K migrační a koronavirové krizi jsme zaujali rozdílné postoje a zareagovali odlišnými emocemi. Příčina rozdílností tkví v tom, že v prvním případě jsme se cítili ohroženi jinými lidmi, ve druhém „pouze“ neviditelným virem.


Písničkář Jan Burian ve své skladbě Božskej klid zpívá: „Někde je zločin denním chlebem, někde je hlad a kurděje. Někde by peklo bylo nebem, a tady se nic neděje.“ Pár desetiletí si bylo možné myslet, že žijeme v zapadlém, nicméně mimořádně klidném koutku světa, kde se o globálních problémech dozvídáme jen z televize.

Tato iluze padla. Nahlodaly ji ničivé povodně z let 1997 a 2002 a definitivně jsme o ni přišli s příchodem mimořádného sucha, jehož pokračování hrozí natolik drastickým snížením životní úrovně, že na to raději ani nemyslíme. Migrační krize pak připomněla, že nejsme ostrůvkem odtrženým od světa, a sotva stačila utichnout, máme pandemii způsobenou koronavirem.

Obě poslední zmíněné události byly a jsou považované za zásadní ohrožení bezpečnosti, ba dokonce životů. Zde podobnost končí. K těmto dvěma zneklidňujícím fenoménům jsme zaujali zcela rozdílný postoj a zareagovali jinými emocemi. Příčina rozdílností tkví v tom, že v prvním případě jsme se cítili ohroženi jinými lidmi. Ve druhém šlo „pouze“ o neviditelný virus.

Hněvivá reakce

Pokud se nás někdo chystá udeřit pěstí, zachvátí nás jiné pocity, než když nás ohrožuje třeba povodeň či požár. V případě živelné pohromy nemá smysl zuřit. Je třeba zvážit situaci a buď se dát na útěk, nebo oheň uhasit. Na místě je strach, protože může zachránit život. Když se nám chystá ublížit lidská bytost, jsme částečně vylekaní, částečně rozčilení. Vzteklá reakce může útočníka odradit od nekalých choutek. A i když neuspějeme a jsme zbiti či ponížení, následná zlost nás nutí přemýšlet, jak tomu druhému pořádně škodit.

Migranti jsou lidé.Obavy z vyšší kriminality a případné nutnosti se s nimi dělit doprovázela hněvivá reakce. V případě koronaviru byl hněv příležitostně (nikoli často) sesílán na Číňany, mezi kterými se objevil poprvé, případně na naše sousedy, kteří dostatečně horlivě nedodržovali hygienická opatření. Hlavní viník schovaný v kapénkách zůstal těchto vyostřených emocí ušetřen.

Jaké další rozdíly z odlišného emocionálního postoje vyplývají? Jedním je jiná předvídatelnost reakcí u jednotlivců. Jak kdo zareaguje na migranty putující Evropou, se dalo vcelku předvídat podle vyznávané ideologie. Na jedné straně se nacházeli nacionalisté a odpůrci evropské integrace, kteří si při slově migrant vybavili sebevražedného teroristu. Na opačné pak stoupenci liberální levice. Pro ně byl symbolem migrace utopený syrský chlapeček.

Věcnější jednání

Oproti tomu na postoj ke koronaviru mají ideologie pramalý vliv. Dělení na zastánce přísných opatření a promořování se řídí spíše osobními důvody. Někdo se obává o život svých rodičů a uzavření hranic vítal, jiný byl zvyklý hodně cestovat, či cestování potřeboval k obživě. Zaujímání názoru podle osobních potřeb přitom není samozřejmostí.

Řada nekuřáků například brojila proti zákazu kouření v restauracích, protože vyznávala pravicové hodnoty, jako je svoboda podnikání. Podobně někteří státní zaměstnanci propagují co nejmenší roli státu a minimální či žádné daně, i když jsou z nich placení. Opět je k tomu nutí jejich víra, přestože je v rozporu s jejich potřebami.

Díky tomu, že nás neovládl vztek, jsme v případě pandemie dokázali jednat věcněji. Nikdo před vyhlášením nouzového stavu nekřičel a nemával pěstí z tribuny. Slovo dostali odborníci – epidemiologové, lékaři, biologové. Oproti tomu v průběhu migrační krize bylo slyšet především politiky – tím častěji, čím radikálnější měli názory. Antropologové, sociologové a arabisté zůstali mimo zájem veřejnosti i novinářů.

Oproti tomu v průběhu migrační krize bylo slyšet především politiky – tím častěji, čím radikálnější měli názory. Antropologové, sociologové a arabisté zůstali mimo zájem veřejnosti i novinářů. Radili jsme se výhradně se svými emocemi a odborníkům jsme byli ochotní naslouchat, pouze když potvrdili náš názor. Migrační krize vyústila v rozdělení společnosti. Když přišel koronavirus, dokázali jsme se semknout.

Existují výjimky, ale obecně lze říct, že nošení roušek a dodržování rozestupů přijali kvůli společnému nepříteli levičáci, pravičáci, intelektuálové i „obyčejní“ lidé. Semkli jsme se a byli jsme ochotní přinášet oběti. Necestovali jsem, nakupovali jen nutné. Mnozí museli přerušit podnikání a čelí ekonomickým potížím. I když byla bolestivě omezena občanská práva a svobody, protestních hlasů je málo a nejsou silné. Lidé se rozhodli, že ochrana životů ohrožených skupin za to stojí.

Prospěšnost regulací

V případě migrantů nebylo zřídkavé přesvědčení, že řešení krize nesmí nic stát. To by znamenalo je nepřijímat, ani neinvestovat do snahy pomáhat jim a udržet je tak na jejich (či blízkém bezpečném) území, a nepřispívat ani na bariéry, které by bránily jejich vstupu do jihoevropských zemí. Kdyby tato emocemi poháněná hašteřivá strategie převládla ve většině evropských zemí, byla by migrační krize nejspíše mnohem vyhrocenější.

Šíření koronaviru je dokladem pravidla, že prevence je levnější než odstraňování důsledků nešťastné události. Prapůvod pandemie se nachází na wuchanském tržišti. Ta čínská jsou nechvalně proslulá nízkou hygienou a krutým zacházením se zvířaty. Pod křídly čínských komunistů kvete kapitalismus odpovídající představám vyznavačů volného trhu. Pandemie připravuje každý den o život tisíce lidí. Tržiště, kde byl prodán nakažený netopýr, je navzdory tomu opět otevřeno a funguje jako dříve, tedy divoce a neregulovaně.

Bezstarostná svoboda čínských trhovců může opět vyústit v dočasné omezení svobody a práv velké části lidstva. Pandemie ukazuje iluzornost představ o užitečnosti volného trhu, na který nedohlíží stát. Pro leckoho jsou „regulace“ neslušným slovem. Nicméně díky nim by se zdrojem podobné katastrofy nemohla stát některá členská země Evropské unie.

Nedémonizovat

Obě krize ukazují, že to, co vypadá jako idealistická snaha od života odtržených intelektuálů, může mít praktické důsledky. Svět může jen litovat, že od Číny nevyžadoval dodržování hygienických norem na vnitřním trhu a lepší zacházení se zvířaty. Pragmatický přístup spočívající v tom, že budeme od Číňanů kupovat levné výrobky, a o více se nestarat, se nemusí vyplatit.

Nejdůležitější je nedémonizovat ty, kteří s námi nesouhlasí, i když nás emoce nutí si o nich myslet, že jsou zmanipulovaní, nezodpovědní či sobečtí. Pokud se s nimi nedohodneme, může to poškodit obě strany.

Stejně jako se po první světové válce nevyplatil pragmatický přístup k poraženému Německu (ať pořádně zaplatí) či před druhou světovou válkou ke stejné zemi (ať si obsadí pohraniční oblasti, hlavně když nás nechají na pokoji). Koronavirová krize časem vyvane a dříve nebo později přijde další. Pak nebude od věci zvážit zásady, jak se vůči zásadnímu nebezpečí stavět.

Za prvé, nenaslouchat pouze politikům a už vůbec těm obzvlášť hlasitým, ale požádat o vyjádření odborníky. Za druhé, uvědomit si, že nic není zadarmo. Dilema, co obětovat a co zachovat, je však třeba řešit s chladnou hlavou. S tím souvisí třetí pravidlo – rozlišovat emoce od faktů. Čiňme to však sami u sebe, nikoliv u těch druhých (i když to je mnohem snazší).

Publikováno na webu Česká pozice, upraveno.