Po zkušenostech se vznikem i pádem Topolánkovy vlády se nikdo nemůže divit, že si partajní bossové dělají velké starosti s přeběhlictvím. Panický strach z přeběhlíků a touha po vyhnání neposlušných jednotlivců z vysoké politiky čiší z čerstvé výzvy "Ne politickému přeběhlictví" staronového předsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody.

Ponechme stranou tuto pikantní a již dostatečně okomentovanou skutečnost, totiž že proti přeběhlictví vystupuje nejrazantněji šéf partaje, která patří mezi evropskou elitu přeběhlictví a účast ve vládě za každého počasí umí svým nejlepším talentům zajistit lépe než kdokoli jiný. Všimněme si raději chování některých politiků-jednotlivců, na něž se rozhořčení kritici tzv. politického přeběhlictví většinou zaměřují. V tomto individuálním a nikoli celopartajním či interkoaličním přeběhlictví se pěkně zrcadlí celá řada rozporů současné politiky.

Především je tu rozpor mezi zájmy jednotlivých politiků a zájmy partají v demokratickém zápolení o moc. Normální politik je v politice proto, že si ji vybral jako slušné zaměstnání, v němž se nejlépe uplatní a dosáhne co největšího prospěchu pro sebe a svou rodinu. Ve standardní demokraci to ovšem nemůže dělat jako sólista, vstoupí tedy do nějaké partaje. Cítí-li se silný a sežene-li dost peněz, může si dokonce otevřít svou vlastní partaj a zformovat ji ke svému obrazu.

Za partaj neboli stranu lze přitom považovat, podle tzv. "minimální" definice renomovaného znalce Giovanni Sartoriho, "jakoukoli politickou skupinu schopnou umístit prostřednictvím voleb své kandidáty do veřejných úřadů". Jak je vidět, tato definice klade důraz na demokratický boj o moc a na získávání pozic ve státě a nezmiňuje se o realizaci nějakého programu ani o odpovědnosti k voličům, i když je přímo nevylučuje. Také neříká nic o tom, že by strany "sloužily k převodu vůle lidu na stát", jak se nám někteří teoretici snaží vysvětlit.

Máme zde otázku politické filosofie: co stojí výš – zda partaj nebo člověk, jímž normální politik nepochybně je. Partajní předáci s tím problém nemají, dokud mají partaj pod kontrolou - na prvním místě je jejich milovaná strana a její ušlechtilé cíle, jako je služba vlasti a realizace stranického programu v zájmu samozřejmě voličů. Řadový politik, který poctivě plní příkazy partajního vedení a stejně neví, jaké místo na kandidátce na něj v příštích volbách vybyde, si ovšem tuto otázku klást musí. Stejně tak si ji položí politik špičkový, pokud začíná cítit, že mu partaj není dostatečně vděčná nebo mu začíná bránit v plném zhodnocení jeho osobního politického kapitálu (viz též).

Existují snahy vydávat politické přeběhlictví za porušování ústavy. Ústava však poslancům výslovně přikazuje vykonávat mandát "v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí". Nic tam nestojí o zájmu partaje ani o zájmu blíže nedefinovaných voličů, který lze těžko ztotožňovat se zájmem všeho lidu. Jestli se někdo může právem odvolávat na ústavu, pak je to právě ten politik, jemuž se nepěkně říká přeběhlík. Do jeho vědomí a svědomí není vidět, nikdo proto nemá právo o něm prohlašovat, že svým jednáním porušil literu či ducha ústavy. To platí i o hlasování při stavění a pokládání vlád, které z pohledu daného jednotlivce může opravdu být "v zájmu všeho lidu".

Potenciální přeběhlík myslí při svém uvažování samozřejmě také na širší společenské perspektivy. Vidí, že všude kolem něj se uctívá změna a všechno se skutečně stále rychleji mění. V postmoderním světě nikdo nikde dlouho nezůstává. Všichni se stále za něčím ženeme a když toho dosáhneme, už to nechceme a hledáme opět něco jiného. Nadějní mladí fotbalisté opouštějí co nejrychleji kluby, které je vypiplaly. Talentovaní i podprůměrní manažeři mění firmy jako kravaty. A sběhnutím jednoho z partnerů končí každé druhé manželství bez ohledu na to, že si slíbili věrnost až do smrti. Taková je doba, taková je společenská kultura. Nedivme se proto, že politici nechtějí za celkovým pokrokem zaostávat.

To vše jsou faktory, které v postmoderní době zvyšují frekvenci pohybu nejrůznějšího druhu, v tom i individuálního a koletivního pohybu mezi partajemi. Věci jsou to poměrně složité a ne zcela vyhodnocené. Je proto sprostou urážkou politiků hledat za každým případem tzv. přeběhlictví jen úplatky nebo vydírání, i když ani ty nemůžeme předem vyloučit.