Kdo sleduje odborné a politické komentáře k současné krizi, pravděpodobně nepřehlédl, že se v hledání příčin dosti často objevuje termín "odpovědnost", nebo spíše její absence, tj. "nezodpovědnost". Stále více se dnes poukazuje na nezodpovědné rozhodování a chování mocných ekonomických i politických aktérů, od nichž se vzhledem k jejich postavení, prostředkům a rozhledu mohl právem očekávat pravý opak.

Takové kritické hlasy jsou už slyšet napříč politickým spektrem. Volá-li finančníky k vyšší odpovědnosti brazilský prezident Lula, není to nic nového a nikdo se tomu nediví. Neméně tvrdé kritiky a výzvy lze však slyšet od politiků tak rozdílného ražení jako jsou Barack Obama nebo Nicolas Sarkozy, které lze sotva podezírat z levicových dirigistických sklonů.

Lze z toho vyvozovat, že útěk od odpovědnosti je tou nejhlubší příčinou krize a že krizové jevy citované jako příčiny jsou ve skutečnosti jen různými projevy nezodpovědnosti? Tvrdit něco takového by bylo stejně jednostranné a povrchní, jako když se nám někdo snaží namluvit, že za všechno může jen nadměrné zasahování států do svobodného fungování trhů, nebo prostě jen nezřízená a ničím neomezovaná chamtivost finančních magnátů a spekulantů. Zdá se, že příčin a viníků krize bylo ve skutečnosti více, a že právě jejich souběh a vzájemné ovlivňování předurčily prudkost a hloubku krize. Z toho je třeba vycházet i při zkoumání role, kterou v současné krizi sehrála a stále ještě sehrává nezodpovědnost.

Nepředpojatá analýza jednotlivých krizových jevů a jejich příčin totiž často ukáže, že se na nich podílejí jak soukromé finanční instituce, tak státní regulátoři nebo banky. Stát nestojí mimo tržní ekonomiku ani nad ní, nýbrž je její přímou součástí a dokonce jedním z jejích hlavních účastníků nejen jako tvůrce a strážce obecných pravidel a regulátor, nýbrž jako největší investor, centrální bankéř, výběrčí daní, poskytovatel veřejných služeb, zaměstnavatel, atd. Deregulační opatření nebo zvláštní stimuly a režimy, které jsou dnes kritizovány jako historické omyly hospodářské politiky USA i jiných zemí, byly zpravidla zaváděny v úzké součinnosti a dohodě státních orgánů se zainteresovanými soukromými bankami a jinými institucemi, a to na jejich žádost a po intensivním lobbingu výrazně ovlivňujícím rozhodování vlád i parlamentů.

V demokraciích s tržní ekonomikou předcházejí nejzávažnějším státním zásahům do ekonomiky politická jednání a politicky motivované rozhodování, v nichž je soukromý podnikatelský sektor často silnějším a kvalifikovanějším partnerem než státní orgány, jejichž většina je stejně pod plnou kontrolou politiků. Rovnováha mezi různorodými zájmy se přitom hledá těžce a často se k ní vůbec nedá dojít.

To je dobře vidět na opatřeních, které na záchranu americké ekonomiky podniká Obamova administrativa. Když bylo nejhůř a muselo se jednat rychle, i americká vláda předvedla, že umí odhodit ideologii. Pragmaticky usoudila, že v případě potřeby je právem i povinností státu posílit regulaci a také vstupovat do soukromých bank a pojišťoven jako věřitel nebo spoluvlastník, a to nikoli z nepřátelství k soukromému sektoru a pro jeho oslabení, nýbrž jako jeho jediný možný zachránce. Třeba jen dočasně, avšak bez závazného časového omezení.

Hlubší pohled na jednotlivé krizové jevy nám ukáže až neuvěřitelné případy extrémní nezodpovědnosti, o nichž se navíc dlouho na příslušných místech vědělo a nic se proti nim nepodnikalo, jako v případě velkopodvodníka Bernarda Madoffa. Finanční detektiv Harry Markopolos upozornil na jeho praktiky americký kontrolní orgán finančních trhů SEC (Securities Exchange Commission) již před několika roky a své udání doložil věcnou analýzou. Marně. SEC usoudila, že by nebylo vhodné obtěžovat hloubkovými kontrolami osobu tak kompetentní a důvěryhodnou jako je bývalý prezident burzy NASDAQ pan Madoff ...

Madoff přivedl proslulou Ponziho pyramidu k téměř absolutní dříve nikým nedosažené "neprůstřelnosti" a 17 let ji úspěšně provozoval doslova pod okny "odpovědných" kontrolních orgánů. Finančním světem se však nepohyboval jako osamělý jezdec, vždyť kolem jeho firmy oscilovaly stovky prostředníků a náhončích z desítek zemí. Na lep mu sedly i solidní banky a fondy, které neměly žádný nečestný úmysl poškodit své klienty a přesto svou touhou po snadných výdělcích a lehkověrností při nákupu a správě cenných papírů těžce ublížily právě vlastním klientům i akcionářům.

Největším školním příkladem "kreativní" součinnosti soukromého sektoru a státu v zanedbávání odpovědnosti se stal celý americký program tzv. "subprime" hypoték, jehož zhroucení krizi roznítilo a který byl možný jen díky vzniku dlouhých řetězců neuvěřitelných nezodpovědností, a to s požehnáním a podporou státních, polostátních i soukromých institucí. Původní úmysl mohl vypadat nezávadně, vždyť k vlastnímu bydlení se měly za výhodných podmínek dostávat i chudší vrstvy bez prostředků a ze stavební konjunktury měla profitovat celá ekonomika. Realizace však byla totálně nezodpovědná. Miliony lidí tak brzy přišly o střechu nad hlavou i o poslední majetek, protože neměli na splácení pro ně údajně "výhodných" hypoték a žádné záruky, rezervy, pojistky ani sociální sítě je nechránily.

Šlo to tak, že hypotéky jim "výhodně" prodali nezodpovědní agenti, kteří za to dostali nezodpovědné prémie od nezodpovědných šéfů. Nezodpovědné hypotéční banky pak riziko přenesly na další investory tím, že hypotéky "sekuritizovaly", tj. transformovaly v cenné papíry a dále rozprodávaly bankám, fondům a pojišťovnám. Tak to šlo dále do světa s doporučením "odpovědných" ratingových agentur, které takovým (dnes "toxickým") cenným papírům udělovaly za honorář vysoké ohodnocení, a s tichým souhlasem pospávajících regulačních a kontrolních orgánů, které si libovaly, že vše tak dobře klape. Historie dnes už dobře známá, byť ne zcela rozpletená a uzavřená...

Vcelku se však ukazuje, že "míra nezodpovědnosti" nebyla ve všech hospodářských sektorech stejná a že nedostižitelný primát patří na dlouho sektoru finančnímu. Jako nezodpovědný a přímo perverzní byl oficiálně charakterizován celý systém prémií (bonusů) a opcí poskytovaných manažerům a traderům finančních agentur, který podněcoval k hazardu a spekulaci a odpovědný postoj ke správě cizího majetku a službě klientům přímo trestal. Všechny dostupné analýzy krize finančního sektoru poukazují přitom na celou řadu novějších instrumentů a aktivit (cudně nazývaných "finanční inovace"), u nichž se nezodpovědnost projevila ve větší nebo v menší míře. Dovede si vůbec někdo představit, jak by dnes vypadaly silnice a kolik by se muselo postavit sirotčinců, kdyby se v automobilovém průmyslu a v dopravě inovovalo tak "odpovědně" jako ve financích?

Krize odpovědnosti se tak rýsuje jako jedna z pravděpodobných velkých příčin dnešní krize finanční a hospodářské. S odpovědností to však není vůbec jednoduché. Je to vlastně značně složitá a málo průhledná společenská kategorie. Navíc na sobě má ideologický nános, který ztěžuje nejen její uplatňování v životě, nýbrž samotné její vymezování a chápání. Odpovědnost je totiž vztah mezi lidmi a rovněž mezi institucemi, které si lidské komunity vytvořily, proto stojíme vždy před otázkou, kdo a proč má za něco odpovídat, komu má odpovídat, jaký je vlastně obsah tohoto vztahu a co všechno z něj vyplývá. Odpovědi na tuto otázku nejsou vůbec jednoznačné.

Na význam a obsah odpovědnosti a na postihování nezodpovědnosti jsou totiž až protichůdné morálně-filozofické i politické názory. Liberální až ultraliberální pohled je silně individualistický a zdůrazňuje odpovědnost jedince za sebe sama, za vlastní rodinu, majetek a jednání. Jako svobodný účastník trhu a života společnosti má jedinec sledovat vlastní zájem a bude-li tak s přiměřenou sebekontrolou avšak bez zbytečných ohledů činit každý, důsledkem údajně bude společensky prospěšná optimalizace celkového výsledku. Rozhodne-li se někdo svobodně avšak nezodpovědně, nechť za to nese následky. Vezme-li si někdo lichvářský úvěr, který nebude moci splácet, nechť ho exekutoři třeba vystěhují na ulici! Nemusel si takový úvěr brát! Že mu ho někdo nepoctivě prezentoval nebo přímo vnutil a přitom zneužil jeho tísně? To nikoho nezajímá ...

Na štěstí dosud existuje a určitou životní sílu si zachovává realistické a humanistické pojetí, podle něhož by se bez vzájemné odpovědnosti a solidarity lidské kolektivy rozpadly na izolované buňky neschopné přežití. Tato odpovědnost musí být úměrná možnostem, jako jsou přístup k informacím, životní zkušenosti, materiální prostředky a postavení ve společnosti. Dá-li se obchodní banka v soudním sporu zastupovat špatným advokátem, je to jen její odpovědnost. Dostane-li se do rukou nesvědomitého advokáta chudá vdova s několika dětmi, jen cynický hlupák by řekl, že je to její odpovědnost, protože ji nikdo k ničemu nenutil, vybírala si "svobodně" a měla si vybrat lépe. Humanistické pojetí a důraz na lidskou solidaritu v sobě však skrývají obrovské riziko nedoceňování a omezování odpovědnosti individuální, a spolu s tím i útěku od odpovědnosti a svalování odpovědnosti na stát. Možnosti jejich populistického zneužívání jsou přímo nekonečné ...

Odpovědnost má přitom svou vnější a vnitřní stránku.

Vnější odpovědnost je prvkem a nástrojem strukturálního uspořádání lidské společnosti, od jednotlivců a rodin přes obce a jiné komunity až ke státům a mezinárodním celkům. Zpravidla je formálně definována a zakotvena v nějakém právním, administrativním, regulačním nebo organizačním dokumentu (zákon, norma, organizační řád, stanovy, smlouva apod.), který také stanoví postup a postih při případném porušení odpovědnosti. Různé okruhy či oblasti lidské činnosti mají přitom své vlastní okruhy a formy odpovědnosti. Tato odpovědnost může jít i nad rámec formálních dokumentů jako neoficiální norma kulturní, náboženská, etnická nebo morální, jejíž dodržování se u příslušníků určitého společenství předpokládá, někdy jako samozřejmost, jíž se nelze vyhnout.

Vnitřní odpovědnost, či osobní smysl pro odpovědnost, je naproti tomu mravní hodnota, kterou jedinec přijal za vlastní a jíž se řídí z vlastní vůle a dobrovolně, byť to od něj žádná vnější norma nežádá, a to i v případech, kdy jsou vnější kontrola a postih prakticky nemožné. Smysl pro odpovědnost usnadňuje přijímání a výkon vnější odpovědnosti tím, že jedinec její požadavky a kritéria "internalizuje", tj. ztotožňuje se s nimi. U vedoucích funkcí je dokonce nezbytnou podmínkou – sotva si lze představit manažera, který by mohl vykonávat vysokou funkci v podnikové hierarchii bez značně vyvinutého smyslu pro osobní odpovědnost a bez vůle jednat odpovědně. Smysl pro odpovědnost sehraje rozhodující úlohu zejména tam, kde nám žádný zákon nebo jiná norma neposkytuje spolehlivé vodítko a kde za naše svědomí nemůže rozhodnout nikdo jiný.

Karel Čapek nám k tomu v závěru Obyčejného života říká: "Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna. Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo! To je to strašné: když hřešíš, padá vina na ně na všechny, a každou tvou bolest i malost nese ten ohromný zástup. Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestou ponížení a marnosti. Ty jsi Já, ty vedeš, jsi za ně odpovědný; tyhle všechny jsi měl někam přivést."

O potřebě moralizovat podnikání a zejména finanční sektor se dnes už vyslovují nejen politici, nýbrž i stále četnější představitelé soukromé podnikatelské sféry. Vědí totiž velmi dobře, že i při přísnější regulaci a kontrole globálního podnikání zůstane konečné rozhodování o tom, co je v konkrétních případech odpovědné a co ne, především v rukou jednotlivých podnikatelů a účastníků trhů. Regulace se už posiluje a bude nepochybně dále sílit zejména ve finančním sektoru, avšak úplná a rigidní byrokratická regulace finančních a jiných trhů nepřichází v úvahu z principiálních důvodů a také proto, že by byla technicky neuskutečnitelná. Volání po etickém podnikání není proto žádné fantazírování ani populismus, nýbrž přiznání skutečnosti, že bez obnoveného smyslu pro širší společenskou odpovědnost a bez dobrovolné samoregulace již liberální tržní ekonomika prosperovat nemůže.

Správa soukromých společností má však své vlastní systémové problémy, které definování odpovědnosti a společensky odpovědné rozhodování neusnadňují. Většinu velkých akciových společností už dávno neřídí jejich vlastníci, nýbrž profesionální management. Vlastníků akcií mohou být desetitisíce, převahu nad konkrétními soukromými osobami mohou mít vlastníci institucionální, a to nejen investiční fondy a banky, nýbrž stále častěji i státy (viz tzv. "suverénní fondy"), obce, penzijní fondy, zdravotní a sociální pojišťovny atd., kteří nejsou často schopni žádnou vlastnickou funkci přímo vykonávat a odpovídat za ni. Nechají se proto zastupovat různými agenty a správci investic, kteří se zmítají ve spleti různorodých a protichůdných zájmů a jen zřídka mohou dávat smysluplné podnikatelské direktivy. Většinou se zmohou jen na požadování co nejrychlejší krátkodobé návratnosti investic a rychlých zisků pod hrozbou prodeje podílu jinému dravějšímu investorovi. Vše pak závisí na kvalitě a odpovědnosti managementu, který má často až příliš volnou ruku. V dnes už klasických příkladech zhroucení do nebe vynášených špičkových firem, jako byl švýcarský Swissair nebo americký Enron, jsme viděli, k čemu při takovém rozmělnění a úpadku odpovědnosti může dojít.

Lze samozřejmě očekávat, že úsilí o posilování odpovědnosti a obnovu morálních hodnot ve finančním sektoru i v ostatních oblastech globální ekonomiky bude narážet na překážky. Proti jsou již nyní se svou obvyklou arogancí ultraliberálové reaganovského ražení a spekulanti všeho druhu. Ani celková společenská atmosféra není dosud snahám o posílení odpovědnosti v ekonomice příznivá, a to bez ohledu na nezaměstnanost a ztráty, které už současná krize způsobuje.

Žijeme totiž v epoše lidských práv a všichni chceme více práv, nikoli více odpovědnosti. Od odpovědnosti utíkáme, jak jen můžeme. Chceme rychlý a pravidelný růst spotřeby, i když je to na úvěr, který jsme si vlastně neměli brát a který možná nebude nikdy splacen. Žijeme tak, jako by se nás zítřek netýkal. Tato mentalita dnes ovlivňuje právo, politiku, podnikání i každodenní život.

Boj za lidská práva není ovšem dosud dobojován a má své opodstatnění v historii i v současnosti, které zde není třeba zdůvodňovat. Lidská práva jsou však také "módní zboží", dobře se "prodávají" a pro jejich propagování se snadno získává politická a finanční podpora, proto přitahují tisíce organizací a aktivistů. Naproti tomu termín "lidská odpovědnost" je téměř neznámý, přitažlivý není vůbec a špatně se prodává přesto, že bez posílení odpovědnosti se lidská práva snadno deklarují, avšak nesnadno uvádějí do života. O souvislostech mezi právy a odpovědností se dosud také nevede žádná smysluplná veřejná debata. Odpovědnost se do módy dosud nedostala a politici ji svým voličům připomínají tuze neradi. Sami se také velice ošívají, když někdo začne jejich vlastní politickou odpovědnost kriticky rozebírat.

O deklaracích lidských práv ví dnes už každý středoškolák, kdo však zná dílo theologa Hanse Künga a jeho životní úsilí o posílení lidské odpovědnosti? V boji za skutečnou a nikoli jen papírovou odpovědnost jsme zatím nedošli dále než k několika mezinárodním shromážděním intelektuálů-humanistů a rezolucím zformulovaným velice opatrně, aby nikoho příliš nevylekaly. Doufejme tedy, že odpovědnosti pomůže na výsluní současná krize, která se z tohoto hlediska jeví jako výjimečná příležitost.