Stojí přímá volba za miliardu? Miliarda korun, na kterou se odhadem vyšplhá celková cena první přímé volby českého prezidenta, není až tak moc peněz. Bude za to funglnová hlava státu. Za tu cenu se dnes pořídí sotva půlka Gripenu. Je to jen desetina odškodného, které stát vyplatil Ronaldu Lauderovi za obchody Železného. Mohla by to být vlastně docela výhodná transakce, kdyby se povedla.


Jsou tu však reálná rizika, ze kterých začíná jít strach. Není jich zas tak málo. Mohla by způsobit, že i při skromných nákladech na nového prezidenta budou benefity ještě skromnější. Mohlo by to dopadnout, jak jednou suše konstatoval ruský premiér Viktor Černomyrdin: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale vyšlo to jako vždycky.“

Rizik, o kterých stojí za to mluvit, je nejméně osm, to však nemusí být definitivní číslo. Problém je, že volba je za dveřmi, shoda však není zatím na ničem – jaký prezident má a jaký nesmí být, co z toho musí nebo nesmí která partaj vyzískat, kdo smí přispět finančně, jak se co bude kontrolovat atd. atd.

1. Riziko procedurální pasti

V procedurální pasti už vězíme až po uši díky tomu, že se nic pořádně nedomyslelo a nedohodlo, ač na to bylo dvacet let. Dlouhý to proces dozrávání, a ještě není u konce. Už se projevuje tradiční česká láska k formě a proceduře namísto obsahu. Už se vášnivě polemizuje o možnosti či nemožnosti omezit náklady na kampaň, ač je nad slunce jasné, že se dají najít stovky cest, kudy takové omezení bez problémů obejít. Jak se třeba bude počítat čas dobrovolných sběračů podpisů? Je to vůbec náklad kampaně? Může podnikavý občan podepsat petici všem kandidátům? Jak se bude měřit a kontrolovat agitace na Facebooku? A tak dále. Dá se to stihnout, když je to všechno tak složité a nesmí to být napadnutelné?

2. Riziko iluze přímé demokracie

Toto riziko se už projevuje díky několika snaživým propagandistům, dle nichž bude přímá volba významným krokem vpřed k přímé demokracii v České republice. Škoda že nevědí, že pro přímou demokracii opravdovou a nikoli jen papírovou neznamená přímá volba prezidenta v české verzi parlamentní demokrace vůbec nic. Ve Švýcarsku, jehož demokracie je nepochybně nejpřímější ze všech na světě, byť je pouze polopřímá (halbdirekte), se nevolí přímo prezident ani vláda a politiky ani nenapadne, aby něco takového pustili z rukou.

3. Riziko partajní chobotnice

Uchazeč, který nebude mít podporu aspoň jedné silné partaje, nemá šanci na více než na sebeuspokojování v předvolebním klání. Partaje však nedají nic zadarmo, vždy se budou ptát, co za to, a mohou z toho být závazky na celých pět let. Každý ví, že český prezident může partajím i vládám partajemi kontrolovaným pomáhat nebo škodit a že se k tomu ústavně čistá cesta najde lehce vždy, když se chce. Bylo by proto poněkud lehkomyslné věřit deklaracím, dle nichž bude celonárodní zájem stát při volbě nového prezidenta vždy a všude nad zájmem stranickým. Nebezpečí bude největší u kandidátů, jimž partajní kabát už přirostl k tělu a proto nejsou schopni ho před cestou na Hrad odložit.

4. Riziko šedé myši

Na šedou myš by i půlky Gripenu bylo škoda. Jisté riziko takového hlodavce v prostorách Hradu tu však je ne proto, že by si šedou myš vybrali Češi (kteří o ni rozhodně nestojí), nýbrž v případě že by jí daly přednost partaje a za tím účelem vyšachovaly zajímavé kandidáty. Šedá myš by tak mohla být za určitých okolností zplozena partajní chobotnicí. Toto riziko bychom stejně dobře mohli nazvat rizikem nejnižšího společného jmenovatele.

V národě však začíná převažovat touha dostat na Hrad už konečně lídra. Někoho, kdo je skutečným lídrem a umí se jako lídr chovat, ač mu to ústava přímo neukládá. Kdo má vysoce vyvinutý smysl pro odpovědnost, i když na papíře žádnou odpovědnost nenese. Kdo se nebojí hledět za hranice země a dále do budoucnosti, i když tam vidí věci, které se mu osobně nezamlouvají. Kdo prosazuje dohodu a spolupráci partají před konfrontací a pranicemi na účet občanů. Kdo je lídr mravní, nikoli jen intelektuálně oslňující. Kdo umí posvítit na cestu ze současného marasmu. Kdo si každé ráno připomene slova největšího politologa moderní historie Nicollò Machiavelliho: „Jaký pán, takový lid. Lidé vždy a všude vzhlížejí nahoru a odtamtud si berou vzor.“ Prostě kdo z prezidentské role dovede a chce udělat to nejlepší a nejušlechtilejší, co se z ní za dané konstelace sil udělat dá.

5. Riziko skryté vady

Riziko skryté vady, která se v nevhodnou dobu provalí na veřejnost, se může vyskytnout u každého kandidáta. Příklad Dominika Strauss-Kahna, donedávna dle veřejného mínění sympatického favorita příštích francouzských prezidentských voleb, mluví za všechny. Před nebetyčnou světovou ostudou zachránil jeho i Francii anděl strážný, který na něj do Sofitelu v New Yorku seslal ochotnou pokojskou a za cenu menší ostudy předešel budoucímu skandálu nesrovnatelně většímu. Dalších bolestivých příkladů z celého světa známe desítky. Kostlivec ve skříni může být opravdový nebo virtuální. Může to být i úpis krví ďáblu nebo některému z jeho agentů na zemi. Bohužel, dříve nebo později se dnes na všechno přijde a někdo to pěkně rozmaže. Kandidát se skrytou vadou a sníženou soudností by si přesto mohl myslet, že na něj si nikdo nepřijde. Z toho by ho měli sponzoři včas vyvést, národ to za ně udělat nemůže.

6. Riziko ztracené soudnosti

O politicích i jiných významných činitelích se ví, že s postupem v kariéře a stále úžasnějšími úspěchy se zmenšuje jejich soudnost. To je železný zákon klesající míry soudnosti, která postihuje i velikány historie (pro podrobnosti viz můj starší blog „Politika a klesající soudnost“). U některých potenciálních kandidátů nebo kandidátek se to projevuje už tím, že se vidí v křesle prezidenta a do soutěže se rozhodně chtějí zapsat, ač by se jim o tom nemělo ani zdát.

Naštěstí lze předpokládat, že riziko příliš zesláblé soudnosti bude u některých svěžích kandidátů ještě poměrně nízké. Protože však ani ten nejlepší kandidát na tak vysokou funkci zpravidla už nedovede posoudit sám, jak daleko u něj proces ztráty soudnosti postoupil a jaká je prognóza, měl by to za něj udělat někdo jiný dříve, než bude pozdě.

7. Riziko velkého Čecha a malého Evropana

Všichni kandidáti budou dojemně hovořit o službě vlasti, někteří budou svým slovům věřit a dva tři si dokonce budou umět představit, co to ve skutečnosti znamená. Rizikem však bude u některých postoj k Evropě, která je a zůstane naší širší vlastí. Evropu totiž potřebujeme více než prezidenta. Když už nějakého musíme mít, nechť je to někdo, kdo neselže ani když se celá Evropa svíjí v bolestech a potřebuje ona nás. Každý kandidát by proto měl dát písemnou odpověď na otázku: „Co já osobně udělám pro Evropu a co pro ni musí pod mým vedením udělat mé drahé Česko“, a připojit notářsky ověřený podpis, aby to nikdy nemohl zapřít.

8. Riziko nudy v Čechách (a na Moravě i ve Slezsku)

Dnes to vypadá tak, že riziko nudy snad bude zažehnáno, šedé myši by mohly zalézt do děr a každý český divák si v předvolebním, volebním i povolebním divadle přijde na své. Začíná to nadějně a lze doufat, že prezidentská volba přispěje v rámci možností k rozptýlení celonárodní blbé nálady. Kdyby se dosáhlo jen toho, že bude radostněji, miliarda ztracená nebude. Lidi mají nudy a stresu ve všedním životě víc než dost. Povinností prezidenta je zlepšovat náladu a dělat radost nejen sobě, ale celému národu, a taky lidi občas pobavit. K tomu všemu si ho národ platí a pravomocí na to bude prezident mít i dle nových pravidel hry víc než dost.

Rizika této přímé volby nejsou malá, ale překonat se při dobré vůli dají všechna. Bude na tom zájem? Podaří se to?