Politik je věc veřejná

05. 09. 2007 | 15:43
Přečteno 4964 krát
Když se páni poslanci Kraus a Tlustý před časem nepříliš vkusně vyjádřili o půvabech členky vlády paní Buzkové, jakýsi komentátor k tomu docela výstižně poznamenal, že dnes už i „těla politiků jsou věc veřejná“. Nepostihl však pravdu celou. Politik či politička nemá jen tělo, nýbrž zpravidla i duši.

Oba tyto přírodní elementy spolu komunikují a vzájemně se ovlivňují (viz např. „ve zdravém těle zdravý duch“ nebo „do čehos to, Bože, duši dal“) a u živé lidské bytosti tvoří unikátní celek, který tuto bytost odlišuje od jiných bytostí. Citovaný soud je proto třeba zpřesnit tak, aby se institut veřejného vlastnictví neomezoval u politiků jen na těla. Ano, veřejnou věcí je politik jako celá bytost, nikoliv pouze jako tělo nebo jako duch. Termín „věc“ je v této souvislosti použit jako generický termín ve smyslu záležitosti, jevu nebo instituce, nikoliv proto, že bychom snad politika chtěli srovnávat s nějakým neživým předmětem jako je ojetý automobil nebo silniční patník, a tak jeho významnou společenskou funkci zlehčovat.

Bohužel, tento zjevně správný názor se dosud nesetkává s všeobecným souhlasem. Veřejnost ovšem spíše souhlasí nebo na tuto věc nemá vyhraněný názor. Politici v aktivitě se však často brání tomu, aby obyčejní lidé měli právo vhledu do jejich soukromí a chtějí sami rozhodovat o tom, co dají veřejnosti v plen a co před ní pečlivě ukryjí. Jde-li politik se synem na fotbalový zápas nebo vyleze-li na vysokou horu (soukromé činnosti), touží po tom, aby to bylo dobře vidět v televizi. Vstupuje-li do vykřičeného domu nebo si půjčuje peníze od známého podvodníka (také soukromé činnosti), chce to utajit. Jde-li o milostnou záležitost, politik uvažuje o jejím zveřejnění zejména podle toho, jde-li o úspěch a trofej, které vylepší jeho image, nebo spíše o trapnost, k níž by u slušných lidí nemělo docházet. Situací, které mohou nastat, je ovšem široká paleta a politik by nejraději posuzoval vždy sám, zda mu mohou prospět či uškodit. V extrémním případě si může dokonce říci: „K čertu s veřejnou funkcí“, jak učinil anglický král Eduard VIII, který se kvůli dvakrát rozvedené paní Simpsonové zřekl ve prospěch svého bratra George v roce 1936 trůnu, na němž pobyl sotva 10 měsíců.

Jak však zdůvodnit, že politik je opravdu věc veřejná a že nejde zase o nějaký záludný útok na čest politických elit? Hlavní důvody jsou dva.

První důvod vyplývá ze samé podstaty politiky. Politik se v demokracii živí tím, že se uchází o podíl na veřejné moci a pokud ho získá, tak ho v rámci svého mandátu vykonává. To znamená, že voliči – oni svrchovaní držitelé moci – na něho svůj díl moci dobrovolně převedli, ať už to bylo proto, že si politik získal jejich důvěru nebo prostě proto, že je jim jedno, koho volí. Při výběru svých politiků jsou lidé totiž poměrně lehkomyslní a dnes už také značně znechucení. Vědí přece dobře, že někdo tu práci dělat musí podobně jako je třeba spravovat zuby nebo čistit zanešené kanály. A kdoví koho by jim partaje zase podstrčily, kdyby jimi vybrané kandidáty tvrdošíjně odmítali. Občané však vědí také, že si na politiku v každém případě platí, a občas si mohou položit otázku, kdo vlastně jejich veřejné peníze dostává a jak jich užívá. Mnoho občanů totiž do politiky docela slušně vidí a dělá si o ní vlastní závěry.

Co to má však společného se soukromím? Což třeba poslanec neplní řádně svůj mandát a neslouží občanům tím, že v parlamentu poslušně zdvihá ruku podle partajních direktiv, má jen málo neomluvených absencí a úřední hodiny ve své kanceláři ve volebním obvodu dodržuje skoro přesně, byť tam za ním nikdo nechodí? Což nemá po pracovní době právo na nerušené soukromí a zasloužený odpočinek jako každý jiný zaměstnanec?

S lítostí jsme nuceni prohlásit, že politik takové právo nemá. Dovede si vůbec někdo představit, jak by to u nás i jinde v Evropě nebo v Americe dopadalo, kdyby se politici vůbec nemuseli bát zvědavých pohledů do jejich soukromí?

Vezměme například existenci milenky, tedy jev, který je teď v Česku poměrně aktuální díky iniciativám politických špiček Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka, i když v tomto ohledu měli mnoho známých i neznámých předchůdců. Existence milenky (přítelkyně, partnerky, družky, kamarádky, společnice, utěšovatelky, snoubenky, nové manželky apod. podle okolností) není faktor politicky neutrální. Tento faktor může, podobně jako u manažerů a jiných nepolitiků v důležitých funkcích, pozitivně nebo negativně ovlivňovat nejen politikovu fyzickou a duševní čilost, nýbrž i soudnost, disponibilitu, ohebnost šíje, potřebu dalších příjmů, zkorumpovatelnost, vydíratelnost, potřebu lhát, ochotu ke kompromisům, vystupování na veřejnosti, vztahy k jiným politikům atd. atd. V nejednom případě se už stalo, že nová partnerka vstoupila rozhodujícím způsobem do politikova úsudku a konání. Politik prostě začal dělat ne to, co lidem nasliboval nebo co mu předříkává jeho vlastní partaj, nýbrž to, co mu velí nová partnerka. Nezapomínejme ovšem, že tento vliv může být blahodárný a že nová partnerka v takovém případě prokáže službu nejen svému politickému druhovi, nýbrž celému národu!

To všechno může nastat a veřejnost má právo o tom vědět. V tom se totiž situace politika liší radikálně od obyčejného občana. Ten se nedere do žádné politické funkce, nechce být veřejným činitelem placeným z veřejných peněz, neuchází se o mandát, neslibuje lidem hory doly a netouží po tom, aby byl stále někde viděn, obdivován a oslavován. Proto má právo na soukromí, které politik nemá. Pokud chce politik takové právo mít, může národu sloužit v jiné bohulibé činnosti než v politice.

Druhý důvod je výrazem mediatizace politiky. Politika se dnes dělá hlavně prostřednictvím novin a televize, a také v rádiu a přes internet. I vnitropartajní vzkazy se stále častěji posílají přes média a premiér Topolánek poslal těmito veřejnými kanály několik důležitých poselství i vlastní manželce. Politik, který nemá k médiím přístup, pro veřejnost neexistuje. Kdo se snaží média ignorovat, je politický hazardér. Kdo to s médii neumí, je politický břídil a vůči konkurentům (jimiž se hemží opozice i jeho vlastní partaj) má obrovský handikap.

Vztahy politiků a médií se zdají být povrchnímu pozorovateli poměrně jednoduché, ve skutečnosti jsou však velice spletité a málo průhledné. Vezměme například nadávání reportérům a rozbíjení jejich kamer, což je oblíbená aktivita politiků. Toto zdánlivě nesmiřitelné nepřátelství je ve skutečnosti součástí přátelské mediální hry. Obratný politik se proti vlezlosti reportérů ostře ohrazuje a třeba nějakému paparadzi i jednu vrazí, aby nevypadal jako zbabělec. Dělá to doufaje, že ho tak vyprovokuje k ještě větší mediální aktivitě a že se tak ještě více zviditelní. Reportéři a fotografové jsou ovšem na útoky politiků předem připraveni, mají k tomu příslušný briefing od svých redakcí a na takové podmínky hry ochotně přistupují. K politikům si proto také mohou dovolovat více než kdokoli jiný a po ostrém střetu, opepřeném hrozbami trestním oznámením z jedné nebo druhé strany, se hra může vrátit do obvyklých kolejí.

Politik přece potřebuje média pro komunikování s veřejností a média potřebují politiky stejně naléhavě, aby měla o čem psát. Média slouží politikům a ti zároveň slouží médiím, i když to ani jedna strana nemůže zcela otevřeně přiznat. Objektivním a nezávislým informováním média skutečně hájí zájmy veřejnosti, zároveň však pomáhají politikům v manipulování veřejného mínění. Média sledují přitom svou vlastní agendu a vlastní komerční cíle. Musí si na sebe vydělávat a uspokojovat své majitele a velké inzerenty, proto potřebují více čtenářů, posluchačů a diváků, vysoký náklad, velkou sledovanost a hlavně více čehokoli, co se dobře prodává.

Senzační odhalení mafiánských, tunelářských a korupčních afér se ovšem také neprodávají špatně. Profesionální investigativní žurnalistika je však nákladná, zdlouhavá a značně riskantní. Ne každý si ji může dovolit a málokdo ji umí, v českých médiích je jí proto jako šafránu. Mnohem pohodlnější a lukrativnější je publikovat pravdivé i vymyšlené zprávy o skandálech, nediskrétní fotografie a pikantní historky ze života celebrit. Velkou výhodou je také, že si kdokoli může bez rizika přisolit a politika šlapajícího po rodinných hodnotách nebo páchajícího jiné nepravosti náležitě ztrhat, i když se jedná třeba o premiéra.

Politik se ovšem může zkusit ohradit, že není žádná celebrita, nýbrž veřejný činitel lidu oddaný a jemu věrně sloužící. Moc si tím však nepomůže. O tom, že politici jsou dnes celebrity v plném slova smyslu není pochyb. Diskutovat lze pouze o tom, od které příčky na politickém žebříčku se politik už řadí mezi celebrity a kdo je větší nebo menší celebritou, a proto má i větší nebo menší bavičský potenciál.

Připomeňme si, že pro většinu lidí je jejich vlastní život jednotvárný a že skandály a pikantnosti ze života celebrit jsou pro ně důležitým osvěžením. Jako svěží vánek působí na lidi zejména informace o osobních problémech sebejistých a do nebe vynášených politiků. Ve Francii to byly např. zprávy o nevěře Cecilie Sarkozyové, choti současného francouzského prezidenta, která svého manžela v roce 2005 na čas opustila a žila s ředitelem reklamní agentury Public Events Richardem Attiasem. Zlé jazyky rozhlašovaly, že se tak manželovi mstila za jeho četné zálety během 19 let společného života.

Zbývá otázka, jak hluboko do soukromí mohou média zasahovat? Co je a co není tabu? Co jsou média ochotna ještě respektovat? Na etiku se přitom neptejme – v politice jde o zájmy a o moc, nikoli o etické principy. Jsou jen určité zvyklosti a hodnoty národních kultur, ty však nejsou neměnné. Francouzský prezident François Mitterand měl po léta dvě domácnosti a svou nelegitimní dceru Mazarine Pingeotovou, narozenou v roce 1974 (7 let před jeho zvolením prezidentem) mohl vídat a vychovávat celkem v klidu, aniž by se někdo pokusil toho proti němu využít. Zasvěcených přitom nebylo málo. Dnes už by to ani v tolerantní Francii tak snadno neprošlo, jak ukazuje již zmíněný zájem médií o Cecilii Sarkozyovou nebo rozruch způsobený nedávným vysoce zmediatizovaným rozchodem (po 30 letech soužití a čtyřech dětech) neúspěšné prezidentské kandidátky Ségolene Royalové s generálním tajemníkem francouzských socialistů François Hollandem, prý proto, že jí nepřál úspěšnou politickou kariéru a v prezidentské kampani ji dostatečně nepodpořil. Ať byly skutečné důvody jakékoli, lepší čerstvý příklad vlivu soukromí na vysokou politiku bychom těžko hledali. Jedině snad zdánlivě bezvýznamnou aférku Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou, kterou Republikánská strana obratně nafoukla a zatáhla do Kongresu ve snaze dosáhnout Clintonova předčasného sesazení z funkce. To se sice nepodařilo, k oslabení a velmi těsné prohře kandidáta Demokratů Al Gora v prezidentských volbách roku 2000 to však s velkou pravděpodobností přispělo.

Co nás čeká v budoucnu? Voyerství je na postupu, lidé se rádi baví na cizí účet, přemýšlení bolí, média se volky nevolky musí honit za novými a novými senzacemi a kromě toho existují objektivní důvody k tomu, aby se o soukromí politiků vědělo aspoň to důležité. Hranice diskrétnosti se přitom posunují a etika? Té se to netýká. Máme se tedy na co těšit...

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Líný černý pes napsal(a):

O tempora, o mores.
Nad mravy nastávajícíh časů se sluší zabědovat, o je tradice už od starého Říma. Ale co se s tím dá dělat?
Všiml si někdo, že o časech uvolněnch mravů se obvykle objeví čas velmi puritánský?
Mno, dříve se chodilo na náměstí sledovat popravy, dnes se chodí do kina, ješte nedávno strašily babičky děti pohádkami, dnes to zvládnou horory. Takže vše je sice jinak, ale vlasně je to pořád stejné. Ani základ drbů se nemění = kdo s kým, kdy a kde. Jen už nejde o úlety Přemslovců nebo Habsburků. Budiž nám ta změna nezměna útěchou. Příští generace budou bědovat stejně.
05. 09. 2007 | 20:59

Hurá napsal(a):

Výborný článek, zjednodušeně řečeno. Proto asi není o čem diskutovat. Přečetl jsem ho dvakrát. Díky !
07. 09. 2007 | 01:57

Radek napsal(a):

Máte pravdu - veřejnost má právo za určitých okolností nahlédnout do soukromí toho kterého politika.
07. 09. 2007 | 14:48

Al Jouda napsal(a):

Vlastnosti politika vyplavou jako olej nad vodu v reakcích na zájem medií o jeho soukromé úlety. Pěkně se předvedl pan Paroubek, když chtěl žalovat toho, kdo nazýval jeho tzv. sexuální "partnerku" milenkou. Topolánek zase bere manželství jako holubník.
21. 09. 2007 | 09:26

Ulf Larsson napsal(a):

Dear Mr Kubr!
After reading your book Management Consulting: A guide to the profession I would like to thank you for your dedication in the art of consulting. By reading your book Management Consulting: A guide to the profession I opened my eyes for the work and understanding of this particular profession. Although I would like to ask you about the human resource planning and it's effect on a small organization such as Godisland. I undertand that point of view and what you are trying to speak of, although i find it quite hard to implement this on my small organization Godisland. Therefore in a most humble way wish from you to enlight my knowledge on this specific situation variable. I wish to use monetary implementation as you decribe it and use it in my small organization Godisland. Yours truly, Ulf Larsson, University of Tornedalen.
07. 10. 2007 | 17:52

Tomáš Pečený napsal(a):

Dobrý den pane docente,
ve Vaší knize 'Průvodce politickým divadlem' vidím pojednání o nezastupitelné úloze lži v politice. Prosím Vás, můžete doložit příklad takové lži prezidentů T.G. Masaryka, E. Beneše a V. Klause, který stojí za (nebulvární) řeč? (Lži některých jiných politiků umím doložit sám, v některých případech tak činím na své stránce.)
Dík,
RNDr. Tomáš Pečený
22. 02. 2009 | 13:05

Tomáš Pečený napsal(a):

Ten můj mail a stránka se nezobrazily. Stránka je http://www.volny.cz/tpeceny .
22. 02. 2009 | 17:43

M. Kubr napsal(a):

Odpověď doktoru Pečenému:

V přebohaté historii politiky se vyskytly také případy významých i bezvýznamných jedinců víceméně pravdomluvných a taktéž konkrétní situace, kdy pravda zvítězila nad lží (často jen dočasně). Viz též poslední odstavec úvodu mé "vědecké" analýzy na str. 15.
01. 03. 2009 | 16:31

RNDr. Tomáš Pečený napsal(a):

Dobrý den pane docente,
děkuji Vám za odpověď; snad mohu předpokládat, že budete souhlasit, když ten odstavec na té své stránce vyvěsím. Musím se přiznat, že jsem tak pozorně nečetl.

Ty případy, které jsem vyjmenoval, mi k pocitu hrdosti na úroveň nejvyššího stupně naší politiky v demokratických obdobích stačí; o nich bych nepoužil termín 'výjimky', naopak bych k nim pro pravdomluvnost přiřadil i toho dalšího, V. Havla.
Na té své stránce se snažím doložit, že pocit důvěry v takové politické představitele a v celou demkratickou politiku je křehká květina, stále úmyslně zraňovaná, bez níž by se nám žilo a vedlo hodně špatně.
15. 03. 2009 | 21:53

sesli sohbet napsal(a):

Thank you for your sharing.! <a href="http://www.yuregininsesi.com" title="seslisohbet, sesli sohbet" target="_blank">sesli sohbet</a> <a href="http://www.yuregininsesi.com" title="sesli chat, seslichat" target="_blank">sesli chat</a>
30. 03. 2010 | 00:44

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy