Podobně jako jiné státy, také Spolková republika Německo má svoje státní svátky, významné a památné dny. Před čtyřmi roky k nim přibyl Památný (vzpomínkový?) den obětí útěků a vyhánění (vyhnání?) - Gedenktag für die Opfer von Flucht und Vertreibung. Spolková vláda ho vyhlásila 6. října 2014, aniž to česká média zaznamenala. Vláda tak reagovala na politický tlak, kterému čelila již delší dobu, aby se oficiálně připomenulo také utrpení civilního německého obyvatelstva po druhé světové válce.

Když v roce 2011 neuspěl návrh poslanců CDU/CSU a FDP na vyhlášení památného dne obětí vyhnání, a to na den 5. srpna, kdy byla vyhlášena Charta německých vyhnanců, a když spolkové země Bavorsko, Sasko a Hesensko začaly vyhlašovat své vlastní Památné dny obětí vyhnání (naštěstí nikoli na 5. srpna), vláda se rozhodla stanovit Památný den obětí útěků a vyhánění na 20. červen a spojit ho tak s oficiálním Světovým dnem uprchlíků, který vyhlásila OSN.

Od doby vyhlášení se Památný den slavil čtyřikrát. Zde je přehled příslušných oslav, které se každý rok konají v atriu Schlüterhof německého Historického muzea v Berlíně.

Dne 20. června 2015 se oslavy konaly poprvé. Po úvodním projevu federálního ministra vnitra Thomase de Maizière se ujal slova spolkový prezident Joachim Gauck. Pak promluvila uprchlice ze severní Afriky paní Asmy Abubaker Ali, dále paní Edith Kiesewetter-Giese (ročník 1935) jako zástupce vyhnanců ze Sudet a prezident Svazu vyhnanců Bernd Fabritius (který ve funkci v listopadu 2014 nahradil Eriku Steinbachovou). Kulturní vložku zajišťoval německo-polský mládežnický orchestr.

Zásadní projev německého prezidenta Gaucka k tématu byl přeložen na jeho webové stránce také do polštiny a do češtiny. Stojí za přečtení. Bohužel v českých médiích bez většího ohlasu. Odbyla to jedna či dvě zprávy ČTK.

Za zmínku stojí závěr projevu, v němž se Gauck vyjadřoval k začínající uprchlické krizi: „Před sedmdesáti lety dokázalo chudé a zničené Německo integrovat miliony uprchlíků. Neměli bychom se podceňovat. Důvěřujme síle, kterou tato země má.“ Jeho slova odrážejí tehdejší ještě bezstarostnou atmosféru ve věci uprchlíků a jakoby předznamenávala výrok Angely Merkelové pronesený o dva měsíce později "wir schaffen das!“

V roce 2016 byly oslavy skromnější. Úvodní projev pronesl ministr vnitra Thomas de Maizière. Po něm promluvil tehdejší předseda spolkového parlamentu Norbert Lammert a bývalý předseda německé biskupské konference arcibiskup Robert Zollitsch. Zkušenosti s přijímáním uprchlíků popsal syrský uprchlík a dobrovolník civilní pomocné služby Mohammad Hechyar. S pozdravným projevem vystoupil předseda Svazu vyhnanců Bernd Fabritius.

V roce 2017 jakoby se v aule Historického muzea opakoval rok 2016. Úvodní projev pronesl Thomas de Maizière. Dále promluvil arcibiskup evangelické luteránské církve v Rusku, Dietrich Brauer. Jako host vystoupil rumunský prezident Klaus Werner Iohannis (s německo rumunskými kořeny ze Sedmihradska). Dále pak syrský uprchlík Ghifar Taher Agha. S pozdravným projevem jako obvykle přišel předseda Svazu vyhnanců Bernd Fabritius.

Odpověď na otázku, proč letos, tedy v roce 2018, se "vyhnaneckého dne" účastnila kancléřka Angela Merkelová, ponechávám na znalcích německého politického života. Já to vnímám jako součást vnitropolitického manévrování vládnoucí koalice.

V Historickém muzeu nejdříve promluvil spolkový ministr vnitra, tentokráte však už nikoli Thomas de Maizière, ale politik bavorské CSU Horst Seehofer. Ocenil přínos vyhnanců k hospodářskému rozkvětu padesátých a šedesátých let, zdvořile přivítal účast Angely Merkelové na této akci. Poté vystoupil biskup Gerhard Pieschl. Se zkušenostmi uprchlíka se podělil Umeswaran Arunagirinathan, lékař, uprchlík ze Srí Lanky.

Teprve pak vystoupila Angela Merkelová se svým projevem. Česká média si všimla především odstavce, který končí větou, „že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“

Kdyby čtenář měl zájem, jak zněl celý odstavec, z něhož četná česká média citují jen jednu jedinou větu, zde je jeho překlad:
„Proto je náš pamětní den věnován obětem útěku a vyhnání, obětem, neboť naprostá většina uprchlíků jsou oběti. Němečtí vyhnanci a jejich rodinní příslušníci velice dobře vědí, co tento pojem obnáší. Vyhnanci byli obětmi, které zažily hořké bezpráví. My však nepodceňujeme příčinu a následek. Vyhnání a útěk Němců byly přímým důsledkem druhé světové války, zahájené Německem, důsledkem nevýslovných zločinů, k nimž došlo během nacistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“

České ministerstvo zahraničí ústy své mluvčí Michaely Lagronové oznámilo: „Výrok kancléřky Merkelové pochází z projevu na Dni připomínky útěku a vyhnání. V tomto kontextu je také třeba výrok vnímat. Nejde o polemiku s německými sousedy a nikterak ani nezpochybňuje podstatu Česko-německé deklarace.“

Co si o tom myslím já? Před dvaceti lety jsem se to pokusil vyjádřit v úvaze „Nesmiřitelné vzpomínky“. Zatím nemám důvod na ní něco měnit.

Za přečtení stojí i komentář Petra Fischera, který myslím docela dobře popisuje hysterii českých médií.