Migrační bilancování je vědecký obor, který dosud neexistuje. Je to velká škoda. Kdyby existoval a kdyby se u nás porovnávala a zkoumala imigrace versus emigrace přísně vědecky a z dlouhodobé perspektivy, politici ani mediální komentátoři by v těchto věcech nemuseli tolik spekulovat, tápat, panikařit ani strašit. Migrace už tady byla "před Rakouskem i po něm" a bude tady, dokud bude zeměkoule kulatá. Není však migrace jako migrace, a o tom to právě je.


Začněme doma a připomeňme si, že kdyby nebylo imigrace, nebylo by Česka, prostě bychom neexistovali, nebo bychom existovali nějakým jiným způsobem a někde úplně jinde. Historie u nás přece začíná tím, že praotec Čech jednou odněkud přivedl tlupu Čechů do Čech a když vylezl na Říp a představil si, kolik by v tom kraji kolem mohlo být mléka a strdí, kdyby se dostal do šikovných českých ručiček, moudře rozhodl, že by bylo bláhové putovat dále.

Historie neříká, kolik lidí náš milovaný praotec při této historické příležitosti do české kotliny převedl, zda to byli migranti spíše političtí nebo ekonomičtí nebo tak trochu obojí, jaká byla jejich odborná kvalifikace, ani zda si praotec vstup vynutil či zda byl přijat s otevřenou náručí důvěřivými původními usedlíky bez ohledu na víru či nevíru. To se tehdy ještě nekontrolovalo a nezapisovalo. Také se neví, kolik za to vlastně dostal, což by určitě i dnes zajímalo česká media více než všechno ostatní ohledně této historické události.

Jaké pohnutky tedy vedly staré Čechy k hledání nového domova a k emigraci završené imigrací do Čech? Protože se o tom žádné důkazy ani jiné informace nezachovaly, můžeme s určitostí tvrdit, že to nebyly pohnutky politické v dnešním slova smyslu, nýbrž čistě ekonomické. Prostě mazaní Češi chtěli mít více mléka a strdí pro sebe i své děti a vnuky, na které samozřejmě už tenkrát mysleli více než na sebe stejně jak to už od té doby dělají všechny naše vládnoucí koalice. Stala se z toho tradice ...

S postupem času je také stále zřejmější, že praotec Čech byl velký, ba přímo geniální převaděč, a že celá historie českého národa vlastně začíná úspěšně dokonaným aktem převaděčství, a výslednou imigrací. A nejenom začíná, ale odvíjí se v tomto duchu až do moderní doby. Vždyť největší Čech historie Karel IV, který v celonárodní soutěži o primát pobil i tatíčka Masaryka, pocházel z imigrantské rodiny zchudlé v Lucembursku. Jeho otec Jan Lucemburský přitom nebyl jediným panovníkem, který musel být z nedostatku schopných lokálních manažerů veřejného sektoru do Čech importován. Každý školák dnes ví, že přes svůj cizí původ a fyzické postižení se tento imigrant ze zaostalého Lucemburska o růst a pokrok českých zemí ohromně zasloužil zejména skrze svého talentovaného potomka Karla, který to u nás dokonce dotáhl až na otce vlasti.

Máme tu ale také klikatou a dnešnímu člověku těžko vysvětlitelnou historii imigrace německé, bez níž bychom jako národ a stát zcela určitě nebyli tím, čím dnes jsme, tj. jakýmisi úspěšně poloponěmčenými Slovany. Nucené emigraci dvou a půl milionů sudetských Němců po porážce hitlerovského Německa, o níž toho bylo už dost napsáno morálními autoritami a každý politicky korektně myslící Čech proto ví, že to bylo vyhnání nutné a správné, předcházela staletí jejich imigrace v různých epochách a vlnách, a z různých méně či více ušlechtilých pohnutek. Praotec Čech přivedl totiž jen obyčejné Čechy a s nimi geneticky nijak nevyšlechtěnou slovanskou krev.

Aby mohli být po konci Protektorátu vysídleni, nejdříve se Němci museli do Čech nějak dostat a rozmnožit se tam. Připutovávali po kouskách a postupně. Buď usoudili sami, že je škoda nechávat celou tu pěknou kotlinu plnou mléka a strdí na pospas Čechům, nebo si je na pomoc a na vylepšení místní populace rovnou přizvávaly panující elity, a používaly k tomu usídlovací a investiční podněty dosti podobné tomu, co se zahraničním investorům bez ohledu na jejich netransparentní genetický potenciál nabízí i dnes. Němci tak přicházeli jako kolonisté, zvaní českými panovníky, nebo jako imigranti, kteří se obětavě ujímali selských gruntů i drobných hospodářství opuštěných z vlasti zbaběle prchajícími Čechy. Zejména Habsburgové měli tento způsob hospodářského a společenského oživování české kotliny tuze rádi a napomáhali mu seč mohli.

To se dělo především po Bílé Hoře, která částečně i když ne úplně vyléčila český národ z husitsko-protestantského blouznění a obnovila v této souvislosti vysokou mravní i majetkovou autoritu katolické církve. Muselo to tak být, tenkrát to byla vůle boží. Nejméně 30.000 českých rodin, tedy jistě více než 100.000 nepřizpůsobivých kacířů, však tuto snahu neocenilo a raději emigrovalo za hranice, než aby se jako řádní občané obrátili na jedině správnou víru katolickou.

Je to všechno docela pěkný příklad organického propojení imigrace s emigrací v české historii. Emigrace připravuje půdu pro imigraci, z emigrantů se stávají imigranti, imigranti nahrazují emigranty a z imigrantů mohou též vzcházet noví emigranti. Je z toho takový migrační kolotoč, něco jako koloběh vody v přírodě.

A ten má svou ekonomiku, tvrdou ekonomiku, kterou žádné politické, rasisitické ani náboženské blábolení nepřekroutí, ač se o to často velice snaží. Imigrace i emigrace vždycky někoho něco stojí, někomu něco přináší, a někdo na ní vydělává nebo prodělává. Něco je přitom bezprostřední a něco dlouhodobé. Něco je mikro a něco makroekonomické. Velký okamžitý zisk se může časem stát ztrátou, a naopak. Dále tu jsou zisky a ztráty civilizační a kulturní. A tak dále.

Například sudetští Němci imigrovali za výhodných podmínek a emigrovali za podmínek pro ně v ten moment velmi nevýhodných, mezitím toho však hodně v Čechách napracovali a vystavěli, a učelivé Čechy hodně věcem naučili zejména v řemeslech a průmyslu, čímž uhradili nikdy nevystavený imaginární účet za snad až příliš výhodnou původní imigraci, takže nakonec byli spíše než jako dlužníci vyemigrování už jako věřitelé. Udělali ale tu historickou hloupost, že podlehli krátkodobé spekulační horečce a dali příliš mnoho hlasů neperspektivním Henleinovcům a po obsazení Sudet Hitlerem začali ze Sudet houfně vypuzovat českou menšinu a obírat její členy o co se dalo. Přitom toho neměli vůbec zapotřebí. Jejich pobláznění šéfové začali dokonce plánovat násilné vystěhování českého národa a totální germanizaci po očekávaném nacistickém vítězství. Není divu, že jim to po válce bylo spláceno i s úroky, podobně jako to dnes dělají čeští exekutoři vůči předluženým seniorům.

Avšak ti, kteří byli odsunuti do poválečného Německa západního a ne východního, na tom zase velice vydělali, protože unikli více než čtyřiceti letům sovětské okupace a totalitního režimu. To má svou cenu, velkou cenu, proto se museli po roce 1989 se svými východními soukmenovci nějak vyrovnat, což také bez reptání učinili. Buďme však spravedliví a dodejme, že i Češi trochu Němcům splatili co jim dlužili, aspoň symbolicky, když jim před pádem berlínské zdi usnadnili velkolepý migrační spektákl via zdi a zahrady velvyslanectví NSR v malostranském Lobkovickém paláci. A díky Němcům mají politici i média v české kotlině také téma vděčné i věčné a finančně zajímavé. A současní běženci ze Syrie a okolí se mohou přes internet učit zadarmo, jak šikovně Němci lezli přes zdi už čtvrt století před nimi.

Jsou ale legie dalších příběhů možná méně spektakulárních a významných ale rozhodně zajímavých a pro současné rychlokvašné odborníky na migraci poučných. Tak například autorem textu slavné písně, kdysi kýmsi dokonce doporučované na českou národní hymnu, "Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok ... ", podle níž jsem si dovolil nazvat tento blog, je známý český vlastenec baron Karel Maria Drahotín Villani, a jak jméno prozrazuje, spíše než z nějaké zapadlé českomoravské vísky pocházel jeho rod původně odněkud odjinud. To platí i o rodině velkého milovníka češtiny a autora půvabných knížek o naší drahé mateřštině Pavla Eisnera, rodilého pražského Němce a Žida. Nemluvě o Franzi Kafkovi, o němž dodnes nevíme, jestli to byl velký spisovatel český nebo německý nebo obojí. Co však víme s určitostí, je že bez imigrace bychom nikoho z nich neměli.

Z předešlého by neměl ovšem vzniknout dojem, že Češi na migraci většinou spíše vydělávali. K takovému závěru nám zatím chybí zmapování a poctivá analýza výstupní strany migrační bilace, tj. strany emigrační, a pak pokud možno objektivní porovnání obou stránek, nepředpojatě a s nadhledem, což nebude vůbec jednoduché a bezrizikové. Proto se k tomu ještě vrátíme avšak jen náznakem, bez jakéhokoli nároku na objevení historické pravdy.