních transakcí se proto (narozdíl od jiných daní) politikům
snadno vysvětluje a její zavedení je v laické veřejnosti mimořádně populární. Chceme-li ale
dosáhnout vyššího zdanění bank, existují mnohem lepší a efektivnější způsoby než je zdanění
finančních transakcí.


Alternativa

Z tohoto pohledu se jako optimální jeví návrh Mezinárodního měnového fondu z dubna roku 2010.
Mezinárodní měnový fond tehdy navrhoval zavést takzvaný „příspěvek k finanční stabilitě“,
později médii hojně označovaný jako bankovní daň. Principem tohoto návrhu bylo uvalit daň přímo
na rozvahy finančních institucí, konkrétně na závazky případně aktiva. Takto získané prostředky by
vytvořily jakýsi „fond pojištění“, který by byl k dispozici v případě budoucích bankovních krizí.
Náklady krizí by tedy nenesl daňový poplatník, ale bankovní sektor jako celek. Bankovní daň by
zpočátku mohla mít charakter rovné daně, pozdějí by se výše sazby mohla stát funkcí míry rizika
portfolia té které instituce – banky s vysokou mírou rizika ve svých portoliích by platily vyšší
sazbu. Na první pohled je zřejmé, že například návrh prezidenta Obamy „Financial Crisis
Responsibility Fee“ byl původním návrhem Mezinárodního měnového fondu silně inspirován
(ačkoliv se v mnoha důležitých bodech oba návrhy liší).


Další osud plánu

Jaký bude další osud evropského plánu zavést zdanění finančních transakcí? Může aktuální podoba
návrhu evropské daně z finančních transakcí naplnit očekávání, která do něj jeho proponenti
vkládají?
Evropský plán zavedení daně z finančních transakcí je ve své aktuální podobě mimořádně
kontroverzní a čelí oprávněné kritice ze všech stran. Již před několika týdny plán u Evropského
soudního dvora napadla Británie. Londýn se celkem právem obává, že daň poškodí jeho zájmy,
protože bude mít dopad na transakce mimo území států, které daň zavedou. K Británii se připojilo
také Lucembursko, jehož hospodářství je na finančním sektoru do značné míry závislé. Evropská
centrální banka vyjádřila obavy ohledně dopadu na životně důležitý „repo (repurchase agreement)“
trh. Evropské finanční instituce na tomto trhu denně realizují desetitisíce operací, které rozhodně
nemají spekulativní charakter. Případně zavedení daně by tento trh v podstatě zlikvidovalo. A takto
bychom mohli pokračovat, problémů spojených s návrhem je mnoho.

Jsem přesvědčen, že plán ve své aktuální podobě nemůže splnit svůj proklamovaný účel, nemá
šanci na úspěch a bude muset projít významnou revizí. V Bruselu probíhají intenzivní diskuse a
jednání, troufám si ale tvrdit, že k žádnému významnému politickému rozhodnutí ve věcí daně z
finančních transakcí nedojde před zářijovými volbami v Německu.


Psáno pro server ceskapozice.cz, publikováno 31.5. 2013