Oficiální odhady růstu HDP v Německu jsou tristní: 0.6% pro 2012 a 1% pro 2013.
Výroba a nové zakázky slábnou, stejně jako trh práce. I přesto zůstává Německo nejsilnější ekonomikou v EU.

Německo zpomaluje a odhady růstu jsou stále méně spolehlivé: hraje se politika. Německo nemůže uniknout celosvětové ekonomicko-společenské transformaci. Jeho výkonnost je dnes závislá na pokračujícím zadlužování a finančně-politickém podrobování zemí EU – a to lze dnes udržet jen v pohádkách. Básník Heine jakoby vystihl metaforu Německa i pro nadcházející zimní období prodlužujících se evropských večerů, šířícího se „soumraku bohů“. Právě vydělení Nobelovy ceny pro EU, tak jako předtím pro Obamu, je předzvěstí úpadku, který není v historii ojidinělý.




Specifický a jedinečný je nový kontext: Německo najelo na pochybný autobahn záchrany EU za každou cenu a současného poskytování půjček (svých i evropských peněz), tj. trvalého zadlužování Evropanů za účelem prodeje německého zboží. Jinými slovy: půjčíme vám na své výrobky, a až vám dojdou peníze, tak vám půjčíme zase – vše pod rouškou merkelitické „záchrany“ EU. Prostě vám budeme půjčovat, dokud vy budete kupovat. Tím podpoříme svůj průmysl a vy koupíte naše zboží, a ještě nám splatíte půjčky i s úroky.

Tohle mohlo fungovat poměrně dlouho, ale nakonec se EU (i Německo) zadlužily tak, že už další peníze nepůjdou na další zboží, ale stále více na úroky. A to je právě ten „Catch 22“: vyšší růst vyžaduje větší zadlužení, ale větší zadlužení vede k nižšímu růstu. Zimní pohádky o motoru Evropy, tahounu EU, poslední instanci hospodářského progresu, atp., oblíbené obzvláště v Česku, budou už jen předčítány, s dětinskou nostalgií, za dlouhých večerů u štiplavě kouřících krbů EU.

Vždyť je už dnes zadlužení Německa na $33 tis. na hlavu (Řecko $39 tis.). Dnes se v Německu hospodářská důvěra propadá do recese, růst zpomaluje, nezaměstnanost roste, pokles výroby akceleruje, inflace roste. Poptávka po automobilech v Evropě prudce klesá, stejně jako v Číně. Nezaměstnanost roste již šest měsíců po sobě. Jde o dlouhodobé trendy a ne o krátkodobé výkyvy, jak se nám snaží namluvit politici a jejich finanční poradci. Už to prostě nefunguje. Dnes jdou tzv. půjčky a bailouty přímo na splátky do francouzkých a německých bank – Řeci z nich nevidí ani euro. Německem a MMF předepsané škrty již zadusily řecký hospodářský růst, i když ještě ne jejich dlužní splátky. A další a další adepti na zadlužení již čekají v prodlužující se frontě…

Samozřejmě, že v tom řečtí a němečtí občané nehráli a nehrají žádnou roli. Snad kromě toho, že si tvrdohlavě volí stejné politiky, kteří ekonomické situaci Evropy nerozumí a neumí se učit ani poučit. Věnují se tedy sami sobě. Občanům již zbývá jen ulice – a ta samozřejmě také žádným řešením není, jako není výměna Petra Pavlem.

Německo, tak jako všechny vyspělé země (a stále častěji i ty „nevyspělé“), trpí Trilaterálním zádrhelem: 1. klesající růst HDP, 2. rostoucí nezaměstnanost, 3. vysoká zadluženost. Následkem hloupých intervencí státu do ekonomiky se tyto tři tradičně kompenzační (navzájem se vyrovnávající) dimenze dostaly do začarovaného kruhu (či gordického uzlu) závislosti, který nemá v tradičním monokulturním myšlení zjevné řešení. Politici, ekonomové a jejich instituce prostě hrají pendolino mezi třemi sloupy trojského zádrhele - jejich provázanost a závislost jim však uniká.

Snížíme zadluženost (škrtformou a zdaněním), zadusí se růst a zvýší se nezaměstnanost. Podpoříme růst (zadlužíme se), zvětšíme zadluženost a zvýší se nezaměstnanost (rostoucí produktivitou a technologií). Snížíme nezaměstnanost (zadlužíme se), zvětší se zadluženost a sníží se růst.
Ekonomika není prostý mechanický stroj-multiplikátor, ale adaptující se organismus živých bytostí a jejich společenství. Tento organismus má vždy tendenci vyhledávat rovnováhu a setrvávat v ní tak dlouho, pokud ji vnější intervence státu nenaruší a neposune na „novou normálu“, tj. nižší příčku efektivního výkonu. Rozlišení mezi státní intervencí a státní regulací je klíčové: regulace jsou nutné (abychom se neokrádali a nezabíjeli), intervence ničí rovnováhu a tak i hospodářský organismus.

Vezměme frašku MMF, který již „od pravěku“ nutí státy škrtat výdaje a zvyšovat daně. Když se nyní konečně zadrhl růst na celém světě, tak to svádějí na politiky, ne na své „geniální“ ekonomy. Mají ovšem pravdu: jejich ekonomové jsou pouze najatí knechti zadlužovacích orgií eurobank. MMF prostě neumí odhadnout dopady škrtformy na zaškrcení růstu; za jejich chyby a poničenou rovnováhu budou nyní platit občané celé Evropy; že na to „skočily“ jejich vlády je samozřejmé: ty nemají k dispozici ani ty špatné euroekonomy; disponují jen přehršlí analytiků a „bankéřů“ a snem bankovní unie. Německo ji ovšem musí ovládat, a to i vetováním národních rozpočtů. Výrazný odliv kapitálu z Evropy je již v podstatě nezastavitelný.

Přitom o odhady multiplikačního efektu vůbec nejde. Řešit je třeba ten trojzádrhel jako nedílný celek, jako interaktivní systém. K tomu ovšem chybí systémové vzdělávání ekonomů, soustředěné na organickou rovnováhu adaptivních společenských organismů. Keynesiánská ozubená kola, páky, hřídele a převodovky, natož „magneto“, do nové ekonomie nepatří.

Epický boj proti deflaci vedl k nízkým úrokovým mírám, růstu půjček a zadlužení, útlumu spoření, poklesu spotřebitelské poptávky, a tím i růstu; také poklesu zaměstnanosti, akceleraci produktivity, nárůstu inflace atd., stále dokola. Státy a vlády neustále chybují svým tvrdohlavým prováděním stále stejných kroků a opatření, která ten trilaterální kolotoč neustále roztáčejí. Při nadcházející vlně recese již žádné jiné „nástroje“ k dispozici nebudou.

K tomu přistupuje i demografika stárnoucí populace a stárnoucí pracovní síly, silné zadlužení domácností, omezování státního sektoru a vyčerpání zaměstnanostních potenciálů v zemědělství, průmyslu i službách. Kombinace zadlužení a nízké míry spoření v domácnostech je „smrtící“. Tentokrát je všechno jinak: z hospodářské historie se nepoučíme, a keynesiánské i monetární poučky vypadnou ze hry, spolu s Bernankem.

I když fiskální rokle zadlužení, následovaná „berlínskou“ zdí daňových nárůstů a růstových poklesů, představuje dlouhodobě největší bolehlav, prosté zvyšování daní a hluboké rozpočtové škrty hospodářskou situaci neřeší, ale dále prohlubují zaškrcováním růstu a navýšováním nezaměstnanosti.

Německé zadlužení je už velmi vysoké: $33 tis. na hlavu, tj. řádově vyšší než Španělsko a Portugalsko, ve stejné kategorii jako Řecko ($39 tis.), Británie (($35 tis.) a Francie ($38 tis.). Nic se ovšem nevyrovná zadlužení velmocí, jako Japonsko ($112 tis.), USA ($53 tis.), Kanada ($45 tis.); snad jen Irsko ($51 tis.) a Italie ($41 tis.) jsou výjímečné. Růst inflace a prodej „občanských“ dluhopisů převede státní dluhy přímo na občany. Když už jednou zchudnete, pak jste prostě chudí – nepomůže ani „nesvěcená voda“ mezinárodní lichvy.

Česká ekonomika, naivně charakterizovan jako „malá a otevřená”, je sice zcela evidentně malá, ale otevřená je pouze pro zahraniční podniky; pro domácí podniky zůstává výrazně uzavřená. Jejím hlavním rysem je, že jde o ekonomiku odvozenou, plně závislou na Německu, bez vlastní národní třídy kapitalistů. Pohyb německé ekonomiky tak ČR kopíruje téměř beze zbytku. Německá ekonomika je plně závislá na vývozu do EU a do Číny. Recese v EU a prudké zpomalení v Číně nastartovaly dlouhodobý ekonomický útlum v Německu – a tím i v ČR. Není dobré nemít své výrobní prostředky ve vlastních rukou. Unáhlené a nepromyšlené „transformace“ 90. let nás budou trápit ještě několik generací.

V celé EU, klesá a nutně bude klesat zaměstnanost v zemědělství, v průmyslu, ve službách, i ve státním sektoru. Průmysl, podle PMI ukazatele, klesá ve všech zemích, s dočasnou výjimkou Holandska a Irska. Pokusy o dlouhodobé zvyšování zaměstnanosti v průmyslu jsou stejně nesmyslné jako se o to pokoušet v zemědělství. Růst produktivity je hlavním motorem konkurenceschopnosti a nedá se zvrátit.

Žádné jiné ekonomické sektory (než zemědělství, průmysl, služby a stát) neexistují a tak neprocházíme pouhou cyklickou krizí, ale zásadní, dluhodobou transformací vyspělých ekonomik. Krize jsou pouze doprovodné jevy hospodářských transformací. Dalším doprovodným jevem jsou evropské války. Přechod ze zemědělství na průmysl vyústil v První a přechod z průmyslu na služby v Druhou světovou válku. Přechod ze služeb na státní sektor byl zastaven v zárodku: finanční závislostí státního sektoru na daních vybraných ze zbývajících tří sektorů. Vstupujeme tedy do nového období transformace, se všemi doprovodnými jevy.

V konečném výpočtu neopustí EU ani tak Řecko (i když snaha jej vytlačit roste), ale hlavně Německo, které po ochuzení zbytku Evropy, a vlastního nadměrného zadlužení, bude hledat pokračování své výkonnosti v návratu k marce. Pak už půjde vše podle obvyklých historických scénářů.

Je zřejmé, že politická monetární i fiskální opatření selhala celosvětově, obzvláště však v Evropě a samozřejmě i v Česku. Každá země totiž kopíruje ty ostatní, žádná jiná řešení nejsou, svět ovládla znalostní monokultura. Pohodlné snižování úrokových sazeb a zvyšování deficitu narazilo na zeď tvrdé vody: úroky jsou na nule a deficity dosáhly ekonomicky neudržitelného maxima. Největším nebezpečím je pro Česko náhlý, akcelerovaný odliv kapitálu, zahraničního a dnes bohužel i domácího. Chybí nám noví Baťové, ne „nové“ vlády. Bohužel česká veřejnost vnímá celý problém chybně a urputně „volí“ to druhé řešení.

Tradiční politiky snižování úrokových sazeb a zvyšování rozpočtového deficitu nefungují v prostředí nezvratné transformace. Snahy převádět státní dluhy na obyvatelstvo („japonizace“ ekonomiky) pomocí dluhopisů a tisku peněz jen zvýší již tak akcelerující inflaci a pobídnou lidi do ulic. Tady opět tatáž triáda: stagnace, nezaměstnanost a zadluženost. Žádná ekonomická teorie nezná cestu z tohoto organického trojzádrhelu.
Jediné řešení: nebránit se transformaci, pochopit ji, poučit se z ní a využít jejích nabízených příležitostí. Vlády v tom hrají jen minimální roli. Namísto pochopení, vysvětlení a poučení se – a předání využití nových příležitostí podnikovým „Baťům“ (které je ovšem třeba vzdělat a vychovat), vlády zvyšují spotřebu na dluh, zvyšují daně, zaopatřují nás „prorůstově“ a léčí svoji zadluženost naší inflací.

Německo prostě hraje hru: předstírá podporu evropské bankovní unii, ale ve skutečnosti ji odkládá a brzdí, v touze po návratu Deutschmark. Slábnoucí silná ekonomika se dobrovolně nezadluží ve jménu slábnoucích slabých ekonomik. Eurozóna má fatální chyby a Německo je dlouhodobě řešit nemíní a nebude, obzvláště ne s Francií a ostatními „Jihoevropany“.

Za těchto okolností je pro Česko krajně neprozíravé, až dekadentní, volit ty staré, utahané politiky a jejich strany, nebo eurobankéře a jejich banky, koketovat se socialismem, a spojovat svůj osud i nadále s osudem Německa a jeho blížící se izolací v Evropě. Všechno bude jinak; vstupujeme do nového světa, nikdy předtím nepoznaného.

Váš,
Milan Zelený