O tom, že technika úžasně rozšiřuje lidské možnosti, není pochyb. Díky ní dokážeme věci, o kterých naši předkové mohli leda tak vyprávět dětem v pohádkách. Létáme, vidíme se a komunikujeme na dálku, díváme se, jak vypadá povrch jiných planet. Kdybychom o technické vymoženosti znenadání přišli, připadali bychom si slabí a bezmocní.

Vypadá to, že ať se zaměříme na jakýkoli obor lidské činnosti, vždy zjistíme, že díky technickým vynálezům v něm došlo k posunu vpřed. Ale platí to skutečně stoprocentně?
V případě hudby se zdá, že i zde technika přinesla mnoho dobrého. Díky elektrickým kytarám, syntetizátorům a dalším nástrojům a zařízením mohou hudebníci experimentovat s neomezenou paletou zvuků. Kromě toho milovníci hudby nemusejí čekat, kdy se v okolí bude konat koncert oblíbeného interpreta, ale mohou si jeho melodií užívat od rána do večera.

V čem je tedy problém? Takový Wolfgang Amadeus Mozart je autorem řady oper, symfonií, sonát, recitativů, mší, pochodů, menuetů, kantát, fug, divertiment, kánonů, serenád, suit, instrumentálních koncertů a dalších hudebních útvarů. Srovnejme to s hudbou současnou i tou z nedávné minulosti. Vezměme tak rozdílné umělce jako je folkový bard Jaromír Nohavica, král popu Michael Jackson, punkoví rebelové Sex Pistols, art-rocková skupina Pink Floyd a král rock‘n‘rollu Elvis Presley. Ti reprezentují směsici hudebních stylů, jejichž fanoušci žijí zcela rozdílným stylem, odlišují se na první pohled a mnohdy se vzájemně nenávidějí. Jakkoli se zdá, že zmínění umělci toho nemají mnoho společného, všichni – jako jeden muž – si skoro vždy vystačili s jediným hudebním útvarem: písničkou. A když se nahrálo dost písniček, aby zaplnily vinylovou desku (či později cédéčko), vzniklo album.

Toť vše. V současné vážně hudbě a jazzu samozřejmě vznikají i delší skladby. Ale kdo je zná?
Vrtá mi hlavou, proč není současný posluchač (včetně mě) náročnější. Proč nepožaduje od hudebních hvězd, aby stvořili aspoň tu a tam něco delšího než čtyřminutový song? A proč se mohla v minulosti proslavit skladba s nezáživným názvem Tokáta a fuga d moll, zatímco my potřebujeme, aby se hudební dílo jmenovalo „Panic“ nebo „Chytila jsem na pasece motýlka“? Copak jsme v porovnání s našimi předky infantilní?

Věřím, že ne. Za popsanou změnu podle mě může nejspíš zase technika. Díky ní obrovsky stoupla životní úroveň. To vedlo k tomu, že dnes tvoří významnou konzumentskou skupinu na hudebním trhu rodiči štědře sponzorovaná dospívající mládež. O tom, co je úspěšné, již nerozhoduje šlechtická elita, ale čtrnáctiletí hošíci a děvčátka. Oblibu krátkých písniček si přenesou do dospělosti, a i kdyby později zatoužili po složitější hudební formě, převálcují je svým vkusem a kupní silou jejich vlastní potomci. V nejhorším případě zajdou na muzikál a budou věřit, že šlo o „umění“.

Možná je škoda, že nikdy nedozvíme, s čím by vyrukoval Michael Jackson, kdyby od něj neodbytné fanynky chtěly slyšet moderní hodinovou mši v mollové stupnici. Místo toho můžeme žasnout nad tím, jak nepředvídatelné jsou cesty technického pokroku a lidské kreativity. Ovšem také se můžeme tak trochu bát, co dalšího technika v budoucnu zjednoduší, zploští či eliminuje.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 3/2019, upraveno.