Předpokládám, že všichni čtenáři tohoto článku (či přinejmenším všichni ti, kteří jsou zapojeni do pracovního procesu) znají zkratku TGIF. Toto zvolání, toužebně vyhlížející k blížícímu se víkendu, stručně a výstižně charakterizuje náladu, která vládne na většině pracovištích, ať už se jedná o tovární provozy, farmy či kanceláře.

Péče o děti, provoz domácnosti, nákupy, zábava, koníčky, setkání s příbuznými či přáteli, hygiena – tento dlouhý seznam činností se snažíme během pracovního týdne dosti často neúspěšně vměstnat do pár hodin, které nám zbývají po odečtení času stráveného prací, dojížděním a spánkem. Večery (nepracujeme-li na směny) a víkendy (až na některá zaměstnání) má většina z nás teoreticky pro sebe, prakticky nám z nich mohou ukrojit přesčasy.

Prognostici, kteří před desítkami let předpovídali, že zlepšující se technologie přinesou více volného času, se nemohli mýlit více. Stejně tak ekonom John Maynard Keynes, který dokonce předpověděl, že začátkem 21 století bude pracovní týden trvat pouhé dvě hodiny (nepřeklepl jsem se). Proč tedy vlastně nezpomalíme? Kde leží příčina neklesajícího pracovního nasazení? Odpověď hledejme v touze po vyšší prestiži – ta navíc působí dvakrát, jak na poptávkové, tak na nabídkové straně.

Poptávka po práci výrazně neklesá (a leckdy dokonce roste), protože existuje poptávka po zboží a službách. Ta není zdaleka tažená jen snahou o uspokojení potřeb jako je potrava, ošacení, obydlí, pohodlí a zábava. Kdybychom se spokojili s touto pěticí, HDP by bylo výrazně nižší a spolu s ním i naše pracovní doba. Málokdo se ale dokáže vyhnout porovnávání sebe s ostatními a touze nezůstat pozadu. Proto se stěhujeme do větších domů, kupujeme si silnější auta, modernější elektroniku a značkové šaty podle letošní módy. Ze stejného důvodu nenosíme děravé kabáty, doma nemáme otlučený nábytek (a ti nejbohatší z nás nemají fyzicky nepřitažlivé partnerky – ale to již přesahuje téma tohoto článku). I proto je třeba vymýšlet nové módní řady a neokoukané designy a vyrábět spoustu nového zboží.

Prestiž ovšem tlačí i nabídku. Chceme být uznávaní a oceňovaní. Chceme dělat práci, při které využijeme maximum svých schopností. Abychom se předvedli, pracujeme raději více, než se po nás chce. Jsme v práci déle, v pohotovosti zůstáváme i o dovolené, popřípadě po večerech píšeme články na firemní web.

Pokud tedy doufáte, že se dožijete 30-hodinového pracovního týdne, půjdete do důchodu zklamáni. Závod o prestiž může v budoucnosti změnit svou podobu a přesunout se z vlastněného zboží a dosažené pracovní pozice na jiné položky. Zatím je ovšem taková změna v nedohlednu.

Publikováno na ipoint.cz