Volby jsou za dveřmi. Ať dopadnou jakkoli, bez otevřených nebo skrytých koalic nebude parlament akceschopný a vládu nebude možné vůbec slepit dohromady. Můžeme se tedy těšit na nové kolo koaličních námluv, zásnub, sňatků, podvodů a rozvodů, a s nimi spojeného čilého handlování a vydírání v zájmu svobody a demokracie.

Na to všechno se můžeme těšit díky úžasným vlastnostem koalic, které z nich dělají jeden z nejcennějších instrumentů současné demokracie. Díky koalici se z vítěze voleb dá snadno udělat poražený a naopak. Do nejvyšší sféry politiky se může dostat osoba, které se o tom včera ani nezdálo. Politickou mrtvolu lze oživit a vyhasínajícího politika nebo celou partaj udržovat humánním způsobem při životě. Válečná sekyra se dá poměrně spolehlivě zakopat aspoň na čas a kořist z politického vítězství lze rozdělit spravedlivěji mezi větší počet potřebných. I nepříjemné politické extrémisty lze někdy zpacifikovat tím, že se jim nabídne místo v koalici, ochucené slušnou odměnou za ukázněné chování.

To vše jsou jen příklady nesčetných výhod, které jsou povolební koalice schopny politickým pragmatikům poskytnout. Je proto ve stavovském zájmu politické třídy jako celku udržovat volební systémy, které koaliční páření nejen umožňují, nýbrž přímo vyžadují. V zájmu jednotlivých partají je pak dělat politiku, která jim předem nezavírá dveře k žádné koalici, pokud by se někdy třeba i naprosto nečekaně ukázala být výhodným řešením. Potenciálního koaličního partnera je samozřejmě možné označovat za korupčníka a všude rozhlašovat, že si ani podání ruky nezaslouží. To je dnes akceptovaný standard. Zároveň je však třeba mu dát diskrétně na vědomí, že to je jen divadlo pro média a veřejnost a že se s možností spolupráce stále počítá.

Pro partaj jako demokratickou instituci je důležité, aby měla dostatečný "koaliční" a zároveň i tzv. "vyděračský" potenciál. Tyto potenciály nedostane od Boha ani od státu, nýbrž si je musí svým politickým snažením vypěstovat. Zatímco koaliční potenciál je institucionální schopnost uzavírat efektivní akceschopné koalice s jinými partajemi, vyděračský potenciál je především schopnost vytlouci z koalice i jakékoli jiné mezipartajní spolupráce co nejvíce a prosadit tak vlastní zájmy třeba na úkor ostatních partnerů. Tyto otázky pěkně objasňuje např. Giovanni Sartori ve svém díle "Parties and party systems" (Strany a stranické systémy).

Uvedené dva potenciály si nepleťme. V Česku je dobrým příkladem jejich rozdílu politická praxe KSČM. Koaliční potenciál nemá dnes žádný bez ohledu na počet členů a ve volbách získaných hlasů. Znemožňuje jí ho balvan minulosti, který s sebou tvrdošíjně vleče a nechce se ho zbavit. Nebo spíše se ho ani zbavit nemůže, protože by se tím připravila o tisíce stárnoucích věrných, kteří jí dávají hlasy i příspěvky právě kvůli tomuto balvanu. Je proto odsouzena k určitému samotářství mimo koalice různého typu, už si na to však zvykla a vidí, že takováto izolace je docela dobře snesitelná. Současné rozložení politických sil a vztahy mezi ostatními partajemi na levici i na pravici dávají totiž KSČM vyděračský potenciál mimořádně vysoký. To se ukázalo při nejednom parlamentním hlasování i při prezidentských volbách. Pokusí-li se ČSSD sestavit po volbách minoritní levicovou vládu, jak již předseda Paroubek naznačuje, bude k tomu potřebovat tichou podporu KSČM. Tato tedy dosáhne svého a bude mít právo na zaslouženou odměnu, aniž by si špinila ruce přímou účastí ve vládě, která v současné krizové situaci půjde nevyhnutelně od jedné nepříjemnosti ke druhé.

Pěkným příkladem uplatnění jak koaličního tak vyděračského potenciálu partají byl nástup i pád poslední Topolánkovy vlády. Jakmile se ODS rozhodla rázně ukončit koaliční námluvy s možným avšak pro ni příliš riskantním partnerem, jímž se jí zdála být ČSSD, zbývali už jen dva koaliční kandidáti – Zelení a KDU-ČSL. Bylo ovšem třeba sehnat ještě dva chybějící hlasy a najít k tomu ochotné přeběhlíky, to však nebylo v daném kontextu nic nereálného. Dosaženým cílem se stala koaliční vláda bez ČSSD za každou cenu a bez ohledu na to, jak dlouho to vydrží a jak to všechno skončí. Podle toho to také dopadlo.

Zelení i KDU-ČSL využili Topolánkova stavu nouze a při sestavování vlády předvedli velmi slušný koaliční a zároveň zcela výjimečný vyděračský potenciál. A využili ho více než maximálně. Dohromady dostali polovinu vlády (4+5 míst) a četné další pěkné pozice náměstků a jiných šéfů. Vyhandlovali si toho tolik, že nevěděli, co s tím. Předseda vlády jim podepsal potupný a duchu ústavy odporující koaliční závazek neměnit ministry bez souhlasu šéfů partají, které je jmenovaly. Ten mu pak znemožnil pružné změny na postech ministrů a jiných hodnostářů, kteří se dle Peterova principu dostali na úroveň své neschopnosti. Odměnou mu byla Čunkiáda, s níž si nevěděl rady on ani nikdo jiný.

Obě zmíněné partaje však na přečerpání svého momentálního vyděračského potenciálu nakonec doplatily. Obě se rozsypaly a za krátkodobé výdobytky zaplatily dlouhodobou ztrátou pozic i důvěryhodnosti. Bursík k tomu sám nedávno eufemisticky poznamenal: "Zelení raketově vyrostli z bezvýznamnosti do parlamentu, a dokonce do vlády. Nebylo dost času, aby vyrostly osobnosti schopné mimo jiné argumentačně obstát v debatě."

V politice není však nic pokaženo definitivně. V koaličních ohních dávno zakalená KDU-ČSL svůj dočasně otupený koaliční potenciál již aktivně přebrušuje. Znovu sebevědomě hlásá, že její široké politické lože bude opět připraveno vlídně přijmout partnera jak po levém tak po pravém boku, případně po obou bocích zároveň. "Nebyla by žádná potíž ani s Mirkem Topolánkem. My uzavíráme dohody se stranami, nikoliv s jednotlivci," říká šéf lidovců (LN 26.3.2010).

Potenciálními účastníky příštího českého kola koaličního namlouvání a vydírání se vzhledem k předpokládanému rozdělení sil mohou stát všechny partaje na pravici i na levici, s výjimkou KSČM. Vedle TOP 09 mezi nimi mohou být i jiní noví dosud nevyzkoušení hráči, pokud překročí magickou diskriminační hranici pěti procent. Nebude proto nezajímavé sledovat, jak si v situaci pro koalice příhodné povedou a jak rychle se jim podaří dostat se k obvyklým koaličním výhodám.

Podívejme se proto blíže na obecné koaliční principy. Jak jsme již uvedli, koaliční potenciál si každá partaj vytváří svým snažením a svou šikovností. Nestačí schopnost nabídnout hlasy k podpoře koalice. Jednotliví poslanci a další vlivní členové musí být ochotni dělat to, co za ně partajní vedení slíbí. Musí pustit z hlavy, že se budou řídit přáním jakýchsi voličů nebo předvolebním programem, pokud jim vedení partaje dává odlišné direktivy. A musí na ně být spolehnutí. Všichni se musí naučit držet jazyk za zuby, pokud jim shora v rámci koaličních hrátek nepřijde jiný pokyn. Partaj předurčená k postavení koaličního vůdce musí být ochotna "přepustit" koaličnímu partnerovi (jímž možná hluboce pohrdá) nějaký výhodný resort nebo jiné prebendy, i když jí přitom srdce krvácí. Malý koaliční partner musí být ochoten hrát druhé i třetí housle a pokud možno předstírat vděk i věrnost silnějšímu partnerovi. A co je hlavní, vzájemnou závist a nenávist musí každý partner v sobě ututlat natolik, aby byl schopen s jinými partajemi nejen mluvit, nýbrž mile spolupracovat.

Mezi faktory zvyšujícími koaliční potenciál se někdy uvádí též ideová a programová blízkost partají. Proti tomu nelze nic namítat. Čerstvé koaliční zkušenosti a inovace z několika zemí však ukazují, že důležitost tohoto faktoru má spíše sestupnou tendenci. Pragmatická politika je dnes schopná překonávat ideové a programové rozdíly všude tam, kde je poháněna dostatečně silnými a dobře promazanými zájmy, ať už jde o zájmy národní, partajní, skupinové nebo osobní. Současná slovenská trojkoalice Smer-SNS-HZDS je v tomto směru novátorská. Kdekdo se děsil, k jaké katastrofě na Slovensku pod touto koalicí dojde. Ficův Smer byl dokonce na čas vyobcován z evropského společenství sociálních demokracií. Zdá se však, že to na Slovensku dopadá lépe než u koaličních umělců v jejich nejbližším sousedství.

Na tomto místě si připomeňme aspoň krátce tzv. "velkou" koalici. Pro účely společného vládnutí se v ní sdružují silné partaje z levého i pravého křídla politického spektra, mezi nimiž sice panuje standardní lépe či hůře sehrávané nepřátelství, ne však tak propastné, aby je zcela zbavovalo vzájemného koaličního potenciálu. Vedle hlavních politických hráčů na ní mohou dostat drobnější podíly i menší partaje.

Bohužel, velká koalice je dosud nedoceněná. Je to spíše noční můra většiny politických stratégů a teoretiků, kteří si nedovedou představit jiný funkční model než permanentní konfrontaci pravice a levice před volbami i po nich. Máme tu však Evropskou unii, která již začala fungovat jako velká koalice svého druhu, protože ví, že jinou možnost nemá. I slušně prosperující švýcarský model "konsociační" demokracie (tzv. konkordance) je zajímavý. Strany z protilehlých křídel politického spektra v něm musí v rámci daných pravidel hledat kompromisy a spolupracovat, pokud nechtějí být od moci odstaveny.

Pokud jde o vyděračský potenciál, jednu jeho část lze vyjádřit v číslech, což jí dává objektivně měřitelný charakter. Jde o jednoduché kupecké počty – kolik čeho můžeme nabídnout my a kolik jiní, máme nějakou konkurenci, jaké alternativy vůbec existují pro nás i pro ostatní, a na kolik to všechno přijde?

Nejkritičtější je však vyděračský potenciál subjektivní. Není dán mrtvými čísly, nýbrž živým politickým umem, drzostí, protřelostí a tloušťkou hroší kůže stranických předáků. Pravý koaliční umělec dokáže dostat pro své lidi z koalice více, než do ní vloží, a udrží přitom ostatní partnery ve stálé nejistotě i naději. Neváhá požadovat větší počet ministerských křesel a jiné vysoké funkce, vybírá si ministerstva, kde se otáčejí větší peníze, odkládá rozhodnutí do poslední chvíle, mění a zvyšuje požadavky, vyžaduje složité písemné dohody a smluvní záruky, požaduje nečekané změny v již dohodnutém programu, vymlouvá se na členy, kteří dosud nejsou pro koalici získáni a bude třeba si je nějak zavázat, atd. atd. Všechno přitom dělá s přiměřenou dávkou elegance a sebejistoty.

Velké a silné strany nenávidí malé koaliční vyděrače, kteří se sebevědomě natřásají v ministerských křeslech, aniž by na to měli morální nárok. Jsou znechuceny tím, že se o moc a o výdobytky musí dělit s trpaslíky, kteří nemyslí na nic jiného, než s kým bude výhodnější se spářit po příštích volbách. Děsí je myšlenka, že budou zrádného vyděrače opět potřebovat. Taková je však realita. Kdo chce vlasti sloužit jako politik a ne se nudit v nějakém obyčejném zaměstnání, měl by si najít kladný vztah i ke koaliční koexistenci a s ní nerozlučně spjatému vydírání.