Se zájmem jsem naslouchal projevům řady lidí se snahou sám pro sebe pochopit a definovat, co se vlastně změnilo. V tomto textu se budu snažit podat svůj názor, pokud možno maximálně oproštěný od běžných konstatování. Nicméně považuji za nutno se o těch nejčastějších zmínit.

Stali jsme se svobodnými. Můžeme cestovat, nikdo nás nemůže a ani nesmí ovlivňovat v našem osobním rozhodování, krom zákonů.
Byla nastolena demokracie. Můžeme svobodně vyjadřovat svůj názor a nesmí to mít negativní důsledky. Máme tedy oboje - svobodu a demokracii. Zní to nádherně. Zní to pořád. Krásně se to říká i poslouchá.
Myslím, řečeno zcela naturalisticky, že oboje jsou pouhými předpoklady k něčemu zcela jinému a velmi zásadnímu. Tím je nutnost zvládnutí něčeho, co se před námi vynořilo jako přízrak a co je nutno zvládnout; a nejen zvládnout, ale zvládnout se ctí ve prospěch „věci“ samotné (tedy ne ve vlastní prospěch). Nepochybně náročná kombinace. To, co se před námi vynořilo, je podle mého přesvědčení náročnost. Náročnost v řešení a respektování základních problémů, které tvoří podstatu vyspělé, civilizované a humánní společnosti. Není to jen náročnost v řešení, ale i v uvědomění o jaké základní problémy jde a o schopnost vidět je v celém jejich rozsahu a komplexitě.
To vyžaduje osobnosti vysoké profesionality, rozhledu, schopné zvládnout kritické prvé období přeměny, osobnosti schopné sebezapření, a to nejen na místech, které jsou obecně řečeno řídící, ale i ve společnosti obecně. Je to vlastně náročný proces přirovnatelný k rehabilitaci po závažném onemocnění. Jde o přeměnu toho, co bylo „před listopadem 89“, tj. opuštění virtuální reality, která měla ve svém epicentru jako jedinou realitu vedoucí úlohu jedné politické strany – jinak řečeno násilnickou ideologickou nadvládu. To mělo za následek materiálně zajištěnou cestu k průměrnosti a poslušnosti, k vymizení osobnostních rysů u přežívající elity společnosti, nebo emigraci těch, kteří odmítli se podřídit. Kdo přežíval, byl vhodně přirovnán k strašlivému obrazu zvířátek v ZOO, žijících v kleci s pravidelným přísunem potravy zajištěné „laskavými“ dozorci. Úžasné období pro rozvoj pohodlnosti, poddajnosti a vychytralosti, ale i ustrašenosti. Trvání nemoci – půl století.
Znovu tedy k úvodu – osvobodili jsme se – jsme svobodni a byla nastolena demokracie. Možná, že by bylo vhodnější říci – byli jsme osvobozeni a byla nám nastolena demokracie. Režim byl na vlásku a dominový efekt jeho hroucení k nám doputoval ze zahraničí. My jsme nezvítězili v otevřeném boji s mocným protivníkem. Studenti a disidenti mu zasadili ránu v jeho posledním tažení. Zbytek společnosti přihlížel, a pak souhlasil.
Teď je před námi náročná rehabilitace – lidově řečeno laťka vysoko (a nemělo by se podlézat!). Co je nám platná jen svoboda a demokracie? Máme, respektive měli jsme štěstí (?), že jsme zůstali suverénním státem, ve kterém jsme se mohli vnitřně transformovat sami. Společnost tehdejší nízké a neustále se snižující úrovně nebyla vystavena společnosti vysoké úrovně. Tak tomu bylo při střetu dvou civilisací v Německé spolkové republice, silně připomínající střety rozdílných civilisací v historii lidstva. A to jistě byli Němci vedeni vlasteneckými city a nebyli v roli dobyvatelů nebo kolonizátorů.

Od revoluce k evoluci – co se podařilo za oněch 20 let svobody a demokracie
Přiznám se, že můj dominantní pocit z oněch revolučních dnů byly obavy právě z toho, co se před námi objevovalo. Mnozí z cinkajících klíči mi byli krajně podezřelí, buď svojí zjevnou naivitou, nebo tím, že z nich vyzařovala podezřelá touha „už začít zneužívat svobody“. Studentům jsem hned v prvém revolučním týdnu naznačoval, ať se okamžitě připravují na chladný vítr ze západu, ať se hned začnou učit cizí řeči a podobně.
Potřebujeme osobnosti, respektive musíme se jimi sami státi. Problém je však, že za minulého režimu byly osobnostní rysy potlačeny a mnohé z osobností nepotlačitelných opustili zem. Zbyly osobnosti málo výrazné, ale hlavně osobnosti spíše vychytralé. Myslím, že těchto máme nadbytek. V době právního a politického vakua vždy v historii lidstva tito vyplují jako lejna na hladinu a ujmou se moci. To je historický stereotyp.
Proto bych ani nyní nepodával studentům (a nejen jim) drogu svobody a demokracie, ale nabádal bych je neustále k náročnosti. Přeměna společnosti je ale týmová práce – vyžaduje motivaci, schopnosti na všech úrovních. S prohnanými politiky nahoře to nesvedeme a možnost je odstranit máme, až když všechno zkazí. Bezbarvý svobodný dav představuje v demokracii ohrožení. Kombinaci jsme zažili po válce. Vzory nemáme, jen v zahraničí a v historii. To je moc abstraktní nebo to dráždí vlastence. Negativních vzorů ale máme habaděj. Znovu začínají přivádět do rozpaků všechny slušné lidi zbohatlíci, jejichž motivace je po tisíciletí stejná.
A tak končím s rozpaky, co poradit. Spoléhat na novou generaci? Od koho se bude učit? V zahraničí? A co při návratu? Bude nový typ disidenta – „disident průkopník“ v demokratické a svobodné společnosti? Otevřít široce cestu zahraničním osobnostem – to by mohl být významný faktor. Snad podmíněná podpora školství, zejména vysokého, může hrát roli, protože formuje mladé lidi. Musela by ale být poptávka po kvalitních znalostech, aby ti, kteří podlezou, neměli šanci. To už je ale vše mimo rámec původní myšlenky tohoto blogu. Ale stálo by to za diskusi. Ovšem s lidmi odlišnými od těch současných určovatelů koncepcí.
Evoluce teď jde pomalu, protože je v nevalných rukách. Jsem přesvědčen, že kdyby vše bylo v rukách dobrých, šlo by to rychleji. Ale i tak jde o přeměnu chronicky zapleveleného trávníku na trávník anglický. A ten samotný bylo nutno kultivovat s péčí a láskou v civilisovaném prostředí od počátku (bez plevelu) po desítky let.

Některé body k nedávným událostem a k současnosti u nás
• pojem revoluce: nejen změna nesvoboda – svoboda, totalita – demokracie, ale i, a to zejména, změna nenáročnosti na náročnost odbornou i morální
• pozor na nepříznivé důsledky naší revoluce: změna teroru ideologického na „teror zisku“; změna demokracie na lobbykracii
• lidská práva proti lidským povinnostem, tj. nepsaným zákonitostem, vyjadřujícím kultivovanost společnosti. To je podle mého názoru téma velmi závažné a opomíjené
• návrh variant státního znaku (nebo předvolebního programu): „laťka vysoko“; „laťka vysoko s podlézajícím“; „laťka nízko"