Nastávající rodiče čekají na výsledek prohlídky, aby se dozvěděli, jak se nenarozené děťátko vyvíjí. „Napřed vám řeknu dobrou zprávu,“ řekne lékař. „Vaše dítě bude mít vždy vyhrazené parkovací místo.“

Dejme tomu, že se vám tato ukázka černočerného humoru líbila a s chutí jste se zasmáli. Co s tím? Měli byste se stydět za to, že ve vás nešťastný, i když imaginární, pár vyvolal tak nesoucitnou reakci? Naopak – měli byste na sebe být hrdí!

Před třemi lety se tým z Lékařské univerzity ve Vídni, vedený Ulrikou Willingerovou, zabýval vztahem mezi černým humorem, inteligencí a sklonem k agresivitě. Sto padesát šest pokusných osob mělo za úkol prohlédnout si a oznámkovat dvanáct humorných obrázků. Známkami měly například ocenit vulgaritu vtipu, obtížnost jeho pochopení, překvapivost pointy a zajímavost tématu.

Výsledky experimentu jsou vůči milovníkům velmi drsných vtipů lichotivé. Jsou prý inteligentnější, vzdělanější a méně agresivní. Lidem nejméně oceňující černý humor vyšli opačné charakteristiky a nádavkem mají být i náladoví. V komentáři k experimentu vyjádřili členové týmu své překvapení – čekali spíše opačný výsledek.

Z tohoto pohledu na sebe můžeme být my Češi hrdí. Seriál Česká soda si nebral servítky a ve své době se stal kultem. Na druhou stranu bychom mohli na základě zmíněného výzkumu usoudit, že během posledních dvaceti let svět poněkud zhloupl a zagresivněl. „V podobě, v níž jsme pořad dělali, je to dnes absolutně nevysílatelné. Svoboda, která byla v divokých devadesátých letech, už tady nikdy nebude. Nejsou na to podmínky, otevřenost a vůle, kterou jsme měli,“ prohlásil předloni spoluautor České sody Petr Čtvrtníček v rozhovoru pro Český rozhlas.

Ve Velké Británii nebylo nic svaté komikům z party Monty Phyton. Jakkoli jsou jejich skeče legendární, dnes by s nimi již možná neprorazili. Shane Ellen, který je v BBC zodpovědný za vysílání humorných pořadů, se nechal slyšet, že „pokud hodláte dnes sestavit tým, nebude to šest vysokoškolsky vzdělaných bílých chlápků. Bude to rozmanitá řada lidí, která reflektuje moderní svět.“

Proč se temným vtipům přestává v dnešní době dařit? Jejich pochopení vyžaduje nadhled. A ten se stává vzácným zbožím. V mnoha zemích světa (včetně České republiky) najdeme rozdělenou společnost. Agresivní emoce vůči „těm druhým“ se s černým humorem nesnesou. Ale pozor – nerad bych propadl nekonečnému skuhrání, které by i mě nakonec připravilo o veškerý smysl pro humor (dovolte mi prosím neskromně předpokládat, že nějaký mám). Češi si našli nový kult – Opráski sčeskí historje, jejichž autor si udržuje svou anonymitu a vystupuje pod zkratkou Jaz. Češi ochotně odhodili posvátnou úctu k Husovi, Žižkovi i Havlovi. Když facebook Opráski loni zablokoval, narazil na pořádně hněvivou reakci národa.

Ne, že by Opráski neměli své domácí odpůrce. Jak uvedly Lidové noviny, jistý lingvista autorovi komiksu zaslal rozhořčený dopis, ve kterém ho obviňuje, že Opráski „vychovávají z dětí dementy“. Dopis uzavřel lingvista úderně: „"Pokud chceme patřit mezi vyspělé evropské národy a státy, tak bychom měli dát autorům najevo alespoň hluboké opovržení: Kaštesi jen svíděti šumráci." Bude-li někdy někdo sestavovat žebříček nejvtipnějších ukázek nechtěného humoru, neměl by tento výrok opominout. :-)

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 6/2020.