Opisování je dnes ve flóru nejen díky průkopnickému úsilí plzeňských práv, nýbrž hlavně proto, že se všeobecně zvyšuje poptávka po neveřejných textech na jedno použití.

Takových účelových textů se dnes produkuje obrovské množství. Na vyšších stupních vzdělávání to jsou nejrůznější práce projektové, diplomové, bakalářské, rigorózní, magisterské, disertační, habilitační, doktorské, profesorské a podobné. V podnikání a správě se hojně produkují nejrůznější výzkumné, marketingové a poradenské studie, které jsou nezřídka zadávány spřáteleným firmám nebo jedincům z důvodů a za podmínek, jimiž se zde nehodláme zabývat. Společným znakem všech těchto tvůrčích děl je, že se až na vzácné výjimky nikdy nedostanou mimo úzký okruh zadavatelů, autorů a oponentů, pokud se do tohoto okruhu nenabourá nějaký mediální čmuchal. Riziko prozrazení a prokázání úmyslného opisování je tak nepatrné.

Proč se vlastně opisuje? Ač se to leckomu může znát divné, jsou k tomu tři pádné důvody:

1. Myšlení za účelem vytvoření něčeho původního bolí a je časově náročné, zejména když je také třeba sbírat a vyhodnocovat informace z terénu a nikoli jen manipulovat se slovy;
2. Odhodlá-li se člověk přesto utrpení myšlení podstoupit, ještě to neznamená, že bude skutečně schopen něco vymyslet, což je poměrně běžný jev na všech úrovních včetně akademické a úzce odborné;
3. Povinné písemné práce se velmi často – pragmaticky - považují za nutné zlo, s nímž je třeba si "nějak" poradit, a to s minimálním úsilím.

Opisuje se ovšem na různých úrovních a v nejrůznějších kontextech.

Primát v ostudnosti patří zřejmě opisování mezi tzv. akademiky, tj. pracovníky vysokých škol a vědeckých institucí. Jsou to totiž případy úplně zbytečné a hlava nad nimi zůstává stát. Na této úrovni je totiž velice snadné se při minimální snaze a soudnosti opisování vyhnout. Nejsou k tomu nutné žádné vyšší schopnosti. Stačí, aby akademik byl schopen vyjadřovat cizí myšlenky vlastními slovy, aby uměl rozeznávat, které texty a informace je třeba citovat s uvedením pramene, a hlavně aby nebyl intelektuálně zlenivělý a příliš sebejistý. O určité míře poctivosti a odpovědnosti k vlastní profesi i k veřejnosti ani nemluvě. Naštěstí se zatím zdá, že takových případů není mnoho. Nebo je to jen iluze a různé odrůdy Tomažičů se už přemnožily?

U prací kompilovaných studenty za účelem co nejsnazšího dosažení vytouženého diplomu je situace poněkud jiná. Takových prací se produkují tisíce a většinou se v nich jen přežvykují témata už stokrát jinde zpracovaná. Pro pedagogy je to velká a špatně placená otrava. Studenti přitom často nedostanou jasná kritéria kvality ani potřebné vedení, řídí se proto podle standardů, které vytuší u svých učitelů. Mnozí pedagogové jsou však k opisování spíše shovívaví, protože si pamatují, jak sami studovali, a kromě toho se svých končících studentů potřebují už co nejdříve zbavit.

Ví-li student, že mu všechno projde, pokušení opsat maximum se stává takřka neodolatelným. Zvláště příjemně se opisuje, (i) pokud mezi učitelem a studentem existuje dohoda, že předložená práce bude uznána bez ohledu na rozsah, původnost a kvalitu, a (ii) pokud je na takovém postoji vzdělávací zařízení finančně zainteresováno a učitel ví, že se podle toho musí chovat. Platí samozřejmě, že mezi různými školami i jednotlivci mohou být v této oblasti hodně velké rozdíly, o čemž bylo ostatně v médiích už dosti napsáno (viz "Oxford ve Starém Hrozenkově" a podobné veselé příběhy ze života).

Úplně jiný případ představuje široká paleta různých více či méně odborných publikací psaných pro širší veřejnost. Solidní autor staví své nové dílo na přímé zkušenosti vlastní i jiných a na tom, co už bylo o dané záležitosti publikováno. Neuveřejní nic nového, aniž by relevantní literaturu dokonale znal. Přitom si vybírá, co z ní použije a jak to udělá. Nebojí se citovat z jiných publikací a ví, kdy si k tomu má opatřit povolení. Pokud z nějakého důvodu o licenci žádat nechce, zkušený autor materál nepoužije, nebo ho dostatečně přeformuluje a napadnutelnému opisování se bezpečně vyhne.

Vyhnout se napadnutelnosti dle autorského zákona (č. 121/2000 Sb.) je totiž velmi jednoduché. Zákon stanoví, že do práva autorského nezasahuje (čili copyright neporušuje) ten, kdo výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů užije v odůvodněné míře a přitom uvede pramen. Ještě významnější je stanovisko, že "dílem" není podle autorského zákona "údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev ani vědecká teorie". Z čehož vyplývá, že když autor nechce nebo nesmí přímo převzít text jinde už publikovaný, může z něj vyzobat všechny myšlenky a text volně přeformulovat, přerovnat, přetřídit nebo doplnit, a pak se pod něj klidně podepsat.

Jinak řečeno, odborný text lze intelektuálně tunelovat, musí to však být v rámci zákona. Tedy jako každé jiné tunelování ve spořádané společnosti, kde se zákony ctí. Občan málo informovaný by zde mohl namítnout, že jednání, které není nezákonné, může přece jen být neetické a vůči spoluobčanům neslušné. To by byl sice chvályhodný postoj, ale co z toho, když opisování v módě je, avšak etika není?

Zvláštní doménu představují již zmíněné neveřejné studie a zprávy produkované poradenskými a podobnými projekty. Možnosti svobodného "čerpání" z jiných studií a zpráv a také z dokumentace, na kterou se autorský zákon nevztahuje, jsou zde dalekosáhlé. Nezávislá kontrola kvality, autentičnosti a přiměřenosti nákladů výsledkům je většinou nemožná. Vše tak záleží na kompetenci a motivaci zadavatele i vykonavatele projektu. Jen vzácně vypluje švindlování na povrch, jako třeba u studií, kvůli nimž má nyní jakési opletačky se zákonem zákonodárce Wolf. O celkové míře a závažnosti opisování a korupce s ním spojené se zde však dají vyslovovat pouhé domněnky.

Pokud jde o pocity autora, který zjistí, že byl opisován bez souhlasu a bez uvedení pramene, ty znám z vlastní zkušenosti. Prvním pocitem bývá hněv a zklamání. Autor je nemile překvapen, když svůj text najde pod jiným jménem, které mu často není vůbec neznámé. Nechápe, proč právě tento člověk takovou hloupost udělal, když to neměl zapotřebí a mohl předpokládat, že se na to stejně jednou přijde. Co ho k tomu vedlo? Je tak naivní či nesolidní? Nezná elementární pravidla slušnosti, ač je tak prosté citovat pramen a původního autora tím dokonce potěšit?

Následuje porada s kolegy a s vydavatelem, co s tím udělat. V našem případě byl závěr vždy stejný – necháme to být, vždyť je to triviální, těch pár odstavců nám za to nestojí, nikomu nebudeme dávat lekci, je to pod naši úroveň.

A tak se mi někde v dokumentaci povaluje pár dnes už bezvýznamných dokladů o opisování z mých anglických originálů – jen tak na památku. Jsou různého geografického původu a v různých jazycích – např. z Kanady, z Estonska, z Česka nebo z Norska. Opisuje se totiž všude na světě, nejen v Plzni nebo ve Starém Hrozenkově.

Stejně však platí, že kdo opisovat neumí, ať raději neopisuje!