Hroší kůže patří mezi nezaslouženě opomíjená témata moderní politiky. Učebnice politologie o ní rozpačitě mlčí a fakulty politických věd ji nevyučují ani jako nepovinný předmět. Ještě že nevyhynula mezigenerační solidarita, díky níž se dnes nadějní mladí politici učí v praxi od starších, zejména špičkových politiků, jak si hroší kůži nechat narůst a jak si ji zdravě pěstovat. Život je nejlepší učitel i ohledně hroší kůže, trochu teorie by však určitě nebylo na škodu.

Hroší kůže u politiků není ovšem úplně totožná s kůží obyčejných hrochů. Hroch má to štěstí, že se s hroší kůží už narodí a většinou si to ani neuvědomuje. Stačí pak, když dobře žere a vyměšuje, a kůže mu automaticky tloustne a zpevňuje se, jak se u božího hovada sluší a patří. Politik se s ní zpravidla nenarodí a musí si ji uvědoměle vypěstovat, což chce čas, vůli a pomoc zkušenějších politických kolegů, když už se mu žádných teoretických návodů ani pomoci matky přírody nedostane.

Další rozdíl je v tom, že u hrocha chrání kůže jeho mohutné zvířecí tělo, zatímco politik potřebuje hroší kůži k ochraně své citlivé duše. Dochází přitom ke střetům s konkurencí. K ochraně duší politiků se totiž nabízejí i jiní podnikavci, jako třeba různé církve, sekty a mafie. I četné partaje si činí oprávněné či neoprávněné nároky na duše svých členů a někdy dokonce vyžadují, aby přední politici své duše upisovali jim místo ďáblovi.

Třetí podstatný rozdíl je v tom, že kůže obyčejného hrocha je materiální a dobře viditelná (pokud se ovšem nebojíme přiblížit). Naproti tomu hroší kůže u politika je virtuální a neviditelná, což je zdrojem různých problémů. U politika například nevidíme na první pohled, jak tlustou a odolnou hroší kůží je už vybaven. Nezkušený politický komentátor se proto může předčasně radovat, že se mu podařilo politika dobře zasáhnout až pod kůži, ač se jeho otrávené šípy nárazem na tvrdou byť neviditelnou kůži zlámaly, aniž by si jich politik vůbec všiml.

Virtuálnost politické hroší kůže je však zároveň zárukou její přístupnosti a zranitelnosti v epoše současné virtuální demokracie. Blogy, facebook, esemesky a další nové a nové komunikační prostředky skýtají obrovské možnosti inovace ve střelbě na duše a svědomí politiků. O průstřel hroší kůže politika se dnes může pokusit každý, zejména když politik sám půdu pěkně připraví samolibě chvástavým projevem nebo článkem.

Nejde ovšem o žádnou českou zvláštnost. To můžeme zodpovědně prohlásit přesto, že hroší kůže se dosud nestala předmětem mezinárodních vědeckých srovnání. Nevíme například, jakou úlohu zde hraje barva kůže nebo klima, pod nímž se hroší kůže vyvíjí a zpevňuje. Nevíme, proč se hroší kůži u politiků tak dobře daří třeba v Italii, kde obyčejný hroch nepřežije jinde než v zoologické zahradě. Nevíme, proč se hroší kůži zřejmě daří lépe v Praze než v některých jiných rovněž velice moderních a hospodárně spravovaných metropolích. Zdá se však, že osobnost politika a stimulující prostředí jeho partaje jsou důležitější faktory než třeba čistota ovzduší a barva kůže.

Všimněme si nakonec toho, k čemu je v dnešní době hroší kůže obzvláště nutná a proč se její potřeba v politických kruzích tak rychle zvyšuje. Z nekonečného počtu pravděpodobných důvodů jsme se pokusili vybrat jen deset, které se nám jeví jako mimořádně aktuální:

1. Proti vyžadování politické odpovědnosti

2. Proti přehnaným požadavkům na větší slušnost v politice

3. Proti moralistům

4. Proti závistivcům

5. Proti antikorupčnímu šikanování

6. Proti zmanipulovaným průzkumům veřejného mínění

7. Proti nevychovaným a drzým moderátorům

8. Proti mediálním pomluvám a štvanicím

9. Proti urážkám ze strany blogérů a jiných virtuálních agresorů

10. Proti zradě nejbližších ve vlastní partaji a koalici.

I tak je toho dost. Může se tedy někdo divit, že se bez hroší kůže politika sice ještě jakž takž dělat dá, avšak jen se stále větším sebezapřením?