Rok 2011 začal pro nás, senátory a senátorky, velice smutně. 8. ledna naše řady navždy opustil Jiří Dienstbier, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Za ty dva roky, co byl členem Senátu, se stal jedním z nejvýraznějších představitelů klubu sociální demokracie. Zároveň však byl široce uznáván a ctěn napříč celým politickým spektrem, v řadách snad všech senátorských klubů měl své osobní přátele. Jeho život je vlastně určitá miniatura vývoje české společnosti ve druhé polovině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého.

Šarmantní, i když to bolí

Věděl jsem, že Jiří byl velmi vážně nemocný. Z jeho chování se to ale v žádném případě poznat nedalo. Právě on řídil v polovině prosince jako doyen slavnostní zasedání horní komory parlamentu ke 14. výročí jejího vzniku. Ještě 5. ledna, tři dny před smrtí, vedl zasedání Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. A poradil si s tím stejně profesionálně, suverénně a s šarmem, jako se vypořádal se všemi ostatními úlohami, které kdy v politice a obecně ve službách veřejnosti vykonával. Byť to tentokrát bylo za cenu velkého sebezapření a bolesti.

Nic pro něj nebylo pouze formální, byl zvyklý všemu dávat nějaký obsah. Šlo totiž o člověka neobyčejně rozsáhlých vědomostí a s mimořádným bohatstvím životních zkušeností – a takový člověk má vždycky co dát. Jiří Dienstbier byl zvyklý to „něco“ dávat ve službách státu a mezinárodního společenství. Do poslední chvíle.

Gentleman a diplomat

Prezident Václav Klaus při vzpomínce na Jiřího trefně poznamenal, že „patřil ke generaci gentlemanů“. Dienstbier byl skutečně gentleman každým coulem. V dnešní politice není nadbytek osobností, které ideový střet nepokládají za důvod k nepřátelství, osobní animozitě a vzájemnému urážení. Jiří měl své pevné a jasné názory (a vzhledem k šíři svého rozhledu si mohl dovolit mít fundovaný názor na řadu věcí) a nikdy je neskrýval. Nevzdával se ani normální lidské snahy přesvědčit o nich ostatní. Byl však zvyklý prosazovat své postoje diplomaticky, s přirozeným citem a taktem. To rozhodně neznamená nedostatek odvahy a razance – těch měl Jiří víc než dost, což jasně prokázal v době normalizace, i později, kdy jako zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN důsledně kritizoval postup mezinárodního společenství v bývalé Jugoslávii.

Disident, novinář a politik

Další z mnoha lidských a profesionálních předností Jiřího Dienstbiera byla jeho schopnost nevidět svět a dějiny schématicky a vyhýbat se laciné kritice života ostatních. Vlastní životopis mu při jeho vrozené poctivosti ani nedával jinou možnost.

Podobně jako pro řadu tehdejších členů KSČ byl i pro něj posledním zlomem rok 1968, období Pražského jara. Tedy období, které je dnes některými lidmi naprosto nesmyslně a v rozporu s fakty označováno jako pouhá „válka soudruhů se soudruhy“, boj jednoho křídla vládnoucí garnitury proti druhému. Dokonce i v jednom „nekrologu“ o Jiřím jsem si to přečetl. Dienstbier naopak velmi dobře věděl a znal, že život veřejný je podstatně složitější, než aby se dal napasovat do předem připravených univerzálních šuplíků hodících se pro každou dobu.

Věděl, že tenkrát v srpnu 1968 se jasně ukázala vůle většiny Čechů a Slováků po změně - změně demokratické nebo přinejmenším demokratizující. Jako přední novinář to pozorně vnímal a v pozdějších letech pro tuto změnu pilně a účinně pracoval. Ano, Jiří byl svého času členem KSČ. Ale stejně tak později aktivně působil v disentu, v důsledku čehož strávil i několik let ve vězení. Jeho disidenství se zrodilo právě z autentického poznání, že komunistickou stranu a totalitní zřízení nelze jakkoli reformovat.

Jsem každopádně velmi rád, že svou cestu politika a veřejného činitele uzavřel právě v senátorském klubu sociální demokracie. Podle mě tam patřil už dávno. Jeho odchod je ovšem ztrátou především pro českou politiku jako celek. Škoda pro nás všechny, že Jiřímu Dienstbierovi nebylo dáno působit mezi námi podstatně déle.