Stát a politika k sobě patří jako země a vzduch. Existence partají by ztratila smysl bez státu, který je živnou půdou pro jejich hrátky a hlavně pro seberealizaci politiků ve veřejných mandátech a funkcích. Politika je úsilí o získání a udržení moci a cesta k moci vede státem.

Stát přitom poskytuje obživu politické třídě, a ta se obětavě stará, aby ji měl z čeho poskytovat. To se pěkně ukázalo, když nejistoty kolem Fischerovy vlády mohly ohrozit přípravu státního rozpočtu na rok 2010. Pár dní stačilo, aby se rozhádaná politická reprezentace vzácně shodla i na tom, na čem se shoda zdála být z principiálních důvodů nedosažitelnou.

Politické partaje mají také historickou výsadu, o které sice ústava taktně mlčí, nikdo ji však nekontestuje. Jsou výhradními dodavateli kádrů pro nejvyšší státní funkce a pokud je někdy nutné takovou funkci obsadit nepolitikem, považuje se to za nevyužitou příležitost.

Jako v každém nerozlučném životním svazku, mezi politikou a státem existují ovšem skryté i zjevné rozpory. Fischerova vláda, která je současně politická i úřednická, si tento vztah pěkně vychutnává a zároveň pomáhá vyjevovat jeho další a další stránky. Politické partaje jí v dohodnutém poměru vybraly jednotlivé ministry. Na činnosti ministrů lze nyní sledovat, zda u nich vítězí státnický smysl pro odpovědnost a vysokou kvalitu ve správě věcí veřejných, či zda se především snaží vyhovět partaji, která jim místo ve vládě nabídla.

Premiér Fischer v tom bruslí obratně a s nepopíratelnou dávkou elegance. Zjevně chce politickým elitám předvést, že i stát má své vlastní elity, opomíjené, nevyužité, politiky často zneužívané a ponižované. O státní správě a jejích léta neřešených problémech se ostatně zmínil už několikrát a jistě se k tomu bude vracet.

Je to totiž jedinečná příležitost. Zatímco političtí předáci, kteří si své mandáty sami promarnili, nešetří arogantními narážkami na "vládu bez mandátu", nebo aspoň "bez silného politického mandátu", vláda si bez zbytečného humbuku dělá svou práci, protože k tomu zcela legitimní a dostatečně silný mandát už dostala, a bude-li třeba, tak si pro něj do parlamentu znovu dojde, nebo si ho bude moci ověřovat případ od případu, např. u jednotlivých návrhů zákonů.

Pojem "silného politického mandátu vlády" stojí vůbec za hlubší úvahu. Zatím se zdá, že si pod ním politici představují vládu pod plnou kontrolou jejich partaje, nebo nějak sesmolené koalice, která zabezpečuje jakoukoli parlamentní většinu. Tedy mandát nikoli skutečně politický, nýbrž aritmetický a účelový, a už vůbec ne silný z hlediska potřeb efektivního řízení státu. Podle toho to také vypadalo nejen u poslední Topolánkovy vlády závislé na přeběhlících, nýbrž už i v několika vládách předchozích. Spoléhání na minimální aritmetické většiny, které mohou být snadno přetrumfovány jinými minimálními většinami bez ohledu na skutečné potřeby a zájmy státu, je výrazem dlouhodobého politického marasmu a nemá žádnou perspektivu. Dohodu a mandát k jednání bude brzy třeba začít hledat novými způsoby, byť se do toho politikům z různých důvodů zatím nechce.

Nejakutnějším problémem vztahu politiky a státu je plíživá politizace uvnitř státní správy, která znemožnuje její důslednou reformu, stabilizaci a plnou profesionalizaci. Státní správa nemá svůj vlastní vysoký management (a někde ani střední management), který by mohl hájit její potřeby, budovat ji a zajišťovat kontinuitu bez ohledu na časté změny ve špičkových funkcích, které si svými lidmi obsazují partaje. Nemá ani zákon o státní službě. Ministerstva musí přesto fungovat a sloužit, i když je politici obšťastňují aférami typu čunkiády!

Ministři přicházejí a odcházejí, mezi nimi někteří, kteří se do funkcí dostanou v důsledku prekérních politických aliancí a vlastně se tam dostali pouhým nedopatřením. Nový ministr by proto měl vždy nacházet stabilizovaný, loajální a politicky neutrální tým náměstků a dalších státních úředníků, kteří svůj obor dokonale ovládají, pracovali již s ministrovými předchůdci různých politických profilů a nemají problém s jeho politickou legitimací ani s jeho administrativní nezkušeností. To je však pouhý sen.

Realita je většinou taková, že nový politický ministr vnímá svůj nový úřad jako zaslouženě získané partajní loviště, které má propachtované na omezenou dobu, proto bude třeba ho co nejrychleji využít. Sám by na to nestačil, proto sáhne na náměstky a na další vedoucí funkce, a to zejména na těch úsecích, kde se rozhoduje o velkých projektech. Od své partaje má už seznam politicky spolehlivých kandidátů, z nichž je třeba udělat nové náměstky za účelem posílení partajních pozic na daném ministerstvu. Také musí myslet na koaliční partnery, kteří si nárokují aspoň náměstka tam, kde nedosáhli na ministra.

Paradox je v tom, že neomalené politické zásahy do nitra státní správy se v českém kontextu považují za normální a správné. Vždyť ministrovi předchůdci to dělali stejně! Protože první věcí musí být napravit chyby dřívější personální politiky, potřeba vyměnit co nejvíce náměstků a ředitelů se jeví jako zcela legitimní.

Zatím se nikdo nezajímá, jak to všechno prožívá státní správa. Je opravdu zdecimovaná a demotivovaná, jak občas slyšíme, nebo jsou takové řeči jen pokusy zdůvodnit její pasivitu a očernit chování partají? Premiér Fischer ví velice dobře, oč se jedná a ví také, že jeho mandát v sobě obsahuje jedinečnou příležitost udělat pro státní správu více než jakákoli jiná vláda za posledních dvacet let.