Jednoho teplého jarního dne jsem se natáhl na záda na lavičku a četl jsem si. Náhle mě překryl kýmsi vržený stín. Zvedl jsem hlavu a spatřil mladou dvojici. Hleděli na mě, ale tvářili se mírumilovně. Ještěže tak.

Pozdravili mě a dali se do řeči. Mluvil o Bohu, o Kristu a o spáse.

„Z jaké jste církve?“ zeptal jsem se. Odpověděli, že ze žádné.

„Tak z jakého jste spolku? Jak se jmenuje?“ Prý nijak. To mě zaujalo.

„Musíte mít přece nějaké jméno!“ namítl jsem. Mladík odpověděl, že podle Ježíše má být církev jen jedna a tím pádem je jakýkoli název zbytečný.

„Nemůžete fungovat bez názvu! To je základní marketingová poučka. Jiné církve název mají a už jen kvůli tomu vás převálcují. Určitě si také nějaký zvolte!“ Mluvil jsem a mluvil, konce to nebralo. Když jsem svůj výklad ukončil, dvojice zareagovala mimořádně stručně: „Na shledanou.“

Tehdy mi ještě nedošlo, že by bylo možné tento přístup použít i při dalších příležitostech. O pár let jsem se stal spolupříjemcem mailu, jehož autorem byl stoupenec hnutí Hare Krišna. V úvodu mailu si postěžoval, že mnohdy stačí, aby otevřel ústa, a již vyvolává negativní reakci. Následoval sáhodlouhý text, který si o takovou reakci přímo říkal.

Dal jsem se tedy do psaní: „Milý Oldo (jméno jsem změnil), píšeš, že ti tvé okolí nerozumí. Mám pár postřehů, které mě napadly při čtení tvého mailu.“ Následně jsem Oldovi doporučil, aby upustil od příliš agresivních výrazů, aby své texty okořenil trochou humoru a také aby se vyhýbal archaickým obratům jako „jako bohatí si mnou ruce“, které působí, jako by mail napsala Marie Majerová. Poradil jsem Oldovi, jaké výrazy jsou vhodnější. Také jsem ho upozornil, že varování před hloupostí vědců psané na počítači a rozesílané prostřednictvím internetu (což jsou výsledky vědecké práce), nepůsobí důvěryhodně. Úzkostlivě jsem si dával pozor, abych Oldovi neoponoval v jeho názorech. Od té doby se Olda neozval.

Naše duše ovšem neloví pouze příslušníci církví a sekt. Ještě častěji se o to pokoušejí šiřitelé politických idejí: příznivci a odpůrci pravice, levice, prezidenta, imigrantů, menšin, podnikatelů a nevím, čeho všeho ještě. Všichni chtějí naše dobro, tak proč to neuznat a nádavkem jim neporadit, jak to dobro ještě lépe šířit? Dostaneme je tak do rozporné situace. Na jednu stranu se cítí být povýšeni nad námi, „jinověrci“, na druhou stranu se jim právě od nás dostává rady, jak té jejich víře pomoci. Těžko se vyhnou rozpakům. Snažme se jim radit co nejlépe a podle naší nejlepší vůle, i když předem víme, že nejspíše nepoděkují. Ostatně to není našim cílem.

Víra (jak náboženská, tak politická) je jev, jehož vlastnosti mě dlouho dráždily. Jak může mít úchvatná krása gotických katedrál a kruté upalování čarodějnic stejné kořeny? Odpověď (přinejmenším pro sebe) jsem našel a formuloval ve Skryté autoritě. Nápad, jak jednat s lidmi, kteří cítí puzení ukázat celému světu (včetně mě) tu „jedinou správnou cestu“, ovšem v této knize chybí. Pokud tato metoda zafunguje, bude to pro mě znamenat další zodpovězenou otázku. A úlevu při jednání s některými lidmi.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 11/2016, doplněno.