Nejprve dva citáty. Ten první je z dnešních Hospodářských novin:
HN: Názory proti vám se v ČSSD neomezují jen na Jiřího Dienstbiera. Je tu Lubomír Zaorálek...
Miloš Zeman: …a taky Vladimír Špidla, který zvoral už jednu prezidentskou volbu a nyní svým doporučením volit Schwarzenberga chce zvorat i druhou. Četli jste zákony profesora Parkinsona?
HN: Ano. Asi tak před dvaceti lety.
Miloš Zeman: Já také. Je tam postava vrátného Matěje. A věta: „Vyslechni rady vrátného Matěje a jednej naopak.“ Vladimír Špidla je takový vrátný Matěj české politiky.

Druhý citát pochází z roku 2005, když Miloš Zeman z Vysočiny komentoval politiku ČSSD a jejího předsedy Jiřího Paroubka:
Miloš Zeman: Mezi své poradce si Paroubek zatím přivedl jen jednu výraznou osobnost, a tou je Valtr Komárek. Všichni ostatní, čest výjimkám, jsou ti, kteří tak úspěšně radili Špidlovi a Grossovi. V Parkinsonových zákonech se vyskytuje postava vrátného Matěje. To je člověk, kterého se máte zeptat o radu jenom proto, abyste se jí neřídil. Jinými slovy, když vám něco vrátný Matěj doporučí, tak to určitě nedělejte a jednejte opačně. Mezi poradci premiéra, kteří částečně zůstávají, byla a je celá řada takových Matějů.

Chtít od současné generace, aby znala Parkinsonovy zákony, často citované u nás zvláště v šedesátých letech, je asi příliš, ačkoliv by stály za přečtení i dnes. Z tradice „parkinsonovského“ nahlížení na věc vyrostly oblíbené britské televizní seriály „Jistě pane ministře a Jistě pane premiére. Je zajímavé, že popularita Parkinsonových zákonů se omezuje hlavně na Evropu. Když jsem byl v USA, marně jsem hledal někoho, kdo by věděl, o co kráčí. Rovněž jejich citování je tady dost řídké.

Z citátů v úvodu vyplývá, že Miloš Zeman je čtenářem knížky, která u nás vyšla poprvé v roce 1967, a že vrátný Matěj je jeho oblíbený bonmot. Jednou jsou pro něj vrátným Matějem Paroubkovi poradci, jindy zas Vladimír Špidla. Je tu však jeden problém: citace je dosti nepřesná. Vrátný Matěj, který je užitečnou součástí podniku, protože se VŽDY mýlí, a tato jeho spolehlivost se dá využít při rozhodování v negativním slova smyslu, totiž neexistuje.

Kapitola knihy Zákony profesora Parkinsona s názvem "Jak je užitečné nemít filipa" skutečně uvádí na scénu jistého Matěje, ale ten není žádným vrátným. Naopak, je to muž, "který byl nedávno jmenován náměstkem a jehož stupidita se stala jeho povýšením nápadnější než jeho předchozí nenápadnost." Takže žádný vrátný, ale náměstek, což je logické, protože vrátní většinou nebývají s problémy, které je třeba řešit, do detailů seznamováni, a proto k nim nemohou poskytovat ani negativní rady. A tak je to u Miloše Zemana se vším, kousek pravdy, kousek výmyslu.

Rád bych v této souvislosti připomněl, že kromě Parkinsonových zákonů existují také zákony profesora Petera, podle nichž je každý povyšován až do úrovně své neschopnosti, takže nakonec všechna odpovědná místa jsou obsazena neschopnými lidmi. Poprvé o těchto zákonech u nás doma před mnoha lety, v roce 1970, informoval Mladý svět a autorem toho příspěvku byl jistý Milan Šmíd. Informace o Peterových zákonech jsem tenkrát získal z německého týdeníku Die Zeit, jehož článek jsem přeložil a doprovodil komentářem.



Jsem přesvědčen o tom, že Miloš Zeman míří k vrcholu své kariéry, protože – jak jsem před časem napsal na Louči: „potopit prezidenta Miloše Zemana už mohou jenom jeho voliči, tj. ti, kteří mu sice dávají v průzkumech přednost, ale budou líní zvednout zadek a jít k volbám.“ Podle Peterových zákonů by měl tak dosáhnout úrovně své neschopnosti, což mu přeju, i když ho volit nebudu.

Proč budu volit jeho protikandidáta, který rovněž míří k úrovni své neschopnosti? Nechci nosit dříví do lesa a rozmnožovat argumenty jiných. Oba kandidáti jsou pro mne ne příliš perspektivní politici přechodné etapy. Vycházím však ze zkušenosti a z přesvědčení, že záleží nejen na politikovi, ale také na lidech, kterými se obklopí. (Psal jsem o tom – téměř prorocky – před deseti lety při inauguraci Václava Klause.) Co se týče úrovně lidí, kteří by přišli s vítězným kandidátem na Hrad, pak se domnívám, že Karel Schwarzenberg by měl při jejich výběru lepší ruku, což moji volbu přiklání na jeho stranu.

Na druhé straně bych možná uvítal, kdyby se Miloš Zeman stal prezidentem. A to z jediného důvodu: padly by veškeré spiklenecké teorie o mediokracii, jakož i názory na omnipotenci neboli všemocnost médií. Protože - co si budeme namlouvat – tištěná média hlavního proudu podle mého názoru skutečně nadržují Karlu Schwarzenbergovi.