O vícejazyčnosti píšu proto, že mne provází životem již od dětství, výrazně ovlivnila mou životní dráhu, vděčím jí za mnohé, a už dávno se z ní stala přirozená součást naší rodinné kultury. Život v moderní Evropě si bez ní už neumíme představit. S funkční vícejazyčností má moje rodina zkušenosti čtyř generací. Pro sebe si je nechat nechceme.

Na vícejazyčnost se musíme ovšem dívat z různých úhlů pohledu. Pro určitou rodinu je přirozeně nejdůležitější perspektiva rodičů a jejich dětí - jaká jsme rodina, jak mezi sebou komunikujeme a jak můžeme kvalitu této komunikace zvýšit, kde a jak žijeme a chceme žít v budoucnu, a hlavně - co chceme a co můžeme udělat pro to, aby naše děti byly dobře připravené na svou životní dráhu, aby se jim přiměřené jazykové znalosti staly výhodou v budoucím povolání a obohacovaly celý jejich život.

Rodiny mají nestejné potřeby a možnosti a mohou si stanovovat různé cíle. Není proto snadné zobecňovat a rozdávat rady. Krátkozraký pragmatismus, neinformovanost a omezené finanční i jiné možnosti vedou však příliš mnoho rodičů k otázce cui bono? Na co by to mé děti potřebovaly, má smysl je zatěžovat příliš brzy, nebudou to vyhozené peníze? Máme na to? Nekoupíme si raději lepší auto?

Takové uvažování je zrádné a nebezpečné už proto, že nevíme, co budoucnost přinese. Nevíme, jak se naše vlastní děti budou dále vyvíjet, do jakých se budou dostávat situací, jaké příležitosti se jim v životě naskytnou, a o co přijdou nebo nepřijdou, protože jedním z faktorů jejich volby bude znalost jazyků. Říkat dnes - nepřetěžujme děti, nebudou to možná potřebovat, my jsme také nevyužili a nakonec zapomněli z jazyků to málo, co jsme se neradi a z donucení ve škole naučili - není nic jiného než krátkozrakost.

V minulosti nám takový přístup nadělal obrovské škody, které se dnes překonávájí jen pomalu, a někteří lidé, kteří dospívali před rokem 1989, je nepřekonají už nikdy. Víme přece dobře, jaký postoj k cizím jazykům převládl v českých rodinách za totality. Nemožnost volně cestovat do západních zemí a celkově omezené mezinárodní styky pod dozorem "stále bdící" STB vedly většinu rodin k tomu, že cizí jazyky považovaly pro své děti za víceméně zbytečné. Ve vědeckých a odborných kruzích, které se nemohly obejít bez zahraniční literatury, se zájem o jazyky omezoval na pasivní znalost. Pro aktivní znalost se nedostávalo příležitostí a praxe, ještě více však chyběla motivace. Bohužel, za 25 let od Sametu se nepodařilo toto dědictví zcela překonat, jak nám dodnes předvádějí ve svých cizojazyčných vystoupeních četné politické špičky. A nejeden přední český odborník se na mezinárodní scéně neuplatní jen proto, že se neodváží přednést vědecké sdělení nebo napsat článek v angličtině.

Zajímavé byly v této souvislosti i různé postoje emigrantských rodin po roce 1968 k rodné češtině. Nový život v cizojazyčném prostředí chápaly některé rodiny tak, že za sebou spálily mosty, že češtinu už nebudou jejich děti v životě k ničemu potřebovat a že by jim důraz na češtinu jen ztěžoval integraci a zvládnutí jazyka nové domoviny. Někteří rodičové, oba Češi "jako poleno", se dokonce snažili s dětmi mluvit jen novým jazykem bez ohledu na to, že ho sami ovládali bídně, a že tím vlastně jen snižovali intelektuální úroveň komunikace se svými potomky na úroveň svých vlastních chabých znalostí nového jazyka. Pro jiné rodiny bylo naproti tomu naprosto nemyslitelné, že by češtinu odložily jako v novém prostředí už nepotřebné šaty. Hlavním důvodem nebylo ani tak praktické uvažování a víra, že totalita nepotrvá věčně a že jednou bude možné se vracet domů, nebo jakési nostalgické vlastenectví, nýbrž rodinná kultura, a vysoká hodnota, kterou svému rodnému jazyku přisuzovali i v době, kdy ho plně využívat nemohli.

K takovému postoji přispívá samozřejmě vstřícná atmosféra nového národního prostředí. Například Švýcarsko, zejména ve své francouzsky mluvící části, není na rozdíl od některých jiných prostředí žádný "melting pot", kde by se tlačilo na co nejrychlejší homogenizaci rodinných kultur podle místních pravidel. Samo je vícejazyčné a kulturně diversifikované, národnostně i nábožensky vysoce tolerantní a na národnostní menšiny a komunity zahraničního původu zvyklé už tradičně. Jen v Ženevě mluví její obyvatelé mnoha desítkami různých jazyků.

Pro uvažování o vícejazyčnosti je dnes ovšem širší celostátní a dokonce mezinárodní až globální úhel pohledu stejně důležitý jako pohled rodiny. Jsme součástí Evropy, která prochází obtížnou fází své konsolidace a integrace, a jedním z velkých problémů je i po létech budování Evropské unie nedostatečná vícejazyčnost a přílišná povrchnost v posuzování specifických problémů a možností jiných zemí. Je to velká překážka v komunikaci při hledání řešení společných problémů, která až příliš často nemůže probíhat bez tlumočníků, odehraje se na obsahově i emočně chudé úrovni, nebo k ní z ostychu či obav ze selhání nedojde vůbec. Z historických příčin, které zde není třeba rozebírat, je Evropa jazykově velice roztříštěná. Nemá jeden společný a všemi dostatečně ovládaný jazyk pro celoevropskou komunikaci politickou, správní ani obchodní, což ji geopoliticky i hospodářsky evidentně znevýhodňuje vůči velkým a více homogénním státním celkům jako jsou USA nebo Čína.

A nejde jen o bezprostřednost a účinnost oficiální a obchodní komunikace, která se dříve nebo později vyřeší nastolením angličtiny jako základního společného jazyka pro celoevropskou komunikaci. Jde také o poznávání a chápání bohaté evropské kulturní rozmanitosti, které není možné bez vícejazyčnosti. Jak víme, jazyk je součástí společenské kultury; kultura se nemůže projevit jinak než prostřednictvím jazyka. A kdo nepoznal jiné kultury, nemůže plně porozumět ani své vlastní.

Dnes už také nejde jen o efektivní komunikování a vzájemné porozumění v rámci Evropské unie a celé Evropy, nýbrž ve stále větší míře o budoucí život v globální ekonomice a informační společnosti. Množí se sice systémy a technické prostředky pro široce dostupný instantní automatický překlad, jako je "Skype-Translate" nebo "Say-Hi", které určitou jednoduchou komunikaci (včetně komunikace "spamové" a spíše zbytečné) usnadní a zpřístupní, nedělejme si však iluze, že bychom se proto měli přestat učit cizím jazykům!

Vícejazyčnost byla ovšem už odedávna kulturní hodnotou evropských elit. O českém králi a římském císaři Karlu IV. víme, že hovořil plynně pěti jazyky. Jeho rodinné kořeny byly ostatně v Lucembursku. Historickou legendou praktické vícejazyčnosti na nejvyšší úrovni státu je římský císař Karel V. (Charles Quint), který vládl v první polovině 16. století. Vysoká jazyková kultura přispěla velice k jeho popularitě. Rodnou řečí mu byla francouzština, naučil se však také německy, vlámsky, anglicky, španělsky a trochu italsky. Litoval, že se nikdy nedostal ke studiu latiny. K funkčnosti svých jazyků se prý Karel V. vyjádřoval následovně: "Španělsky rozmlouvám s Bohem, italsky mluvím se ženami, francouzsky s muži a německy se svým koněm." V jiné verzi prý prohlásil: "Italsky jsem se naučil, abych mohl mluvit s papežem, španělsky se svou matkou, anglicky s tetou, německy s přáteli a francouzsky sám se sebou." V německém prostředí proslul vysokou jazykovou kulturou pruský král Bedřich Veliký (Friedrich der Grosse). Jeho nejmilejším jazykem byla francouzština; s Voltairem si vyměňoval francouzské vtipy a rebusy. Státu a armádě musel velet německy, byť němčinu moc rád neměl. Vedle toho mluvil italsky, anglicky, španělsky a portugalsky. Znal též latinu, antickou i moderní řečtinu a hebrejštinu.

Vícejazyčností na vynikající úrovni vládl T.G. Masaryk, jehož manželka byla Američanka. Jeho vícejazyčnost sehrála velkou úlohu v nesnadných jednáních o československé samostatnosti. Pro české elity byla i po získání samostatnosti v roce 1918 samozřejmostí dobrá znalost němčiny a rostoucí oblibě se těšila také francouzština až do zklamání přineseného v roce 1938 Mnichovem. Angličtina k nám přišla v roce 1945 jako jazyk osvoboditelů a moderny a ani totalitě se nepodařilo její oblibu mezi lidmi úplně potlačit. Únor 1948 nastolil však politický režim, který vícejazyčnosti nepřál a považoval ji dokonce za podezřelou a politicky nebezpečnou. Proto ji nepodporoval kromě tlaku na učení ruštině. A to již od politických procesů na počátku padesátých let, v nichž si stalinismem zachvácená KSČ vyvraždila dokonce i čelné představitele své vlastní kosmopolitní, v západních jazycích zběhlé inteligence.

Vícejazyčnost není něco, s čím se člověk narodí. Získáváme ji s pomocí rodičů i širší rodiny a přátel, ve školce a ve škole, v soukromých kurzech, v práci, cestováním, společenským stykem i jinak. Je proto mnoho druhů vícejazyčnosti a dá se dokonce říci, že každý jedinec znalý několika jazyků má svou vlastní, unikátní vícejazyčnost, která je součástí a obrazem jeho jedinečné osobnosti a produktem jeho životní dráhy v prostředí, kde se jazyky učil a používal.

Kdo je tedy vícejazyčný a jak dokonale musí člověk jazyky ovládat, aby se mohl považovat za vícejazyčného? Musí mít dva mateřské jazyky nebo cizí jazyk ovládat stejně jako mateřštinu? A co když ho ovládne dokonaleji než mateřštinu? Na tyto a podobné otázky se nedá odpovědět jednoduše a jednoznačně. Vícejazyčnost také není nic statického a během života může projít i více přeměnami. Záleží i na úhlu pohledu a na standardu, který si pro posuzování vícejazyčnosti vybereme. Říkám úmyslně "vybereme", protože žádný objektivní nebo dokonce oficiálně schválený a obecně uznávaný standard k tomu nemáme.

Znalec anglického jazyka a významný překladatel Shakespearova díla do češtiny Martin Hilský odpověděl skromně na dotaz v Hydeparku ČT, že se za bilingvního nepovažuje, protože s angličtinou nevyrůstal už od ranného dětství! Avšak podle mého nikterak nízkého standardu Hilský samozřejmě vysoce bilingvní je, stejně jako Milan Kundera, který píše dokonalou literární francouzštinou, jakmile však pronese francouzsky několik slov, podle výslovnosti je snadné poznat, že rodilý Francouz není. Bilingvní je pro mne i europoslanec Jan Keller, byť o sobě sebekriticky říká, že má ve francouzštině "šílený přízvuk". Avšak: umí stavět věty, má rozsáhlou slovní zásobu a ve Francii už léta běžně přednáší, jeho francouzština je proto pro potřeby jeho profese a funkce naprosto vyhovující.

Ze zkušenosti si dovoluji tvrdit, že stoprocentní, tedy ve všech oblastech a aspektech dvou jazyků zcela dokonalá a úplná dvojjazyčnost, je velice vzácná, a k jejímu dosažení a dlouhodobému zachování na stejné úrovni musí existovat řada zcela určitých příznivých podmínek: dvojjazyčná rodina nebo aspoň učení dvěma jazykům již od ranného dětství, řádné studium gramatiky a celé "architektury" obou jazyků, velká dlouhodobá praxe v komunikování v různých typech životních situací, bezprostřední znalost kultur, jejichž jsou oba jazyky součástí, a hlavně velký zájem o jazyky a pevná vůle udržovat svou vícejazyčnost na dobré úrovni a dále ji rozvíjet. Je nabíledni, že splňovat všechny tyto podmínky, a to nikoliv jen jednorázově a dočasně, ale opakovaně po dlouhou dobu a v různých fázích života, nebývá snadné a často je to nemožné. I vícejazyční jedinci mají zpravidla jeden jazyk hlavní, a tuto funkci může ve změněné životní situaci převzít jiný z jejich jazyků.

Absolutní vícejazyčnost je ve skutečnosti prakticky nedosažitelná fikce i proto, že dnes už je takřka nemožné zvládnout úplně a bezchybně jeden jediný hlavní jazyk, byť by to byl jazyk rodný a po celý život aktivně používaný. Jazyky jsou dynamické a tvárné, mění se s časem a prostředím a přizpůsobují se někdy až příliš pružně nejrůznějším podmínkám a potřebám svých uživatelů.

Zejména angličtina prošla historickým vývojem, který ji rozkošatil, diversifikoval a přizpůsobil místním kulturám a domorodým jazykům nejrůznějšího druhu, a ani mezi odborníky není shoda v tom, které její varianty jsou ještě angličtinou nebo už jinými jazyky. Kdo tomu nevěří, ať si zkusí vystoupit po půlnoci z letadla v liberijské Monrovii a na všechny své rozespalé dotazy dostávat bleskurychlé odpovědi v místní Pidgin English. Za výraznými dialekty a slangy není však třeba cestovat až do Afriky - viz londýnský Cockney. Od oxfordské angličtiny se některé její regionální a oborové varianty vzdalují nejen co do akcentu a výslovnosti, nýbrž též pravopisem, slovníkem i jinak. Nemluvě o záplavě "inovací", které zejména do angličtiny vnášejí nové technologie, internet a "chytré" telefony, a s nimiž už neudrží krok ani vzdělaní rodilí mluvčí.

JInou vývojovou tendencí je zkracování a "zrychlování" jazyků. Kdo se například naučil fracouzsky před padesáti roky, nemusí dnes úplně rozumět rozhovoru mladých, který hýří zkratkami a termíny donedávna neexistujícími nebo jen zřídka používanými. I rodilým mluvčím se toto dnes stává stále častěji.

Evropa je plná místních nářečí a jazyků, které jsou hlavnímu jazyku země blízké, nebo se od něho naopak diametrálně liší. A všude je situace jiná, každý místní jazyk má jinou minulost za sebou a jinou budoucnost před sebou. Například ve Švýcarsku je odvěkým dilematem vztah mezi spisovnou němčinou, která je úředním jazykem a učí se ve školách, a v rodinách a místních komunitách stále velmi aktivně používanou Schwytzertütsch, jejíž znalost se považuje za významnou součást místní kultury a za nástroj pro zvýraznění národní identity a kořenů. V současné době se proto v německy mluvících kantonech země cílevědomě pěstuje a často se používá i ve státní televizi. Komunikaci a vzájemné porozumění mezi německy a francouzsky nebo italsky mluvícími kantony to však spíše ztěžuje a přistěhovalce s odlišným jazykem to někde nutí zvládat dva nové jazyky místo jen jednoho.

Vcelku platí, že dnes existuje určitý, byť opatrně a diskrétně vyslovovaný, společenský zájem a tlak na zachování místních a menšinových kultur a jazyků v epoše vše "válcující" a "glajchšaltující" globalizace. Evropská unie proto v roce 1992 vyhlásila "Evropskou chartu regionálních a menšinových jazyků", a UNESCO přijalo v roce 2005 "Úmluvu UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů".

Není však odborná shoda o tom, zda započítávat znalost místních jazyků a dialektů do měření vícejazyčnosti, stejně jako není shoda o tom, co je jen dialekt a co je již samostatný jazyk, byť jazyku, od něhož je odvozen, velice blízký. Švýcarský profesor François Grosjean se pohoršil nad tím, že oficiální srovnávací statistika vícejazyčnosti nezapočítávala v roce 2012 spisovnou němčinu a lidový jazyk Schwytzertütsch jako dva různé jazyky, a proto řadila Švýcarsko ve vícejazyčnosti (s pouhými 15,8% osob mluvícími více jazyky) až za USA a Francii, tedy velké země ve vícejazyčnosti tradičně zaostávající. Podařilo se mu prosadit přepočítání statistik; nový údaj, který počítá němčinu a Schwytzertütsch jako dva jazyky, je 41,9%. Tomu říkám vícejazyčnost "statistická", údaj, který může uspokojovat místní politiky, o schopnosti účinné funkční komunikace přes hranice národních jazyků a států však informuje zkresleně.

Jde totiž také o to, že četné menšinové a místní jazyky, za jejichž zachování se vede boj a které se někde stále ještě považují za významný prvek národní identity a kultury, nejsou dnes už dostatečně funkční a potřebám moderní doby plně nevyhovují, protože ve svém vývoji ustrnuly a počty jejich mluvčích se v posledních 50 létech velice snížily. Jejich používání se proto stále více redukuje na společenský styk v rámci určitého kulturního celku; jakmile je třeba komunikovat o ekonomii, financích, správě, technice a jiných aspektech moderního života, mluvčí jsou nuceni přejít do jiného jazyka nebo si jiným jazykem aspoň vypomáhat.

Také existuje vícejazyčnost "úředně-dotazníková", dobře známá v české politice a státní správě. Dosahuje se jí tím, že se začne evidovat a zlepšovat ne podle skutečného pokroku a funkčnosti, nýbrž podle vyplněných dotazníků, v nichž se použijí vágní a nijak neověřovaná hlediska jako je "zná", "rozumí", "umí", "domluví se", "umí přečíst jednoduchý text" apod. V českých podmínkách se dá míra takové "vícejazyčnosti" snadno ještě dále vylepšit započtením slovenštiny jako cizího jazyka, což jsem již několikrát viděl. Z formálně-byrokratického hlediska je to jistě možné, z hlediska měření skutečné vícejazyčnosti je to však jen lhaní do vlastní kapsy. Málo jazykových sourozenců má k sobě tak blízko jako "jednobuněčná dvojčata" čeština a slovenština; velký milovník češtiny a autor půvabných textů o češtině Pavel Eisner (pražský Němec!) dokonce o měkčí a melodičtější slovenštině napsal, že je to ten "nejkrásnější dialekt češtiny".

Více jazykům se může jedinec učit z pouhé touhy po vědění a kulturního zájmu. Je to jeho právo a může k tomu mít své důvody. Základním kritériem skutečné a živé (tedy nikoliv jen dotazníkové, statistické nebo čistě intelektuálské) vícejazyčnosti je z mého hlediska její funkčnost, tedy schopnost člověka více jazyků používat v práci a životě, a to v různém, těmto jazykům vlastním kulturním prostředí. Pouhá pasivní znalost, t.j. schopnost přelouskat cizojazyčný text a porozumět jeho smyslu, bez schopnosti vyjádřit v cizím jazyce své myšlenky a komunikovat, skutečnou vícejazyčnost nedělá, byť může v některých případech (např. u technických překladatelů) být dostačující.

Funkčně vícejazyčný je například švýcarský tenista Roger Federer, který se narodil v Jižní Africe a rodným jazykem jeho matky byly angličtina. V televizních rozhovorech hovoří s elegantní samozřejmostí anglicky, francouzsky, německy nebo místní švýcarskou němčinou. Mezi špičkovými profesionálními sportovci je ovšem spíše výjimkou.

Funkčně bilingvní je však i naše portugalská uklízečka, protože se ve francouzsky mluvící komunitě pohybuje jako ryba ve vodě, o všem se domluví, všemu rychle porozumí. Přitom má jen základní vzdělání v portugalštině, francouzštinu nikdy ve škole nestudovala, dostala se k ní až v dospělosti a v práci, psát jí nemůže, složitější text přečte jen s obtížemi a i v hovorové řeči poměrně často chybuje. Je však přirozeně inteligentní a její druhý jazyk, který naštěstí patří do stejné rodiny jako její jazyk rodný, je pro její životní a pracovní potřeby naprosto funkční a vyhovovující.

K funkční dvojjazyčnosti se za Rakouska-Uherska propracovaly "v terénu" tisíce českých řemeslníků tím, že jako tovaryši vandrovali za hranice české kotliny za učením a vraceli se s praktickou funkční znalostí němčiny svého oboru. I dobrý voják Švejk byl funkčně dvojjazyčný, byť by i při svém mimořádném intelektu písemnou zprávu o nezdařené vojenské operaci v dobré němčině zcela určitě zredigovat nedokázal !

S tím dnes ovšem kontrastuje velice neutěšená situace na staveništích po celé Evropě a ještě více na Středním východě. Statisíce zahraničních stavebních dělníků neovládají z jazyka cizí země, kde v těžkých podmínkách pracují, ani to elementární pro sjednání slušných pracovních a životních podmínek. Neznalost jazyka je zjevně faktorem, který je staví do velmi nevýhodné pozice vůči zaměstnavatelům a různým zprostředkujícím agentům. Je to velký sociální problém.

K tomu je ovšem vhodné poznamenat, že funkční dvoj- a vícejazyčnosti se dosahuje snáze a rychleji, jde-li o jazyky a kultury příbuzné. Každý Ukrajinec umí rusky a česky se naučí snáze a mnohem rychleji než stejně schopný a motivovaný Vietnamec nebo Francouz. Rumun zvládne francouzštinu snáze než Američan. Kdo ovládá francouzštinu, má otevřenou cestu k dalším románským jazykům, i když to úplně bez práce samozřejmě nikdy nepůjde. Obrovskou výhodu měli dříve ti, kdo museli na gymnaziu povinně projít aspoň šesti roky "mrtvé" latiny až k maturitě, byť skoro všichni studenti latinu nenáviděli a měli z ní strach (na vině zde nebyla latina, ale archaické metody výuky).

Příbuznost a kritické rozdíly jazyků a jejich celých skupin je dobré mít na mysli, když rodiče mají možnost rozhodovat, jakým jazykům se budou učit jejich děti. Začít dvěma velmi blízkými jazyky může být neefektivní v době, kdy se dítě učí nejsnáze tomu jazykově nejobtížnějšímu - výslovnosti, rytmu, přízvuku, hudebnosti a spontánnímu vyjadřování svých potřeb a přání. A právě v tomto jsou mezi jazyky obrovské rozdíly. Pokud mají čeští rodiče volnost volby a chtějí uvažovat jako Evropané, lze jim jen doporučit, aby k nádhernému slovanskému jazyku, jímž je čeština, nepřidávali svým dětem hned další slovanský jazyk, nýbrž angličtinu jako nejdůležitější komunikační prostředek na mezinárodní úrovni a dobrou základnu pro další anglosaské a germánské jazyky, a také francouzštinu, která je vedle svého vlastního rovněž mezinárodního významu i bránou k italštině, španělštině a dalším jazykům románským. I pro angličtinu je ze známých historických důvodů užitečná. Tedy pokud možno jazyky tři a ne jen dva, a pokud možno každý z jiné rodiny jazyků, přičemž začátek a postup učení těmto jazykům je vhodné přizpůsobit profilu a možnostem dané rodiny.

Ideální začátek je dva jazyky hned od narození, pokud pro to v rodině existují podmínky, a dostatečná motivace a vůle. Doporučují to a životní praxí prověřené praktické rady k tomu dávají zkušení lingvisté-pedagogové, kteří jsou sami od dětství vícejazyční, jako například můj "vícejazyčný guru", francouzský profesor Gilbert Dalgalian (jméno svědčí o původu rodiny), autor sympatické knížky "Enfances plurilingues" (Vícejazyčná dětství).

Neurologové potvrzují, že dětský mozek je schopný začít vstřebávat a do paměti ukládat více než jeden jazyk dříve, než se dítě naučí mluvit. Dítě se v takovéto situaci vlastně neučí "jazyk" jako strukturovaný obecný nástroj komunikace s jeho slovníkem, architekturou a gramatickými pravidly, nýbrž začíná vnímat a používat "řeč" jako přirozený prostředek svého dorozumívání, který k něčemu konkrétnímu potřebuje a na němž má životní zájem. Jeho počátky jazyků jsou tedy zcela přirozené a vysoce funkční. Dítě se učí, aniž by o tom vědělo. Opakuje, co slyší u rodičů. Učí se tomu, co se později ve školách a v životě získává nejobtížněji, avšak v ranném dětství nejsnáze a nejpřirozeněji – spontánnímu komunikování a s tím spojené intonaci, rytmu, výslovnosti a přízvuku. Vytváří si také nesmírně cenné a v hlavě dobře uložené základy pro budoucí studium a praktické učení i více jazyků. Tuto schopnost má dětský mozek zhruba do sedmi-osmi let a pak ji začíná ztrácet.

Dítě se tedy může začít učit ihned dvěma a zakrátko (za 2-4 roky) i více řečem souběžně dříve, než se bude učit číst a psát. Druhý a další jazyk vnímá a začíná používat podobně jako jazyk mateřský. Často jazyky nejprve zaměňuje, míchá a dočasně dělá více chyb, než kdyby se od narození učilo mluvit jazykem jen jediným. Běžně se tak stává, že otec mluví na dítě české matky např. francouzsky nebo německy, dítě mu velmi rychle porozumí, nejprve však odpovídá česky nebo i originální pro rodiče zábavnou směsicí obou jazyků. To vše se postupně srovná, zhruba do 7-8 let, u někoho i dříve. Důležité je, aby pak včas a ve vhodnou dobu následovalo systematické studium čtení a psaní, a další funkčně orientovaná jazyková praxe, bez nichž by se v ranném dětství získaná přirozená znalost mohla brzy úplně vytratit.

Jaké závěry jsou dnes z toho všeho nejdůležitější pro občana malé evropské země a rodilého mluvčího jazyka, jímž mluví kolem 10 milionů lidí? Pro efektivní a smyslupnou komunikaci přes jazykové bariéry, jakož i pro výhodnější uplatnění na mezinárodním trhu práce i ve svobodném podnikání, bude stále více potřebovat nejméně jeden avšak lépe dva mezinárodně rozšířené jazyky, angličtinu na prvním místě. A na učení jazykům bude nepochybně muset vynaložit více energie a prostředků než rodilí mluvčí těchto jazyků, kteří si stále mohou dovolit spoléhat na to, že jiní se musí učit jejich jazykům (jak je ostatně vidět z poměrně nízké vícejazyčnosti rodilých Francouzů, Britů či Severoameričanů).

Druhý závěr se týká apriorních postojů k jazykům, které nelze v malé evropské zemi s pohnutou historií podceňovat. Volba jazyka není jen záležitostí chladného racionálního uvažování, ale také věcí srdce a emocí, a tíže historického dědictví. Citový vztah k jazyku není však nic neměnného, jen je třeba si ho včas ujasnit a zbavit se předsudků. Už dítě musí cítit, že ho rodiče učí jazyku, který je jim drahý a za který se nestydí. Složité vztahy mezi Čechy a Němci se nemohly neprojevit v postojích českých rodin k němčině, z níž se v protektorátní éře stal povinně vyučovaný jazyk okupantů. Po němčině se nemilovaným jazykem totalitního násilí a nových okupantů stala ve všech školách povinná ruština, která se tohoto nánosu historie úplně nezbavila dodnes. Angličtina je stále vnímána jako jazyk svobody a moderny, dnes však mnozí lidé nesou nelibě její stále silnější dominantní pozici na mezinárodní komunikační scéně a stále větší pronikání anglické terminologie i myšlenkových schemat do jazyků a kultur po celém světě.

Důležitý závěr se týká národní vzdělávací politiky a úlohy státu. Bez účinné podpory a pomoci národních vzdělávacích systémů se skutečné a funkční, a nikoliv pouze "statistické" nebo "dotazníkové", vícejazyčnosti nedosáhne, protože jen málo rodin má ideální podmínky pro učení jazykům od ranného dětství a vlastními prostředky. Akutním problémem Česka je nedoceněná a doslova zanedbaná předškolní výchova, příliš pozdní povinná školní docházka a naprostý nedostatek mateřských školek a podobných zdrojů schopných přispět k vícejazyčné výchově v ranném dětství.

Vícejazyčný Čech v moderní Evropě tak zůstává cílem, který se sice nevzdaluje, avšak blížíme se k němu příliš pomalu. Škodíme tím především svým vlastním dětem.