Když se Miloš Zeman nechal slyšet, že by do vlády nemusel jmenovat kandidáty odborně slabší a jeho standardům zkušeného státníka nevyhovující, notoričtí strážci parlamentní demokracie se na něj sesypali jako sršni.


Vláda je přece orgán politický, je proto výsostným právem budoucího premiéra sjednat její složení v rámci vzniklé povolební koalice bez ohledu na nějakou "odbornost"! A kdo má vlastně právo takovou odbornost u členů vlády vzešlé z demokratického procesu posuzovat? Právem prezidenta je přece zatnout zuby, nechat si své námitky pro sebe a konat, jak mu ústava káže! Že byli k dispozici lepší kandidáti a že celonárodní zájem vyžaduje, aby vláda nebyla jen produktem koaličních handlů, to je přece vedlejší.

Diskuze o politice a odbornosti na úrovni vlády, která začala už v souvislosti s Rusnokovou vládou a v posledních dnech se dostala do obrátek, bude zřejmě ještě nějakou dobu pokračovat. Neměla by jít do ztracena a měla by toho hodně vyjasnit i po ustavení vlády. V neposlední řadě také to, jak se vlastně bude prosazovat Babišovo "řídit stát jako firmu", a jestli to může "ohrozit" naši parlamentní demokracii, jak nám média vtloukají do hlavy, nebo spíše amatéry a korupčníky v politice a ve správě státu na všech úrovních.

Vláda je samozřejmě orgán po výtce politický a proto odráží strukturu a kvalitu současné politické scény a reprezentace. Jestliže tedy tradiční vládní partaje představují obraz bídy a plazí se od krize ke krizi, vládnutí podle toho vypadá a dopadá, a může vrcholit i pěknou ostudou, jako před pár měsíci svérázné vládnutí Petra Nečase.

Zakopaný pes je v tom, že česká parlamentní demokracie si zvykla fungovat jako partajokracie, tedy systém, ve kterém jsou partaje a jejich zájmy neustále nadřazovány nad demokratické instituce vzešlé z voleb v souladu s ústavou. Viz například nesčetné traktace K trojky, K šestky nebo K devítky předřazené a nadřazené jednání minulé vlády. Viz přidělování celých ministerstev a pozic ministrů i náměstků do léna jednotlivým partajím na základě koaličního handlování a vydírání, bez ohledu na to, co si voliči přáli a jak skutečně své hlasy rozdali.

Z koaličních handlů tak vychází relativně nejúspěšněji strana, která se do parlamentu dostala s nejmenším počtem hlasů a také je schopna nabídnout jen nejslabší kandidáty na ministry. Může sebejistě vyhlašovat, že se musí dostat k "silovým" ministerstvům a vykonávat nad nimi svou politickou "gesci", aby tak mohla lépe realizovat svůj program, byť pro něj hlasovala sotva 4% z celkového počtu registrovaných voličů! I to je, bohužel, "političnost" vlády, právně čistá a u ústavního soudu nenapadnutelná. Vláda takto složená zůstane pak po celé volební období křehká, nejistá v kramflecích, vydíratelná, a neschopná zaručit, že skutečné většinové potřeby a zájmy dostanou vždy přednost před zájmy partajními a partikulárními. A to i v případech, že vše poběží přesně v souladu s pravidly parlamentní demokracie a že to na začátku všechno vypadá jako v harmonické rodině.

Skutečná a nikoli pouze deklarovaná "odbornost" je přitom na úrovni vlády jako celku a u jednotlivých ministrů stejně důležitá jako "političnost" a stavět je proti sobě je nepochopení úlohy vlády a jejích jednotlivých členů v řízení státu. Je to přímo kontraproduktivní a nebezpečné. Je však důležité mít jasno o tom, co se v této souvislosti a na této úrovni "odborností" rozumí. Není to úzká odbornost technická nebo vědecká, byť ani ta nemusí být na škodu. Je to, všeobecně řečeno, především odbornost ve správě a řízení velkých a složitých systémů, sektorů a programů. Týká se úlohy, možností, nástrojů a odpovědnosti veřejné správy, fungování právního státu, vztahů mezi veřejnou a soukromou sférou, mobilizace a efektivního využívání zdrojů, kontroly a hodnocení výsledků, organizování a řízení služeb pro veřejnost, koncipování a prosazování nových programů a projektů, podněcování podnikatelské a občanské iniciativy, koordinace a vyjednávání na různých úrovních, včetně úrovně meziministerské, celoevropské a mezinárodní. To vše jsou odbornosti a dovednosti, které jsou výsledkem nejen studia a osobního talentu, nýbrž také zkušeností získaných vhodnou praxí. Bohužel, zkušenosti získané vlastní praxí se u nových politických hráčů vybraných partajemi pro bleskovou cestu nahoru často lehkomyslně bagatelizují – a z cesty nahoru se pak po kratičkém výletu do státní funkce snadno stává stejně blesková skluzavka.

Na úrovni a v nitru dobře sestavené a kompetentně řízené vlády se odbornost a politika prolínají a doplňují. Za normálních okolností a při dobré vůli zúčastněných mezi nimi není žádný nepřekonatelný rozpor. Pokud tomu tak není, trpí jak odbornost, tak politika. A nejvíce to odnesou ti, kdo si na to všechno platí. Z peněz daňových poplatníků žijí přece partaje, financují se volby i koaliční hrátky a placena z nich bude každá vláda a každý ministr. I ten, který nepochopil, že jeho vstupem do vlády se něco od základu změnilo, že se ze straníka stal státníkem, a že už nemá právo se řídit především svým partajním programem a zájmem, nýbrž zájmy a potřebami občanů a státu.

V českých podmínkách to přitom politici ve státních funkcích mají a ještě dlouho budou mít těžší než v lépe zajetých západních demokraciích. Místo aby si po sametové revoluci trpělivě vybudovali zreformovanou, politicky nezávislou, hrdou, stabilní a efektivní státní správu, každá koalice u moci se snažila ze všech sil, aby si státní aparát co nejrychleji ochočila, pronikla co nejhlouběji do jeho nitra a udělala si z něj služku. Výsledkem je stát vystrašený a destabilizovaný. Ministři a vedoucí jiných státních institucí nemohou proto až na pár výjimek na svůj aparát bezpečně spolehnout v situacích, které jsou pro ně nové a nezvyklé, a kde vlastně oni sami potřebují vedení a poctivou podporu ze strany těch, jimž začínají šéfovat.

Všichni zúčastnění se teď ovšem zaklínají (již po kolikáté?) staronovým všelékem - novým zákonem o státní službě, který ovšem sám o sobě žádné rychlé zlepšení nepřinese. Stejně urgentní je změnit koncepci a organizaci řízení ministerstev a dalších státních institucí, a zejména odříznout partajní exponenty od přímého zasahování do jejich chodu a personální politiky. Stát nebude ovšem ani pak možné "řídit jako firmu", existují však obrovské možnosti využívání zkušeností dobře řízených soukromých podniků i ve státní správě, a o to tady jde. Zavrhovat využívání těchto zkušeností pod jakýmikoli záminkami by byl hřích na celém národě.