Konkurenční boj je základem kapitalismu. Soutěž mezi konkurenty motivuje ke zvyšování efektivity, snižování ztrát a větší vstřícností vůči zákazníkům.

Tato soutěž probíhá na více úrovních. Nesoutěží mezi sebou jen firmy, ale také zaměstnanci (znalostmi, dovednostmi, komunikativností, tvořivostí, pečlivostí a pílí) a jednotlivé země a regiony (fungujícími zákony, vymahatelností práva, rychle fungujícími úřady, ochranou vlastnictví a infrastrukturou). Nic naplat, my lidé nad sebou potřebujeme bič a tuto úlohu výtečně plní konkurenční boj.

Jakkoli je působení konkurence pro ekonomiku veskrze blahodárné, jsou případy, kdy je její nadbytek na škodu. Subjekty mohou pak být buď paralyzovány, nebo mohou rozběhnout sebedestruktivní závod ke dnu. Nejvýraznějším příkladem paralýzy jsou japonští hikikomori – lidé, kteří neunesli tlak okolí vyžadujícího od nich úspěch a po prvním selhání se zcela uzavřeli ve svých domovech. Odhaduje se, že tímto problémem trpí pětina dospívajících mužů, ovšem průkopníci v této disciplíně zůstávají skryti za zdmi pokoje již celá léta a nevyřešenou otázku zůstává, kdo se o ně postará po smrti jejich rodičů. Již nyní ale představuje milion zcela pasivních Japonců citelnou zátěž pro ekonomiku (nemluvě o nevyužitém potenciálu).

Kořeny dobrovolného stažení je třeba hledat paradoxně v 80. letech, kdy se Japonsko těšilo bouřlivé konjunktuře. Být bez práce či být propuštěn znamenalo utrpět značnou újmu na pověsti a na tom se příliš nezměnilo ani teď, kdy se japonská ekonomika plazí šnečím tempem a míra nezaměstnanosti se pohybuje kolem na japonské poměry astronomických pěti procent.

Frustrovaní Japonci jsou na tom stále ještě dobře proti zástupci opačného extrému. Před třemi týdny prolétla médii zpráva o Moritzi Erhardtovi, který se doslova upracoval k smrti. Infarkt jednadvacetiletého mladíka přišel po vyčerpávající sedmitýdenní stáži v londýnské Bank of America Merill Lynch. Erhardt podle všemu toužil dokázat, že je nadprůměrným zaměstnancem a spal tři hodiny denně. Jeho kolegové potvrdili, že pracovní podmínky stážistů překročily hranice lidského chápání: pracovat 100 hodin týdně se považuje za minimum, 110 hodin je průměr. Je zarážející, že sebevražedné pracovní vypětí bylo tolerováno jak ze strany stážistů, tak ze strany jejich nadřízených i vrcholového managementu. Tragikomicky působí výpověď zaměstnankyně, která v půl desáté večer dorazila domů, a v jedenáct v noci ji zazvonil telefon, ať dorazí zpět do banky. Tento pracovní režim vedl ze strany sousedů k podezření, že se živí nejstarším řemeslem.

Jakkoli je konkurence na různých úrovních pro fungování tržního hospodářství nezbytná, není užitečné ji nekriticky prosazovat bez ohledu na okolnosti. Ekonomika (a tím spíše lidská společnost) představuje složitý systém a položit absolutní důraz na některou její složku (v tomto případě hospodářskou soutěž) nevede k ničemu, než k nerovnováze a nevyhnutelně k ničením lidských osudů.


Publikováno na ipoint.cz