Čemu nás učí chaos

09. 11. 2019 | 10:20
Přečteno 1517 krát
Rozhovor pro web rebuildsyria.cz.

RS: Jestli souhlasíte, začneme dotazem k Vaší poslední knize „Terapie chaosem: Jak nejistota člověka posouvá i rozvíjí“. Co Vás přimělo ji napsat a dá se říci, že navazuje na Vaše dosavadní texty (především tedy knihu „Skrytá autorita“)? Pokud ano, jak?

MP: Chaos je mimořádně zajímavý jev. Samotné slovo „chaos“ vyvolává jednoznačně záporné asociace. Je to pochopitelné, nicméně většině lidí zůstává skryto, že chaos může sloužit i k našemu prospěchu. A co víc, nevědomky ho každý z nás ve svém životě používá.

RS: Řekl byste, že „Terapie chaosem“ pojednává víc o chaosu „jako takovém“, jeho příčinách a povaze, nebo spíš o přechodových stadiích procesů (směřujících z klidu do klidu, z pořádku do pořádku, z řádu do řádu „vyššího stupně“ apod.), jejichž je chaos a) nástrojem i/či b) symptomem?

MP: Důležitou část knihy tvoří popis „chaotických“ přechodů, které tvoří předěl mezi dvěma rozdílnými stavy. My lidé totiž nedokážeme jen tak snadno „stisknout přepínač“ a přenést se z jedné situace do jiné, která se významně liší. Mezi tím potřebujeme zažít období, kdy stará struktura již neexistuje, ale nová se ještě nezrodila. Období, které se vyznačuje amorfností, nepřítomností struktury. Příkladem jsou přechodové rituály přírodních národů, kdy se dospívající chlapci stávají plnohodnotnými členy kmene. Napřed musí zažít bolest či nepohodlí. Ještě než zaujmou novou pozici v hierarchii, přichází o tu předchozí. Mohou být tedy dočasně vyhnáni, posmíváni, týráni.

My civilizování lidé si toto také přechodné období vytváříme. Důležité události našeho života (sňatek, narození potomka, narozeniny, ale i příchod nového roku) není spojen s týráním či vyhnáním, ale s pitím alkoholu. To je prostředek, jak dočasně „zbořit“ existující struktury a na chvíli se chovat, jako by neexistovala společenská hierarchie (na bujarém večírku je větší šance, že si uklízečka potyká s předsedou představenstva, než kdykoli jindy).

RS: Přestože to zní absurdně, myslíte, že chaos má nějaká pravidla? Či případně charakteristické formy? Na jedné straně máme totiž „klasické“ chaotické stavy jako válku, čínské „časy změn“ či ruské smuty, po nichž přicházejí nové epochy podobně, jako vstával bájný Fénix z popela. Na straně druhé je tu ovšem i určitý chaos „evoluční“ či jeho průběžné, drobné elementy, jakými je třeba „hra(ní) (si)“. Je některý z těchto jmenovaných druhů chaosu podle Vás „lepší“ než ty ostatní, nebo jsou „dobré“ všechny stejně (jen kvalitativně různé a z přirozenosti světa nezbytné a pro jeho fungování nepostradatelné)?

MP: Chaos je fascinující i tím, že pro něj platí velmi striktní pravidla. Ta byla matematicky popsána teorií chaosu. Například zcela rozdílné chaotické jevy, ať jde o nepravidelné kapání vody z kohoutku, chování orkánu či kolísání populací šelem a lovené zvěře v přírodě, jsou řízeny jednou číselnou konstantou. Tato konstanta je naprosto jedinečná – nelze ji odvodit s pomocí jiných konstant, jako je třeba číslo pí. Netvrdil bych, že některý druh jsou užitečnější než jiný. Dokonce bych se zcela vyhnul dělení chaosu do jednotlivých tříd. Neexistují pro ně pevné hranice a myslím, že každý takový pokus by skončil v chaosu:)



RS: Jedním ze stěžejních hybatelů lidského konání je ve Vašem pojetí iracionalita. Dá se nějak zobecnit, jakou roli v životě lidí / komunity iracionalita hraje? Je-li v něčem „prospěšná“, co je to? A je-li případně „škodlivá“, v čem?

MP: Skupinová iracionalita má své temné i světlé stránky. Dokáže nás přimět, abychom se ke členům své skupiny chovali altruisticky, potlačuje naši sobeckost a povzbuzuje naši odvahu. Na druhou stranu je právě ona prapůvodním zdrojem náboženské, rasové a národností nesnášenlivosti.

RS: Častým námětem Vašich zamyšlení je víra, a to zejména z hlediska její kulturní, společenské či „komunitní“ funkce. Je podle Vás víra čistě iracionální jev (což by se mohlo zdát jako její základní předpoklad i definující vlastnost), nebo má v sobě některé elementy rozumovosti, racionality? Tomu by totiž napovídal právě funkcionalistický pohled na ni (tj. její chápání jako určitý tmel, instituci či funkční složku komunitního života).

MP: Jak se snažím ukázat v knize Skrytá autorita, podle mého názoru se víra vyvinula proto, že svým nositelům poskytovala evoluční výhodu. Hrála důležitou roli při tehdejších meziskupinových střetech. Může to znít paradoxně, ale ve světě našich pravěkých předchůdců bylo „rozumné“ podléhat „iracionalitě“. Být „racionální“ se nám může zdát hezké, ale v mezilidských vztazích je to i dnes leckdy spíše na překážku. Někdy se například vyplatí mít iracionálně vysoké sebevědomí, než skepticky hodnotit své schopnosti a nedostatky. Sebevědomí lidé dokáží své okolí přesvědčit o tom, že vládnou schopnostmi, které ve skutečnosti postrádají. Stačí se porozhlédnout mezi politickými vůdci a jejich zbožňovateli.

RS: Politici, ale i bezpečnostní či vojenští stratégové si občas v protivnících, případně partnerech do diskuse, oponentech apod. cení tzv. „předvídatelnosti“. Jejím opakem je nevypočitatelnost (objektu), neboť z ní pak plyne (subjektivní) nejistota a faktická nemožnost plánování. Má na důležitosti a významu víry (či na její „evoluci“ v rámci lidských komunit) svůj podíl právě její „útěšná“ schopnost v situacích nejistoty?

MP: Tato vlastnost víry je často zmiňovaná třeba v souvislosti s tím, že se lidé snaží řešit těžkou situaci tím, že se modlí. Ale nemyslím, že by šlo o zásadní vlastnost víry. Pro naše prapředky nebylo důležité získat útěchu. Pro ně bylo důležité věřit, že jejich skupina si na rozdíl od konkurenčních skupin zaslouží, aby přežila. I za cenu napadení konkurentů.

RS: Půjdeme-li cestou „atomizace“ (ne)předvídatelnosti, konstatujeme, že každým jejím jednotlivým projevem je (ne)porušení očekávání (ze strany vnímaného objektu vůči vnímajícímu subjektu). Porušení očekávání přitom působí vzruch, který má téměř vždy komunikační hodnotu (ať již jednou působí uklidňujícím dojmem, či jindy vyvolává diskomfort). Polsko-britský antropolog Bronisław Malinowski viděl jako prostředek k eliminaci nepředvídatelného (v jeho podání dosl. „všech situací, které nemáme bezpečně pod kontrolou“) magický rituál; teorii porušení očekávatelnosti rozvinula v letech 1976 – 1978 americká akademička Judee Burgoon. Může mít tedy iracionalita, víra či případně ideologie (včetně pochopitelně náboženství) nějakou roli či funkci při zvládání situací, které bychom mohli označit jako nevítaně nepředvídatelné (nežádoucím způsobem nevypočitatelné)? Mohla tato role vzniknout a cizelovat se evolučně?

MP: Hledání útočiště ve víře, pokud dojde k neočekávaným nepříznivým událostem, funguje dodnes. Opět poslouží příklad z politického světa: Pokud politická strana nedokáže čelit konkurenci a její vliv klesá, začnou se leckdy ozývat hlasy volající k „návratu ke kořenům“. Přitom by bylo spíše na místě, aby se daná strana modernizovala a snažila se místo vzývání dávné minulosti pochopit aktuálně probíhající změny. Opět zde funguje nastavení, které se díky evolučnímu tlaku stalo součástí našeho myšlení.

RS: Neočekávatelností, resp. vybočením ze zajetých kolejí je – v horizontu krátko- či střednědobém, případně dočasném – například kontrast „rutiny“ vs. jejího „porušení“. V horizontu dlouhodobém, resp. „kvalitativním“ pak jakákoli zásadní civilizační změna, střídání kultur či prostě významný historicko-kulturní civilizační mezník. Jak funguje v těchto ohledech lidská či kolektivní iracionalita a jak se s takovými „velkými“ změnami – například hned ve střetu křesťanství a islámu – vyrovnává víra? Případně jak je víra „akomoduje“?

MP: Reakcí na civilizační střety jsou kreativní řešení, která mají uvést podobu víry do souladu s tím, jak se změnila společnost. Mezi tato řešení patřil vznik polyteismu zahrnující rozsáhlý panteon božstev různých etnických skupin v antických dobách. Dalším příkladem je vznik monoteismu, který přisoudil jedno božstvo všem existujícím etnikům. A dále opuštění nadpřirozených božstev a jejich nahrazení abstraktními hodnotami, jako je národ, spravedlnost, mír, volný trh a podobně.

RS: V evropském, „západním“ kontextu se změnou, resp. „pokrokem“ tradičně pracuje levice (původně, historicky, ti, kdo se ve francouzském Národním shromáždění z období revolučního roku 1789 shlukli na lavicích vlevo, byli proti monarchii a podporovali revoluci), proti nim se „starých pořádků“ či aspoň společenské hierarchizace, dodržování a vynucování stávajících či „prověřených“ zákonů, jako i větší zdrženlivosti co do inovací drží pravice (původně ti z lavic vpravo, tj. stoupenci krále a monarchie, „konzervující“ hodnoty, které v daný okamžik existovaly, a to i z prozaického důvodu nevůle měnit stav věcí, který hrál v jejich prospěch). Jak (či v jaké – kvantitativní / kvalitativní rovině) vnímáte kontrast pokrok (resp. objektivněji, obecněji ale přesněji: změna) vs. konzervace Vy, případně jak tento (až archetypální, univerzální) kontrast nahlížet pomocí Vámi zkoumaných – leckdy totiž obecných a široce aplikovatelných – principů?

MP: V praxi nakonec i konzervativní síly přijímají bez problému skutečnost, že existuje vědeckotechnický pokrok a na něj navázaný společenský vývoj. A naopak ani progresivní levice nevolá po každodenní revoluci. Mnohdy si pravice a levice propagované hodnoty dokonce vzájemně vyměňují. V dobách hippies volala levice po uvolnění „konzervativních“ společenských poměrů. V současnosti naopak progresivní levice požaduje autocenzuru, bez které by nefungovala „kulturní citlivost vůči menšinám“ a s tím související politická korektnost. Naopak pravice nyní podporuje svobodu slova. Za padesát let to může být opět naopak.

RS: Asi se shodneme, že ať je změna jakkoli intenzivní, bude vždy existovat určité minimum institucí či „institucionalizovaných“ společenských návyků, tendencí či rituálů, které je dobré když ne zachovat, tak aspoň po jejich popření či dokonce eliminaci vytvořit na jejich místě nové, ve finále více méně obdobné. Jak ale vlastně Vy chápete či pojímáte ve světle Vámi zkoumaných námětů nejrůznější společenské rituály, tradice, (v sociologicko-antropologickém slova smyslu) kulturní instituce apod.?

MP: Rituály zabírají široké spektrum od těch osobních či rodinných, které vykonáváme každodenně až třeba po konání olympijských her. Mnohdy se jedná o velice časově a finančně nákladné události. Kdyby neexistovaly rituály, ať už jde o náboženské poutě, sportovní klání či vzájemné návštěvy hlav států, ušetřili bychom hodně peněz a naše životní úroveň by byla vyšší. Ale jsme lidé, nejsme roboti. Rituály jsou speciální součástí mezilidské komunikace a my se bez nich neobejdeme.

RS: Každá komunita či společenská skupina si dříve či později určí svého vůdce, kterého její členové následují (více či méně) podobně jako následují příslušníci hejna vpředu letícího opeřence. Právě v ornitologii se zrodil (svou povahou jinak spíš psychologický) pojem imprinting, jímž jeho autor, rakouský etolog Konrad Lorenz popsal mechanické sledování vůdčího jedince poté, co si mládě jeho podobu vtisklo krátce po svém narozením do paměti. Pokud si odsouhlasíme, že v jisté paralele tento „stádní“ princip platí i pro následníky alfa-samců v lidských komunitách, jde spíš o rys iracionální, evoluční, nebo psychologický? Tím chci říci: mohou lidé, kteří mají sklon někoho následovat, toto vůbec ovlivnit, nebo mají daný vzorec chování prostě vrozený?

MP: Existuje výjimka, tedy společnost, která vzniku instituce vůdce aktivní zabraňovala. Tou byly (a stále v některých částech světa jsou) skupiny lovců a sběračů. Ti nedovolili, aby někdo z jejich středu získal rozhodující slovo. Dočasného vůdce si zvolili pouze v případě válečných střetů (viz kniha Hierarchy in the Forest od Christophera Boehma).

My moderní lidé naopak vůdce vyžadujeme, avšak zároveň klademe řadu zákonem daných omezení, aby si vůdce neuzurpoval příliš velký díl moci. Při výběru těchto vůdců ale opět funguje „pračlověk“ v nás. Jak ukázaly psychologické experimenty, volební úspěch mezi dvěma kandidáty lze s velkou úspěšností předpovědět jen na základě toho, jak vypadají. My voliči si pak své rozhodnutí zdůvodníme tím, že k němu pak doplníme pohádku o tom, že jsme někoho volili, protože se nám zdál schopný, důvěryhodný či rozhodný. To navíc doplníme druhou pohádkou o tom, že voliči, kteří volili protivníka, tak činili, protože jsou hloupí a zmanipulovaní.

RS: Když už jsme u kognitivní psychologie, dá se podle Vás říci, že imprinting (v říši zvířat i lidí) má něco společného s archetypy (či archetypizací vzorů, resp. vnímáním objektů) tak, jak je chápal a popsal švýcarský psycholog Carl Gustav Jung? Dále, našel by například (s archetypy související) koncept Jungova „kolektivního nevědomí“ své místo v některé z Vámi představených teorií či konceptů?

MP: Pohled Carla Gustava Junga je zajímavý. Nicméně má představa o lidském skupinovém chování na něm není založena.

RS: Související s předchozími dvěma tématy je i známý fakt, že dítě (zřejmě i vrozeně) pozná základní rysy obličeje, případně náčrt takového obličeje, kde se ústa usmívají či smějí. Vysoká percepční responzivita na podobně jednoduché konfigurace platí nejen u dětí, ale lidí obecně. Dokonce i politické či marketingové kampaně občas spočívají na relativně jednoduchých vzkazech, které vysílají k získání voličů či zákazníků. Je toto víc o racionalitě (tj. vědomé manipulaci), nebo spíš o intuitivnosti, resp. iracionalitě („citu“, „pocitu“ apod.)?

MP: Těžko si lze představit fungování náboženských a politických směru bez používání vhodného marketingu. Podle mého názoru nejlepší marketingové „strategie“ vznikají na tomto poli intuitivně. Náboženští i političtí vůdci například volí za symboly své ideologie často astronomické útvary, dravce a šelmy. Tím ideologii asociují s tím, co je „nad námi“ a co proto vzbuzuje úctu, nebo s něčím, co je silné a „vládne“ ostatním zvířatům. Další marketingovou „fintou“ jsou časté narážky na smrt, krev a bolest. Zmínky o „smrtelných hříších“ či „našich předcích, kteří umírali v boji“ a podobně dodávají sdělení na naléhavosti.

RS: Elementární stimuly cílené marketingovými specialisty prostřednictvím zdatných „vůdčích typů“ na určitou základní či „nižší“ smyslovou funkci (ať již imprinting, archetypy nebo hraní na /po/city) posluchačů zkrátka táhnou. Bylo tomu takto vždycky a může i tento druh iracionality být jedním ze základů či aspoň východisek organizované víry, tj. ideologie a/či náboženství?

MP: Podle mého názoru jde o velmi dávný sklon. Ten se ovšem vyvíjel nevědomě. Mnozí šamani například používají coby rekvizitu „strom života“. Členy skupiny nutí pozvednout hlavu a sledovat něco, co je „nad nimi“. Podobně jako my vzhlížíme k politikům, kteří k nám promlouvají z tribuny a k praporům, které nad nimi vlají.

RS: Sklon vyjadřovat se tak, aby jejich slova měla dopad na „lid“, je především médii momentálně přisuzován tzv. „populistům“. Je-li tento pohled aspoň zčásti pravdivý, nemůže být jádrem strategií a/či taktik takových „populistů“ spíš určitá „racionální práce s lidskou iracionalitou“ (tj. s dojmy, pocity, empatií či vytvořením jejího zdání), v níž ti nejzdatnější z daných „populistů“ vynikají?

MP: Politikům, kteří nenabízejí realistické vize, nezbývá, než hrát na city. Demagog, který emotivně nestraší, nevaruje a neslibuje, přestává být demagogem. Bylo by zajímavé vědět, do jaké míry svými příznivci vědomě manipulují a do jaké míry svým tvrzením sami věří. Pro demagoga je nicméně výhodné myslet si, že vede ostatní správným směrem. Díky tomu bude působit více přesvědčivě a bude mít větší šanci na politickém trhu uspět.

RS: Obdobně, ale zrcadlově obráceně: „milovníkům“ faktů (včetně fakt nepříjemných) je některými kritiky vytýkáno zase to, že namísto lidu nacházejí své adresáty spíš mezi „elitami“ (ať již ducha či obyčejnými snoby), které jsou často individualitami. Nejde v tomto případě naopak zas o natolik racionální práci s „fakty“, že musí nutně značnou část (zejména právě „lidové“) populace odradit neúprosností své věcnosti či se prostě unudit svou strohostí?

MP: Dnes se mluví o době „postfaktické“. Žádná doba „faktická“ ale nikdy neexistovala. To, že jsou dnes dezinformace díky sociálním sítím a blogům vice na očích, neznamená, že jich muselo za poslední roky či desítky let přibýt. Troufám si tvrdit, že velká část populace skeptickou práci s fakty uznává. Je to pozitivní důsledek výdobytků vědy a techniky, tedy oborů, kde probíhá hodnocení informací nejpřísněji. Na druhou stranu i vzdělaní a inteligentní lidé zcela běžně dávají přednost mýtům před vědeckými poznatky. Poznáte je kromě jiného podle toho, že používají výrazy jako „mainstreamoví vědci“ či „mainstreamoví ekonomové“. Tito lidé bývají silně vzrušeni „alternativními zprávami“. Jako můra plamenem svíčky jsou přitahování konspiračními teoriemi třeba o spiknutí klimatologů, farmaceutických firem vyrábějící očkovací séra či špičkových politiků (např. na setkání Bilderberg).

Zdroj: pixabay.com
Zdroj: pixabay.com


RS: K tomu samému ještě trochu jinak, ale podobně: říká se, že nepamatujeme si obvykle to, co kdo řekl, ale to, jaký pocit v nás vyvolal; i to se svým způsobem dá převést na kontrast „racionalita“ (fakta) vs „iracionalita“ (zábavnost, poutavost, empatie či pocitovost) vyjadřování. Jak ale sdělit leckdy nepříjemná fakta, a přitom dosáhnout toho, aby z nás měl příjemce této informace dobrý pocit? Je to vůbec možné?

MP: Výsledný pocit nemusí s „příjemností“ fakt souviset. Onen dobrý pocit by spíše měl pramenit z toho, že se příjemce dozvěděl něco nového, že pochopil nové souvislosti a že jsou tyto poznatky v souladu s realitou.

RS: Má některý ze dvou členů množiny (fakta, pocity) větší hodnotu než druhý? Pokud ano, pak co a v jakém diskurzu? Nebo snad existuje nějaký ideální poměr obou pro každé příslušné paradigma, v němž se zrovna (diskusně, společensky, kulturně apod.) pohybujeme?

MP: My lidé potřebujeme jak schopnost rozumové úvahy, tak schopnost mít emoce. Dnes již víme, že nejde o dvě protikladné a vzájemně soupeřící entity. Obě mají svou důležitou funkci. Být prost jakýchkoli emocí znamená trpět psychickou poruchou. Tito lidé jsou v mnoha ohledech handicapováni. Například se nedokáží efektivně rozhodovat. Jejich emocemi neovlivňovaný rozum jim velí, aby vždy důkladně zvážili všechny alternativy. Tito lidé proto dokáží strávit desítky minut nad jídelním lístkem či při domlouvání schůzky.

RS: Širokým rámem Vašich úvah o víře je „klasické“ antropologické téma „my“ vs. „oni“. Ve Vašem článku zde mimo jiné uvádíte, že spíš než lidé stejného náboženství jsou si bližší umírnění lidé z různých náboženství. Nemyslíte ale, že i každý umírněný v sobě kdesi ve skrytu nosí kus radikála, resp. extremisty – třeba tak, jako mluvčí sparťanských fanoušků zcela jistě sympatizuje s vlastními (radikálně vystupujícími a smýšlejícími) rowdies spíš, než s (na veřejnosti v rámci možností „diplomaticky“ komunikujícím) managementem Baníku, potažmo zástupci jeho fanoušků? Řekl byste, že skutečně platí (Vaše) tvrzení, že extrémisté pravice a levice jsou si tudíž blíž, než umírněná část pravice a pravicoví radikálové (potažmo to samé u levice)? Není to spíš tak, že čistě psychologicky sice daní jedinci mohou patřit do stejné kategorie, je-li ale o ideologie, které zastávají (resp. když lidově řečeno, dojde „na lámání chleba“), pak budou zcela jistě vždy v tvrdé opozici. Nemíchají se nám zde tedy spíš psychologická nastavení s ideologickými pohledy?

MP: Nezáleží na tom, jakou barvu má vlajka, kterou člověk v ruce drží, ale na tom, jak moc zběsile s ní kolem sebe mává. Když to přežene, může někomu ublížit. Pravicoví a levicoví extremisté se navzájem nenávidí, ale jejich chování je podobné. Mají větší sklon k násilným řešením. Také méně než ostatní důvěřují poznatkům vědy. A jsou také méně ochotni ke spolupráci různých lidských skupin. To se odráží například na vztahu k Evropské unii. Tu u nejtvrději odmítají jednak pravicoví radikálové, jednak komunisté (i když ti naši v poslední době svůj postoj o něco změkčili a již neprohlašují, že „EU je nástrojem kapitálu“)

RS: Jak už jsem uvedl, kontrast „my“ vs. „oni“ je jedním ze základních hybatelů antropologického uvažování. Jaký je Váš vztah k této humanitní disciplíně a čerpáte při Vaší publikační práci z děl některých antropologů?

MP: Bez poznatků antropologů bych se neobešel. Čerpal jsem z práce výše zmíněného Christophera Boehma, dále např. z díla Luciena Lévy-Bruhla, Pascala Boyera a Scotta Atrana.

RS: Sociologickým i antropologickým námětem je i Vámi v některých místech zmíněný přechodový rituál. Ten je zároveň vlastně podskupinou obecného tématu změny. Chápu, že zatímco z pohledu organizátorů takového rituálu může jít o kontrolovanou „zábavu“, může přímý účastník subjektivně zažívat pocit silného stresu či dokonce fyzického strádání. Lze i toto považovat za formu chaosu, resp. kde je zde racio, kde iracionalita a kde společenský či komunitní prospěch?

MP: Přechodové rituály, jakkoli se nám mohou zdát kruté a nepochopitelné, slouží jako důležitý prostředek k tomu, aby skupina v tvrdých podmínkách vůbec přežila. Je prokázáno, že jsme-li v souvislosti se skupinou, jejíž členem se chceme stát, vystaveni určitému druhu nepříjemné zkušenosti, svého členství si více ceníme. To znamená, že chlapci, kteří prošli přechodovým rituálem, pak byli vůči skupině více loajální.

RS: Již v úvodu rozhovoru jsme zmínili „hru“. Ta je jedním z prostředků, kterým děti získávají nové dovednosti, poznávají svět a učí se. V pojetí francouzského antropologa Claude Lévi-Strausse je hra vnímána jako potenciální vzorec či základ rituálu. Do jaké míry je podle Vás hra chaosem, a do jaké svébytným projevem, řekněme, podvědomé racionality?

MP: Hra spojuje oba zmíněné prvky. Je nenahraditelná coby součást procesu učení se, zkoumání okolního světa a zjišťování vlastních limitů. Zároveň musí obsahovat chaotické prvky, aby zůstala spontánní. Hra spoutaná pravidly, která předem určují každý pohyb, přestává být hrou.

RS: K dětem neodmyslitelně patří smích. Tomu se v „Teorii chaosu“ také věnujete, zároveň uvádíte různá vysvětlení jeho komunikační (psychologické, společenské apod.) funkce. Shodneme se určitě na tom, že jde o zvuk neartikulovaný a vytvářený vědomě ovladatelným tělesným ústrojím produkujícím smyslově dobře a více méně jednoznačně vnímatelné stimuly i za situace, kdy ostatní části těla jsou zaneprázdněny – ať již jen držením kelímku k colou v jedné a popcornu v druhé ruce (zatímco oči sledují film v kině), případně tleskáním tamtéž. Co tedy smích v komunikaci znamená, co v ní doplňuje nebo zvýrazňuje, zároveň komu je vlastně určen (protože zasmát se přece můžeme i sami před sebou)? Logicky by tak mělo jít spíš o doplněk či zvýraznění, případně ventil, spíš než o něco, co má mít přímé komunikační sdělení protějšku (tedy nepovažujeme-li za něj sami sebe).

MP: Co se týká funkce smíchu, zde zatím neexistuje vědecký konsenzus. Já se v knize snažím předložit argumenty, že smích sloužil k odvrácení situací, které by jinak skončily násilným střetem. Dejme tomu, že jeden prapředek druhému nechtěně mírně ublížil. Nešetrně šťouchl či jinak snížil jeho důstojnost v očích ostatních. Kdyby smích neexistoval, oběť by se snažila neztratit prestiž a bránila by se. Došlo by k hádce a následně možná i ke rvačce. Pokud se oběť začala smát, nebezpečí násilí bylo spolehlivě odvráceno.

RS: Albert Einstein prý kdysi řekl, že kdo se neumí divit a radovat se, je mrtvý. Minimálně u druhé činnosti je jedním z jejích projevů smích. Je ale všechen smích pozitivní, anebo umíte i Vy odlišovat – podobně jako například rusko-americký sociolog a myslitel Pitirim Sorokin – smích „zdravý“ od různých dalších (ne vždy zdravých, resp. upřímných druhů smíchu)?

MP: Kromě výše zmíněné primární funkce získal smích i další možnosti použití. I když původně sloužil k odvracení agrese, později mohl paradoxně fungovat jako její nástroj. Jde o případ, kdy se snažíme svým smíchem někoho psychicky znejistit či zranit.

RS: Co Vy – smějete se často? A rád?

MP: Já jsem naprosto neuvěřitelnej funebrák.

RS: Tak to máme možná v něčem podobné:) Každopádně díky za rozhovor!


Publikováno na webu www.rebuildsyria.cz

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy