Slovo „chaos“ si obvykle spojujeme se zmatkem, nejistotou a také se strachem a utrpením. Chaos je považován za cosi škodlivého, za něco, čemu je třeba za každou cenu vyhnout. Paradoxní je, že každý z nás nevědomky chaos čas od času používá ve svůj prospěch.

Chaos funguje jako nevyhnutelný mezistupeň mezi dvěma stavy. Na počátku máme spíž a lednici s úhledně srovnanými potravinami. Na konci procesu se nachází výtečná svíčková. Cesta k ní vede přes nepořádek na stole a kuchyňské lince a nádobí ušpiněné od těsta na knedlíky. I lidské podvědomí nás doslova nutí procházet chaotickými epizodami. Dochází k tomu, když je třeba, abychom se dostali z jedné situace či stavu do druhé, výrazně odlišné.

Asi nejvýraznějším příkladem jsou rituály přechodu, běžné u přírodních národů. Během rituálu musí staré já „zemřít“, aby se mladík procházející iniciací narodil coby plnohodnotný člen kmene. Proto musí projít obřadem, jehož podstatnou součástí je vytržení ze společenské struktury, rozbití dosavadního života. Procesem iniciace vstupuje adept dospělosti do zmíněné chaotické epizody, jež je nutná ke vzniku jeho nového společenského statusu. Rituály přechodu často zahrnují traumatické zážitky, jako je dočasné vyhnání, ponížení, bolest (obřízka, vyražení zubu, tetování…).

Takové jednání můžeme vnímat jako barbarské, ale ono má své opodstatnění a může být pro zachování kmene dokonce nezbytné. Bez rituálu přechodu by si mladíci svého zasvěcení zdaleka tak nevážili, nelpěli by tolik ke své skupině a nebyli by tak ochotní pro ni v případě potřeby obětovat vlastní zájmy.

Ještě náročnější rituál, alespoň podle kmenových mýtů, čekal na budoucí šamany. Ti museli napřed zemřít, aby se narodili do nové – šamanské – existence. Mezi tím procházeli podsvětím a mohli být staženi z kůže a jejich kosti povařeny. Poté byly jednotlivé části šamanova těla opět složeny dohromady a on získal schopnost komunikovat s bytostmi vyskytující se mimo nás svět.

K rozšíření nejúspěšnějšího světového náboženství jistě pomohl také specifický rituál přechodu – křest. Pokud křest podstupuje dospělá osoba, je také spojen s určitým ponížením. Adept je před zraky ostatních polit vodou, případně je mu ponořena hlava či celé tělo. Účinnost rituálu je založena na asociacích, které jeho jednotlivé složky vzbuzují – včetně vody. Voda je beztvará a prostá jakékoli struktury. Podvědomě si ji proto spojujeme s chaosem (viz úvodní věta Starého zákona) a se „smazáním“ starého a vznikem nového (čehož využívají mýty o potopě světa).

Využití chaosu v rituálech se nezříkají ani moderní nábožensky nezaložení lidé. Předěl mezi starým a novým rokem je dosti významnou událostí, aby si zasloužil pořádnou dělicí čáru. Ta má opět podobu dočasně zrušených struktur. Opíjíme se, hlučíme, slevujeme ze společenských norem, mažeme i hierarchickou strukturu (na večírcích mívají na hlavě legrační čepici všichni od vrátného po ředitele). Podobně probíhají oslavy spojené s dalšími přechodovými událostmi, jako je změna věku oslavence, narození potomka či úspěšné složení důležité zkoušky.

Vzbuzuje-li voda asociaci s chaosem, o alkoholu to platí mnohem více. Použití alkoholu při oslavách je tak časté právě pro jeho schopnost rozostřit naše vnímání a zatemnit naše vědomí. Proto naléváme skleničku důležitým návštěvám. Chceme jim ukázat, že je pro nás jejich přítomnost natolik důležitá, že je třeba pomocí alkoholu „narýsovat dělicí čáru“ mezi dobou před příchodem návštěvy a po ní.

Kdoví, možná je i kvůli tomu tak těžké zbavit se závislosti na něm. Paradoxně, vyhrát nad závislostí vnímají lidé jako důležitou událost svého života. Jenže důležitou událost je třeba stvrdit pořádným zapitím. Osoba závislá na alkoholu se tak ocitá v začarovaném kruhu. Ten může být nicméně proťat náhradním rituálem, který uspokojí potřebu vyléčené osoby prožít si okamžiky přechodového chaosu.

Společnosti, které se pití alkoholu vyhýbají, si našly jiný způsob „tvorby“ chaosu. Mezi nejčastější patří střílení do vzduchu. Ovšem kvůli nábojům dopadajícím velkou rychlostí z výšky na zem je tento způsob slavení možná ještě zhoubnější než nezřízené popíjení.

Chaos je při ruce ve velmi různorodých situacích, a proto najdeme řadu paralel mezi natolik odlišnými jevy, jako je zmíněné slavení Silvestra a pláč. Pláčeme mimo jiné proto, abychom vytvořili dělicí čáru. Pláč nám má pomoci vyrovnat se s traumatickou událostí a vzchopit se k dalšímu životu. Proto je opět přítomna voda, tentokrát ve formě slz, které nám znemožňují ostře vidět. Pláč má podobu neuspořádaného štkaní a vzlykání, během kterého se neodkážeme soustředit na nic jiného, než na událost, která trauma vyvolala. Po dobu pláče dokonce nedokážeme komunikovat, případně jen s obtížemi. Když se vypláčeme, smutek zcela nezmizí (příliš rychlé vyrovnání se s obtížemi a s ním spojená bezstarostnost by nebyly evolučně výhodné, protože by snižovalo motivaci traumatickým událostem předcházet). Nicméně díky pláči jsme za traumatickou událostí učinili předěl a ten nám umožňuje jednat navzdory sklíčenosti, která v nás přetrvává.

O rehabilitaci chaosu se dosud zasloužili především matematici. Ti první to neměli snadné. Byli vystaveni posměškům, protože jejich kolegové nepovažovali chaos za dostatečně důstojný předmět ke zkoumání. Jenže chaos se ukázal být příliš zásadním a zároveň zajímavým a pro praxi důležitým tématem, než aby ho bylo možné ignorovat.



Teorie chaosu ukázala, že se chaotické jevy zcela rozdílné povahy podřizují nečekaně striktním zákonitostem. Ve všech se například uplatňuje tzv. Feigenbaumova konstanta (univerzální konstanta pro funkce na (jednotkovém) intervalu, definované jako závislé na parametru, přičemž změnou tohoto parametru můžeme dojít kaskádou zdvojování period k tzv. chaosu) a je jedno, jestli zkoumáme časové intervaly při kapání kohoutku, či množení živočišného druhu ve svém ekosystému, či abstraktní matematické struktury. Kolem nás převažují chaotické děje, zatímco jen nepatrná část jevů je pravidelných, i když my lidé máme pocit, že je tomu naopak.

Od teorie chaosu je jen krůček k fraktálům, mnohdy nádherným útvarům, které v sobě spojují vědu a umění. Především bohaté detaily Mandelbrotovy množiny okouzlily i řadu lidí, kteří se jinak matematice obloukem vyhýbali. Chaos se ukázal jako jev, který je nejen důležitý a užitečný, ale také krásný.


Více o užitečnosti chaosu a disharmonie v knize autora článku Terapie chaosem aneb Jak nejistota člověka posouvá i rozvíjí (Dybbuk, 2016).




Publikováno na webu vesmir.cz