Co mají společného Parkanová, Jourová, Vitásková, Vaněk, Svoboda, Soukup, Zatloukal, Fajt, Perutka, Páleník, Kadlec.....a další a další, osobnosti známé i méně známé, v médiích více či méně protřepané a zostouzené, na všech úrovních státní a veřejné správy České republiky a v jejích různých orgánech a zařízeních?


Služebníci státu, pracovali v zodpovědných funkcích pro stát, obec a občany, jak nejlépe uměli. Jeden uměl více, druhý méně, a o tom, co je optimální a správné rozhodnutí v daných podmínkách, měli různé představy. Často neměli žádný precedens ani direktivy ani dostatečnou přípravu na vysokou funkci a museli jednat improvizovaně, byť to nebylo bez rizika. A museli čelit nejrůznějším tlakům a hrozbám ...

A když udělali v rozhodování chybu, nebo ji ani neudělali, ale někomu se zazdálo, že se dopustili jakési nepravosti a že je třeba hned začít vyšetřovat s cílem potrestat - prásk! je tu trestní oznámení, policie začíná šetřit, byť je to pro ni španělská vesnice a má důležitější věci na práci. A do hry vstupují státní zástupci a znalecké posudky, připravené ochotnými znalci, kteří sami nikdy nic neřídili a před žádným složitým rozhodováním nestáli a případu nerozumějí, zato umějí vyplodit 150 pěkně prezentovaných stránek srovnání a hodnocení tam, kde by jich stačilo 10, nebo žádná. Soud a celá justice ale posudky nutně potřebují, kdyby se na znalce neobrátili, všechna odpovědnost by byla na soudci, a tomu je třeba se stůj co stůj vyhnout. Brát na sebe odpovědnost, kterou mohu přenést na jiného, se nedoporučuje! Soudci se nelze divit, když vidí, že je neustále zatahován do kauz, kterým nerozumí, které by si státní správa mohla a měla vyřešit sama, a nesvalovat je na justici.

Proč a za co to trestní oznámení a žaloba? No přece za "zneužití pravomoci úřední osoby" (§329)! , protože tam přece byl určitě a nepochybně "úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch". Je to nádherný paragraf, který dává veliké možnosti kreativní interpretace. Problémem bývá, že se často neprokáže žádný úmysl škodit a získat neoprávněný prospěch, jen někdy chyba v úsudku a většinou ani to ne, protože celá věc zůstává nejasná a sporná, pokud nebyla přímo uměle vykonstruována a zveličena, což v českém politickém a správním prostředí naplněném závistí a nenávistí není tak vzácné.

Někdy je vhodné přizvat na pomoc jiný rovněž šikovný paragraf 220 "Porušení povinnosti při správě cizího majetku" nebo §221, podle něhož lze trestat nedbalost, kde se neprokáže úmysl.

To vše platí v ještě větší míře na úrovni správy místní a komunální, kde se musí rozhodovat a jednat s často velice omezenými prostředky, bez dostatečných informací a bez znalosti všech pastí, které zákonodárce na místní správu nastražil. Viz např. spleť procedurálních předpisů o veřejných zakázkách, které staví striktní respektování procedury nad zájem obce.

Co všechno následuje po udání nebo stížnosti? Léta a léta šetření, posudků, výslechů, soudních jednání, rozsudků, odvolání, přezkoumání rozsudků, dalších znaleckých posudků, opakovaných soudů, nových předvolání, odvolání, dovolání, kasačních stížností, a někdy dokonce odvolání nebo stížnost k ústavnímu soudu! Přehlídka zbytečně ztraceného času. A stát i všichni postižení musí čekat, až jak soud definitivně rozhodne, ať to stojí, co to stojí. Jen se neukvapovat a neudělat procedurální chybu! Přitom všichni vědí, že naštěstí nakonec skoro všechno vyšumí, protože zdravý rozum zpravidla zvítězí i v Česku. Ale za jakou cenu! Nešlo by to jinak?