Služební zákon ve finiši: Zbývá práce jako na kostele (část 2)
Kontrola je klíčová funkce státní správy, není proto žádný objektivní důvod pro výslovné vyjmutí kontrolorů ze státní služby (§ 33).
Pouze u členů kolegia kontrolního úřadu je nutné jiné řešení vzhledem k jejich zvláštnímu statutu a způsobu jmenování. U kontrolorů a ostatních pracovníků včetně vedoucích má navíc velkou cenu, mají-li vlastní zkušenosti z kontrolovaných orgánů státní správy, včetně zkušeností z vnitřní kontroly, auditu a finančních agend ministerstev. Přesuny pracovníků mezi ministerstvy a státní kontrolou by neměly být ztěžovány různými právními statuty a podmínkami zaměstnání pracovníků.
(Vzpomínám v této souvislosti na svého otce, který za první republiky prošel několika služebními místy v různých orgánech státu dříve, než se stal vedoucím úředníkem tehdejšího Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, kde pracoval až do roku 1948.)
Fragmentace a nepružnost státní služby
A totéž platí všeobecně o krátkodobých i trvalých přesunech pracovníků mezi ministerstvy i dalšími orgány a institucemi státní správy. Skutečná politika budování státní služby jako "lidského kapitálu státu" musí najít vhodnou míru jednoty a centralizace a kombinovat ji s potřebnou volností jednotlivých ministerstev a úřadů - např. v politikách vzdělávání, které musí odpovídat specifickým potřebám jednotlivých resortů a zároveň i společným potřebám a tendencím celé státní správy. Zdá se, že v textu zákona nebyla tato stránka doceněna - u překládání pracovníků z úřadu na jiný úřad se např. klade důraz spíše na omezení a překážky než na potřeby státu a flexibilitu jednotlivce (§47). Rovněž výjimek ze služebního zákona je zbytečně mnoho.
Zákon také ve výčtu funkcí Sekce pro státní službu v §13(1) nepočítá s žádnou centrální evidencí státních zaměstnanců ani jejich vybraných úzkoprofilových skupin. V ministerstvech může tato složka sice provádět kontroly "služebních vztahů", nemůže však seriozně ovlivňovat personální politiku pro celou státní službu, zato však musí každoročně vládě předkládat zprávy o "vytváření podmínek pro sladění rodinného a osobního života s výkonem služby služebními úřady" (§13(1)e) místo aby jí raději referovala "o stavu, problémech a potřebách dalšího rozvoje a zdokonalování státní správy" a vládu žádala o zásahy, které kompetenci a možnosti MV přesahují.
Zákon by přitom měl jasně vyjádřit, že každý státní úředník s permanentním kontraktem musí počítat s tím, že je nikoliv pouze zaměstnancem jednoho určitého orgánu, nýbrž zároveň členem celostátního profesionálního sboru, a že během své kariéry pravděpodobně projde více než jedním státním útvarem. Organizátoři státu musí mít možnost s tímto počítat a optimalizovat rozmisťování státních zaměstnanců i přes "hranice" jednotlivých resortů - s přiměřeným ohledem na individuální možnosti a práva, samozřejmě, ne však s tolika zábranami a omezeními.
Míra podrobnosti a přesnosti v textu zákona
Na přípravě zákona se plně projevila chronická nemoc české legislativy - přesvědčení, že zákon musí být co nejpodrobnější a že zapsáním něčeho do zákona je všechno vyřešeno. Text zákona byl proto přetížen detaily a nezáživnou a někde i nepřesnou terminologií, stal se málo přehledný a místy obtížně srozumitelný. Nechává málo prostoru pro prováděcí předpisy a pro pružnou reakci podzákonnými normami na měnící se podmínky, nové potřeby a opravy chyb. Dokonce místy vytváří příznivou půdu pro budoucí stížnosti a spory - čeští koumáci si taková místa rychle najdou!
Jeden úsměvný příklad: V §79(1) je výčet povinností státních zaměstnanců ve dvaceti dlouhých bodech. Z dalšího odstavce (2) však vyplývá, že pravidla etiky státního zaměstnance (která zatím neznáme a zákonem nejspíše ani nebudou?) není třeba dodržovat, pokud státní zaměstanec nevykonává službu ! Dodržovat není nutné mimo službu ani slušnost k představeným, ve službě povinnou dle (1)n) ! Tak praví zákon.
Služební hodnocení
Služební hodnocení (§155) je příkladem v zákoně ne zcela domyšlené a dopracované metodiky, kterou lze snadno zlepšit. Jde o to, že návrh zákona zavádí služební hodnocení jako povinný systém pro celou státní službu, který zvýší pracovní zatížení hodnotících i hodnocených. Bude-li se provádět svědomitě a důsledně, poskytne cenné podklady pro řízení personální politiky celé státní správy. Zároveň však vytvoří i řadu nepříjemných a konfliktních situací, a to hlavně v případech, kdy představený neprobírá s podřízenými kvalitu práce a osobní výkonnost průběžně a na konkrétních případech, a vše ponechá nebo si dokonoce "schová" na výroční hodnocení. Jiné nebezpečí je, že se hodnocení začne odbývat a jednoduše se opíše z minulého hodnocení jako všem nepříjemná formalita a stane se nicotným a prakticky nepoužitelným, ač zákon bude respektován do puntíku.
Jako minimum proveditelné ještě v této fázi by bylo žádoucí §155 zlepšit a zpřesnit dříve, než se systém rozjede. V §155 chybí zejména, že
(i) "služební hodnocení se provádí na jednotném formuláři podle směrnic vydaných pro celou státní službu" (a kým)
(ii) služební hodnocení projedná představený se státním zaměstnancem, který ho podepíše s vyslovením nebo odmítnutím souhlasu
(iii) služební hodnocení přehlédne a podepíše též přímý nadřízený představeného
(iv) služební hodnocení se stává součástí osobního spisu státního zaměstnance.
Smysl by také mělo připsat do obsahu hodnocení "uplatnování iniciativy, aktivní spolupráce, vzájemné pomoci a koordinace s kolegy, hledání cest ke zlepšení a zjednodušení administrativy a podobně" - je až nápadné, jak celý zákon o této stránce státní služby mlčí a službu popisuje pouze jako "plnění úkolů", "respektování kázně a předpisů" atd., čímž opakovaně zdůraznuje, že se od lidí nečeká a ani nežádá žádná iniciativa, tvořivost a inovace a žádný širší zájem, ale jen plnění a disciplina (sic!). To lze v praxi intepretovat tak, že když nedostávám dostatek přesně definovaných a vymezených úkolů, mohu prostě sedět a čekat, až úkoly přijdou. A bude to naprosto v pořádku. K takovému chování by služební zákon podněcovat neměl
Naproti tomu v popisu předmětu či obsahu hodnocení v §155 bych určitě přeformuloval nelogický bod (3)a) "znalostí a dovedností", protože na to při této obecné formulaci nemá představený žádné právo a někdy ani potřebnou odbornou kvalifikaci, tento bod však dostane smysl, zpřesní-li se "znalostí a dovedností potřebných pro řádný výkon současně vykonávané funkce".
Také bych si rozmyslel formulaci bodu (3)b), který nařizuje hodnocení ...."v souladu se stanovenými individuálními cíli". Termín "individuální cíl" se do zákonného textu příliš nehodí. Co tím básník myslí, kdo a jakou formou bude tyto cíle stanovovat, a to pro všechny hodnocené? A když cíle nebudou, lze si to vyložit tak, že nebude co hodnotit? Možná, že měl autor na mysli "management by objectives" a jen to nepřesně napsal?
A nakonec mohu k této oblasti vřele doporučit, aby se po 8-10 letech zaměstnání ve státní službě (t.j. po absolvování 8-10 řádných hodnocení) přešlo na hodnocení jen jednou za dva roky !!! Bude to úplně stačit !