Nedávné prohlášení ministra kultury Jehličky, že „Kaplického knihovna na Letné stát nebude“, lze považovat za oficiální uzavření kauzy „Chobotnice“, která se před českou veřejností odvíjela více než osmnáct měsíců. K této kauze se vyjádřil snad každý, kdo má u nás nějaký vlastní nebo nevlastní názor v politice a kultuře.


Chobotnice nás chvíli bavila a vzrušovala, celá kauza byla však stále tesklivější a nudnější. Už od začátku se totiž dalo tušit, že to všechno může skončit pěknou ostudou. Čekalo se to, nikdo tomu však nemohl a možná ani nechtěl zabránit. Nakonec tu opravdu máme ostudu, jak poznamenal bývalý ministr kultury Jandák. Kaplický dokonce slibuje veřejně, že se postará o „ostudu mezinárodní“. Jsme svědky konečného vyřizování účtů, které zřejmě ještě chvíli potrvá.

Do konce kauzy se nevyřešilo nic a obstarávání prostor pro další rozvoj Národní knihovny začíná znovu od nuly. Něco tu však přece zbývá, ač je to výsledek neplánovaný a leckým bude zavrhovaný jako nechtěný potomek.

Hlavním výsledkem kauzy je právě sama kauza. Máme ji tady a vidíme, že sice formálně končí, avšak nikam nemizí. Když se na ni podíváme s určitým odstupem a pokud možno nezaujatě, začne se nám jevit nejen jako pouhá ostuda, nýbrž jako užitečný a dokonce mimořádně zajímavý studijní materiál. Nedošlo v ní sice k žádnému politickému krachu ani kulturní revoluci, lecos se však stalo, leckdo ukázal zoubky, leckdo se vybarvil a hodně často se nestalo, co se státi mělo a při dobré vůli státi mohlo. Viděli jsme, jak se dá hrát nová celospolečenská hra na chobotnici, při níž se pohodlně a bez rizika vedou různé druhy bojů osobních, institucionálních a partajních, a přitom se přešlapuje na místě.

To vše bylo popsáno a okomentováno ve stovkách zpráv, návrhů, zápisů, článků, deklarací, rozhovorů a blogů, prostě v obrovském množství nejrůznějších materiálů, které jsou k dispozici. A všichni aktivní aktéři jsou dosud svěží, někteří jsou stále v bojovné náladě a mnozí si určitě pamatují a budou ochotni sdělit věci, které se na papír a k veřejnosti dosud nedostaly.

Ano, z kauzy „Chobotnice“ je možné se hodně naučit a bylo by škoda tuto příležitost propásnout, když už jsme (doufejme, že jen dočasně) promarnili možnost mít na nějakém rozumně vybraném místě elegantní novou Národní knihovnu. Bylo by proto dobré, kdyby se teď celou kauzou prokousal nějaký mladý talentovaný politolog nebo sociolog, který netrpí strachem z autorit a sám aktérem kauzy nebyl. Bylo by dobré, kdyby vytřídil koukol od pšenice a napsal případovou studii. Vedle reprodukování relevantních faktů by se v ní měl pokusit i o analýzu. Vznikl by tak cenný a určitě žádaný studijní materiál pro politiky, veřejnou správu, kulturní sféru i občany.

Zde je deset příkladů otázek, na které by studie mohla hledat odpovědi (jsou však četné další):

· Proč a jak se projekt nové Národní knihovny postupně měnil z tvůrčí a intelektuální výzvy v kauzu s trapným koncem? Lze a má smysl hledat viníky?
· Jak se dospěje k tomu, že si významné veřejné instituce přehazují podobný projekt jako horký brambor a nikdo není plně odpovědný za přípravu, plánování, řízení, prosazování, vyhodnocování, projednávání, financování, realizaci a monitorování celé akce? Jak tomu předejít? Jak dosáhnout souhry?
· V čem byl projekt Národní technické knihovny odlišný a proč mohl probíhat klidně a bez skandálů? Jsou možná i jiná srovnání?
· Je rozumné nechat výběr návrhu na mezinárodní komisi, která jako kolektiv nemá žádnou odpovědnost za jeho realizaci a budoucí provoz v konkrétních místních podmínkách a není ani schopna těmto podmínkám přikládat patřičnou váhu?
· Je zodpovědné rozvinout vášnivé diskuse o estetické stránce projektu při takřka úplné absenci věrohodných údajů a analýz proveditelnosti, ceny, energetické náročnosti, provozních nákladů a podobných „prkotin“?
· Jak zabezpečit, aby rozhodování v podobných záležitostech bylo co nejobjektivnější a co nejméně poplatné osobním, skupinovým a sektorovým zájmům?
· Jak zabezpečit, aby osobní vkus či nevkus nebo předpojatost určité osobnosti (státníka, architekta, manažera, politika) neválcovaly a neumlčovaly ostatní názory?
· Jak by měl autor návrhu hrát svou roli, aby ješitností, arogancí, nepružností a podobnými vlastnostmi neškodil sám sobě a celému projektu?
· Mají se v obdobných situacích partaje chovat zdrženlivě a státotovorně, nebo se i architektura, knihovnictví a urbanistika dobře hodí ke zpolitizování a je třeba jich takto využívat?
· Jak si v této kauze vedla média a co by se od nich mohlo očekávat, aniž by se tím zasahovalo do jejich svobody?

Kauza „Chobotnice“ končí trapně, nikoli však tragicky. Bylo by škoda se z ní nepoučit.