Dvanáctého prosince 2007 byla švýcarská demokracie podrobena historickému testu vyspělosti. Nešlo o nic méně než o to, zda si parlament nechá ještě jednou vnutit vlivného pravicového populistu Christopha Blochera jako člena vlády na další čtyři roky, nebo zda se ho dokáže elegantně zbavit, aniž by z toho byla politická krize.

Blocherova agrárně-lidová strana SVP (francouzsky UDC) totiž právě vyhrála volby ziskem 29% hlasů a Blocherovo setrvání ve vládě považovala za samozřejmost. Blocher je přesto z vlády pryč a nikdy se do ní nevrátí. A žádná politická krize nevypukla. Právě naopak. Začala „deblocherizace“ švýcarské politiky, jak vtipně poznamenal populární pravicový politik Dick Marty.

Ve Švýcarsku volí parlament (obě komory společně) každého člena vlády jednotlivě. Vláda má jen 7 členů a rozdělení postů tradičně odpovídá volebním výsledkům stran na pravici, ve středu i na levici, které se podílejí na tzv. „konkordanci“. Za normálních okolností se pak každý ministr stane na rok prezidentem země, když na něj dojde řada, aniž by přitom opouštěl své ministerstvo. Blocher měl přijít na řadu jako hlava státu v roce 2009 a v zemi se začala šířit hrůza z toho, jak to poškodí mezinárodní image Švýcarska. I z tohoto důvodu byl nejvyšší čas něco podniknout.

Ještě pár dní před volbou vlády však převládal pesimismus. Socialisté a zelení prohlašovali otevřeně byť nepříliš přesvědčivě, že jejich poslanci budou hlasovat bez problémů pro obnovení mandátu druhého představitele strany SVP Samuela Schmida, Blochera však volit nebudou. K odstranění Blochera bylo však nutné, aby i někteří pravicoví a středoví poslanci Blochera nevolili. V to věřil málokdo. Převládal názor, že k tomu tito poslanci nenajdou odvahu, protože by tak vlastně nahráli levici a stali se jejími rukojmími. Blocherovci kromě toho hrozili odchodem do opozice a systematickým využíváním lidových iniciativ a referend jako nástroje obstrukce proti práci vlády a parlamentu.

Blocherovi kritici připomínali, že jeho strana i on osobně se chovají jako opozice a pohrdají principy konkordance již nyní, že to tedy nemůže být horší. Pokud se mu to hodilo, Blocher totiž bez zábran kritizoval nebo nechal zvenčí napadat rozhodnutí přijatá za jeho účasti a pro člena vlády plně závazná. Zdokumentováno je nejméně 35 případů, kdy ministr Blocher osobně porušil vžitá pravidla fungování švýcarské konkordance. Ani vláda jako celek tomu nedokázala bránit, protože v delikátní alchymii systému konkordance záleží chování každého jejího člena především na jeho osobní politické kultuře a schopnosti hledat a obhajovat kompromisní řešení ve spolupráci s kolegy různého politického zaměření, prosazujícími někdy i zcela protichůdné zájmy. Francouzské „Ministr drží hubu nebo podá demisi“ ve Švýcarsku neplatí. Člen švýcarské vlády je po dobu svého mandátu prakticky neodvolatelný. Blocher si tak mohl vykládat vládní politiku po svém a hrát dvojakou hru bez obav z následků. Podle vlastní úvahy a vlastních zájmů byl buď loajální k vládě nebo se choval jako politik nezávislý až opoziční. V tom mu sekundovala jeho strana SVP a různé další organizace a hnutí.

Po potupném vyhoštění Blochera z vlády se špičky jeho strany rozlítily a na levici a střed svolávaly hromy blesky. V televizi z toho bylo několik docela zábavných programů. Vrcholem byly Blocherovy hrozby, že už není vázán služebním tajemstvím a o politické špíně a klientelismu začne povídat, co sám uzná za vhodné. .

Velmi zajímavý je ovšem nejen fakt, že Blocher je z vlády pryč, nýbrž i způsob, jímž toho politici dosáhli. Blochera a jeho příznivce rozlítilo nejvíce, že vše proběhlo striktně dle ústavy a standardních pravidel fungování švýcarské demokracie. I duch konkordance byl respektován a Blocherově straně zůstala dvě místa ve vládě, na která má dle volebních výsledků nárok.

Protivníkům Blochera se podařil mistrovský tah. Tajně vyhledali výbornou kandidátku na Blocherovo místo a přesvědčili ji, aby kandidovala proti historickému šéfovi své strany. Paní Eveline Widmer-Schlumpf je právnička a politička, která se osvědčila jako ministryně financí na kantonální úrovni a koordinátorka konference kantonálních ministrů financí. Její kandidatuře se nedalo vytknout nic kromě toho, že uvnitř strany nepatří k Blocherovu radikálnímu a agresivnímu křídlu a že si dovolila odepřít poslušnost partajním bossům.

Novou představitelku Blocherovy strany ve vládě si tak vybrali Blocherovi političtí protivníci a do vlády ji právoplatně zvolil parlament proti vůli vedení její strany. Její souhlas s volbou vítala nadšeným potleskem levice a umírněná pravice a poslanci vlastní strany u toho stáli jako opaření. Většina poslanců pravicové radikálně-liberální strany, která zpravidla spolupracuje se stranou Blocherovou, sice hlasovala loajálně pro Blochera, říká se však, že i jim se po nezvolení Blochera ulevilo.

Jaká lekce z fungování demokracie v prekérní situaci, kterou nebylo již možné dále protahovat ! Jaká příležitost k zamyšlení nad tím, kdo je vlastně v demokracii suverenní a kde musí končit zvůle a samolibost partajních špiček ! Zajímavá zkušenost v každém případě, ať se na věc díváme z jakýchkoli pozic, ať se nás přímo týká nebo netýká.

Zajímavý je i vývoj reakcí samotného Blochera a jeho strany. Jakmile horké hlavy trochu vychladly, hrozby udělaly místo umírněnějším prohlášením o tom, že strana SVP nemíní přece dělat obstrukce za každou cenu. Blocher zůstává v politice jako partajní šéf, funkci opozice chce však pojímat jako důslednou kontrolu vlády a odmítat chce pouze to, co odporuje politickému programu SVP. Připomeňme, že Blocher sám je multimilionář a jeho strana má k dispozici nesrovnatelně více peněz než všechny ostatní strany, a že toho umí využívat, což jí opozici v každém případě usnadní.

Své dva nechtěné členy ve vládě nepotrestala SVP vyloučením ze strany, jak bylo mylně uvedeno v několika komentářích, nýbrž pouze vyloučením z parlamentní skupiny. Zároveň se uvnitř strany začaly množit kritické hlasy proti extrémně radikálním postojům a arogantnímu chování vedení. Organizace SVP v kantonech Bern a Graubünden (Grisons) již vyslovily svým dvěma členům ve vládě plnou podporu bez ohledu na stanovisko vedení strany. Lze očekávat, že se situace bude dále zklidňovat.

Není proto vyloučeno, že SVP se z porážky tvrdé linie Blocherovců poučí. Doufejme, že se poučí i ty strany, které dokázaly Blochera vypudit z vlády v hodině dvanácté, předtím však blocherovcům dlouho nahrávaly svou nerozhodnou a málo důraznou politikou v otázkách, které občanům dělají opravdovou starost.