27. leden je už šest let Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. OSN vybrala v roce 2005 toto datum záměrně – je to totiž den, kdy byl osvobozen největší vyhlazovací tábor 2. světové války, Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau). Senát ČR a Federace židovských obcí pořádají při této příležitosti každoroční slavnostní shromáždění.

Celkový počet lidí, kteří byli v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech zavražděni nebo utýráni, se i v odhadech seriózních historiků liší. Na tyto rozdíly ostatně rádi poukazují historici-revizionisté, kteří rozsah nacistických zločinů zpochybňují. To se pak hodí neonacistům, rasistům a popíračům holocaustu všeho druhu.

Každý soudný člověk chápe, že už nikdy nebude možné zjistit přesný rozsah nejbrutálnější genocidy v dějinách. A my, laikové, většinou asi necítíme potřebu dohadovat se s dnešními neonacisty o přesném počtu obětí plynových komor. Taková diskuse totiž může působit podobně bizarně, jako slavná scéna ze závěru románu Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho. Nacistický zločinec (jeho předobrazem byl ostatně velitel tábora v Osvětimi) je u soudu obviněn prokurátorem, že zavraždil tři a půl milionu lidí. Přihlásí se tedy o slovo a suše, věcně poznamená, že jich zabil jen dva a půl milionu.

Není podstatné přesné číslo, když je tak jako tak řeč o milionech obětí a když dosud žijí lidé, kterým se utrpení, jež prožili v Osvětimi a dalších táborech smrti, ani za celá desetiletí nepodařilo vymazat z paměti.

Nesmíme zapomínat na jedno: absolutní záruka, že se nic podobného nebude opakovat, neexistuje a nikdy existovat nebude. Proto je třeba veškeré projevy politického extremismu pozorně sledovat. A nepodceňovat je. Ostatně Hitler byl ve 20. letech minulého století také pokládán za kašpárka, kterého se není třeba obávat.

Nemůžeme si dovolit ten luxus připomínat si památku obětí holocaustu z pouhé piety. Má význam především jako varování do budoucna. Varování, které by mělo být směrováno především k mladým lidem, jimž možná hrůzy 2. světové války připadají podobně vzdálené jako dějiny antického Řecka. Bohužel tomu tak ale není. Hrozba, že lidé zapomenou na morálku a základní etické principy a začnou ve jménu čehokoli znovu masově potvrzovat známé rčení „člověk člověku vlkem“, je stále přítomná.