Z mých spolužáků ze střední školy dva, říkejme jim Patrik a Ota, zemřeli v mladém věku. Jejich osudy se velmi lišily, ale jedno měly společné.

Patrik byl jedináčkem. Jeho rodiče již měli svůj věk, a tím spíše si svého potomka hleděli. A hlavně – vkládali do něj své naděje. Jak Patrik rostl, vnímal velká očekávání svých rodičů. V hloubi jeho duše vzklíčila nejistota. Dokážu v životě obstát, tak jak si táta s mámou přejí? Jsem dost schopný? Nezklamu je?

Patrik byl zároveň hýčkaný a to mu pomohlo jeho vnitřní nejistotu před ním samotným skrýt. Aby si ji nemohl nikdo všimnout, nasadil si masku sebevědomého frajera. Jak to tak bývá, přeháněl to a ne každému bylo jeho chování po chuti. Ale to příliš nevadilo. Rodiče nad ním drželi ochrannou ruku. Když odešel na vysokou školu, dohlíželi na to, aby úspěšně dostudoval a ve své kompetenci si ponechali i dohlížení nad jeho vztahy.

Když získal Patrik titul, pořídil si pořádné fáro. S prací nebyl problém, s otcovou pomocí se stal manažerem v úspěšné firmě. Vše klapalo. Jenže vzorců zažitých v dětství není snadné se jen tak zbavit. Patrik nadále skrýval své hluboko zasunuté nejistoty. Okázale dával najevo okolí svou převahu. I tím, že když nasedl do auta, museli všichni vidět, že se nebojí šlápnout na plyn. Když vjel v zatáčce do protisměru a snažil vyhnout protijedoucímu autu, ukončil jeho život náraz do stromu.

I když se to zdá nemožné, Otův osud byl ještě smutnější. Otovou základní vlastností byla silná ctižádostivost. Dost možná ji měl v genech, ovšem rodiče ji svým nároky dokázali vybičovat do hvězdných výšin. Ota se cítil být významným občanem národa, který nad ostatními národy ve všem vyniká. Viděl se v roli úspěšného lékaře, kterého si všichni váží a který bývá zván na zahraniční stáže. Bohužel ne vždy se ambice protnou se schopnostmi. Ota dřel v prvním ročníku lékařské fakulty jako kůň, ale i tak byla zkouška z fyziky je nad jeho síly.

Otovi se zhroutil svět. Přihlásil se na méně náročnou školu. Tu zvládal, ale jeho zhrzenou duši to nemohlo zachránit. K depresím se přidaly další psychické potíže, ke kterým měl vrozené dispozice. Ani jeho fyzické zdraví nebylo ideální. Kvůli špatným ledvinám měl přísně zakázaný alkohol. Krize, kterou procházel, ovšem oslabila jeho vůli. Velmi rychle se upil k smrti.

Tlak kladený na současné děti je nejspíš ještě vyšší, než tomu bylo před lety. Střední školy, které jsou považovány za prestižní, se každoročně topí pod přívalem přihlášek na přijímací zkoušky. Mohou přijmout jen jednoho z několika desítek zájemců. Pro mnohé rodiče je otázkou cti, aby se jejich ratolest dostala na osmileté gymnázium. Že nápor studia některé dítě třeba nebude zvládat? Musí! Bude se víc snažit! Jde o prestiž!

Nepřipravujme naše potomky o jejich dětství. Nesnažme se, aby dohnali to, co my propásli. Nehoňme je, aby se věnovali sportu či hudebnímu nástroji, který je nebaví, či aby uspěli v oboru, který my zbožňujeme, ale jim je lhostejný. Připusťme si, že mnohdy se sice zaštiťujeme jejich budoucností, ale ve skutečnosti si léčíme vlastní komplexy. Nechme je svobodně dýchat. Děti mají svou vnitřní motivaci. Snažme se ji rozvinout a nelámejme ji.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 6/2019.