Když obě děti po čtyřech měsících strávených v ústavu konečně spatřily svou matku, rozeběhly se k ní a ona je objala. Soudkyně jí za tento „přečin“ udělila pokutu dvanáct tisíc. Při dalším letmém setkání paní Ludmila R. děti jen pohladila. Přítomná vychovatelka na ni zakřičela, že tím o své děti definitivně přišla, „incident“ nahlásila sociálce a paní Ludmila – přestože obě setkání byla náhodná – musela platit dalších deset tisíc.

Co paní Ludmila provedla? Jen to, že policii oznámila podezření, že její manžel děti pohlavně zneužívá. Podezření bylo založeno na výpovědích dětí. Policie přesto případ odložila a plzeňský soud loni na jaře rozhodl, že vztah mezi dětmi a otcem je třeba „normalizovat“. I když se matka neprovinila ničím, než že nahlásila podezření na trestný čin, což jí ostatně ukládá zákon, byly jí děti odebrány, odvezeny do ústavu. Otec je smí vídat neomezeně, matka vůbec. Děti v ústavu prochází silným traumatem, psycholožka se snažila obměkčit otce i soudkyni, ale marně.

Zatímco v tomto případě matka přišla o děti, protože její podezření nebylo potvrzeno, médii propíraný norský Barnevernet postupuje opačně. Ani vyvrácené podezření nestačí k tomu, aby odebrané děti vrátil rodičům. Jak víme z případu Evy Michalákové, i on kontakt mezi dětmi a biologickými rodiči drasticky omezuje a při setkáních zakazuje jakkoliv projevit city a děti obejmout. S vnuky se nesmí vídat ani jejich prarodiče. Prý ve jménu „nejlepšího zájmu dítěte“.

Úplně jinak než v českém případě, ale neméně krutě rozhodl britský soud v případě Marka Harrise. Ten přišel o možnost vídat své dcery po rozvodu, jakkoli vztah mezi ním a dětmi byl zcela v pořádku (dvě z dcer si o několik let později soužití s otcem samy vynutily). Nešťastný otec na své děti alespoň mával, když je bývalá manželka vezla autem do školy. Za to ho policie odvedla v želízkách, soud postavil jeho jednání na úroveň stalkingu a poslal ho na čtyři měsíce do vězení.

Podobná zkušenost potkala před dvěma lety 72-letou Kathleen Danbyovou. Za to, že při setkání obejmula svou devatenáctiletou vnučku, odeslanou do ústavní péče, byla odsouzena ke třem měsícům vězení. Dívka byla odebrána synovi Danbyové ve svých jedenácti letech. Otec dívky se již před tím ocitl ve vězení dvakrát za zamávání dívce a pokus o kontakt s ní. Trest pro důchodkyni byla naštěstí po třech dnech zrušen. Loni v srpnu dívka z ústavu uprchla, babička ji u sebe ubytovala a za to teď čelí další hrozbě uvěznění.

Nejspíše se jedná o excesy systému, který jinak funguje dobře. Krutost zmíněných úřadů ale budí dojem, že k něčemu takovému přece v civilizovaném světě nemůže docházet. Situaci zhoršuje tvrdé prosazování ochrany soukromí dětí, které je mnohdy oprávněné, ale zde zhoršuje možnost veřejné kontroly institucí. V systému ochrany dětí, jakkoli potřebném, jsou zjevně díry, a je potřebný soustavný tlak médií a veřejnosti, aby zcela vymizely.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 2/2017, doplněno.