Vyspělé ekonomiky USA, západní Evropy a Japonska si zvykají na nový životní režim. Ukázalo se, že žádná „cyklická“ krize se nekoná – ani ve tvaru V, W, U nebo snad Ш – tj. žádný návrat k „výchozí normále“ nebude. Namísto toho akceleruje dlouhodobá transformace ve tvaru L (hodně dlouhého L), kdy se formuje a stabilizuje „nová normála“ hospodářského, společenského i politického života. Opožděně a pomalu toto uvědomění proniká i do ČR – budeme si muset o to rychleji zvykat na „život ve tvaru L“. Pověstný „vlak dějin“ jsme nechali zase ujet a budeme se snažit opět naskakovat za jízdy…
Jediným řešením pro ČR se nám jeví, když to dočtete do konce, aktivní a cílevědomá re-lokalizace české ekonomiky.




Podceňujeme

S neutuchající vervou se věnujeme různým „kauzám“, „osobnostem“ a žabomyším politickým „válkám“, při ignorování závažných strukturálních a systémových problémů v ekonomice i společnosti – s až odpornou činorodostí tak přerovnáváme opalovací lehátka na palubě Titaniku…

Namísto fakt, pravdy, logiky a zdravého rozumu, konzumujeme emoční „inteligenci“ optimismu a pesimismu, jakož i manifestní lži o „světle na konci tunelu“; ta světla patří protijedoucímu expresu transformace, který nestaví na každé stanici. Dělící čára mezi pesimismem a pravdou je dnes nejméně tak tenká, jako dělící čára mezi optimismem a lží.

Vytrvale opakujeme stejná opatření, fiskální i monetární, v blahé naději, že konečně dostaneme odlišný výsledek. Tak už máme úrokové míry na nule, růst pod nulou, nezaměstnanost na historických maximech, zadlužení bez naděje na splacení, spekulace na steroidech, a burzovní i komoditní bublaninu, připomínající pšouky Mattoniho kyselky. A tudíž chystáme i další, větší a (stále) stejné keynesiánské a monetaristické intervence… Albert Einstein podobné chování charakterizoval jako definici šílenství.

Něco na tom asi bude, když nás politici stále častěji častují prupovídkami (či malmoty?), jako „Krize už skončila, jen lidé o tom ještě nevědí“, „My jsme tu krizi nezpůsobili“, či „Tý inteligence máme strašně moc“, nebo „Kdo neumí, ten učí“, anebo dokonce „Budu Klausem chudých“.

Mladší generace zmateně volají: „To vám byl divný svět!“ Lidé se připravovali na budoucnost tak, že se vraceli do minulosti. Volili jen ty, které „znali“, protože se báli všeho nového a neznámého. Jejich svět byl plně „Na podpoře“ – nezajímalo je podnikání, ale podpora podnikání, ne inovace, ale podpora inovací, atp. Své zadlužení řešili jen dalším zadlužením. Ke svým smlouvám přidávali dlouhé paragrafy drobného, nečitelného tisku. V restauracích platili stále „stravenkami“. Cena jejich vzdělání plně odrážela jeho hodnotu. Namísto řešení skutečných problémů si opakovaně a mistrně přerovnávali ministerstva a jejich ministrně. Své starosti, zcela dobrovolně a bez podpory EU, předávali komunistům a socialistům. Nevěděli, co je čeká, ale věřili, že bude líp, když budou pracovat míň. Fascinovala je hloupost a natvrdlost, odpuzovala vzdělanost a moudrost. Vládla jim klasická ineptokracie, tj. společenský systém, kde ti nejméně schopní vést jsou voleni těmi nejméně schopnými pracovat.

Co se děje ve světě?

Ve světě vyspělých ekonomik se „dějí věci“. Především se za poslední dva roky propadl růst globálního obchodu pod růst celkového HDP (dnes pod 20. letým průměrem růstu obchodu). Tradičně býval objem obchodu na dvojnásobku růstu HDP (např. ještě v r. 2006: HDP 3,5%, obchod 8%). Z takového trendu vyplývá jen jedno: deglobalizace.

Investice do zahraničních aktiv klesly globálně pod 40%, zatímco ještě v r. 2008 přesahovaly 50%. Z toho plyne jediné: velcí exportéři a investoři (USA, Čína, Německo, atd.) se vracejí zpět na domácí trhy, opouštějí tradiční „outsourcing“, a posilují vlastní regionální a lokální ekonomiky, tj. relokalizace. Nová vláda v Pekinu to, po jistě bohatých zkušenostech, vyjádřila přesně: „Zlatá éra globalizace končí.“

Problém je, že zatímco velcí hráči se mohou vracet a reinvestovat do vlastních, rozsáhlých vnitřních trhů i do svých regionálních a lokálních ekonomik, někteří malí hráči se nemají kam vracet, protože nikdy nikam neodešli; regionální a lokální ekonomika jim je cizí; Baťův příklad ze Zlína nejsou schopni ani napodobit. Čekat na novou vlnu zahraničních investic je stejně absurdní, jako čekání „na Godota“. Jak říkával Jirka Suchý, v závěru svých představení v Semaforu: „Konec už byl, vážení tleskající, konec už byl.“

Díky akcelerující produktivitě práce a masivnímu „outsourcingu“ na zákazníka (self-service, odstraňování mezičlánků) a do technologií (bankomaty, „automatické přijímače vratných lahví“), zaměstnanostní potenciál všech tradičních hospodářských sektorů je ve vyspělých ekonomikách vyčerpán. V USA pracuje v zemědělství jen 0,5% celkové pracovní síly; v průmyslu 12%, ve službách pod 70% a ve státním sektoru asi 10% (včetně nezaměstnaných). Tyto podíly každoročně rapidně klesají, díky faktorům výše uvedeným.

Dilema vyspělých ekonomik je, že neexistuje žádný pátý sektor hospodářské činnosti. Lidé mohou pouze 1. produkovat potraviny (zemědělství), 2. vyrábět věci (průmysl), 3. poskytovat služby (terciální sféra), anebo 4. být placeni státem (byrokracie, nezaměstnaní, na podpoře) z daní vybraných ve zbývajících třech sektorech. Míra zaměstnanosti ve všech čtyřech sektorech tak prudce klesá, díky zmíněné produktivitě, „outsourcingu“ a státnímu zadlužení. Např., zaměstnanost v americkém průmyslu poklesla ze 17 mil. v r. 2001 na 11 mil. v r. 2010. (Obama využil dočasného výkyvu na 12 mil. (díky relokalizaci) a přesvědčil neinformované voliče o jakési „renezanci průmyslu“. Díky této lži a rychlého vystřízlivění občanů, se dnes jeho preference propadly na pouhých 28% – rekordní míra odmítnutí prezidenta v celé historii USA.)

Zatímco se počet oficiálně nezaměstnaných v USA stabilizuje, počet lidí bez práce neustále narůstá. V USA je dnes mimo pracovní sílu již kolem 47% práceschopného obyvatelstva. Celkový podíl zaměstnanosti (neplést s mírou nezaměstnanosti) klesá výrazně od r. 2000, tedy již dlouho před „krizí“. Jde zde o úplně jiný trend. Budeme-li nadále používat podobné „míry nezaměstnanosti“, bude za 10 let většina Američanů bez práce, ale míra nezaměstnanosti se přiblíží k nule – k všobecné potěše všech ještě zaměstnaných politiků.

Ve finanční oblasti to není o nic lepší. Globální ekonomika je, díky státním intervencím, zaplavena levnou a nepoužitelnou hotovostí, která nachází své uplatnění jen ve spekulacích, algoritmizovaném „rychloinvestování“, zadlužování, korupci a inflaci. Finanční nestabilita celého bankovního systému se tak stále prohlubuje. To je nejlépe vidět i na růstu (zadlužených) burzovních a spekulačních trhů při současném propadu reálné ekonomiky: tato odluka finanční a reálné ekonomiky může vyústit pouze ve Velkém třesku současných finančních systémů.

Jediným východiskem je návrat k teorii a principům svobodného trhu a relokalizace bankovních služeb do regionálních a lokálních podmínek přímého spojení se zákazníkem, transparentnosti, a spolupráce při rozvoji daného regionu.

Co se děje v ČR?

Růst HDP v EU byl -0,3 v 2012 a (optimistický) odhad je 0,1 pro 2013. V ČR jsou stejné údaje na hodnotách -1,1 a 0,0. ČR patří mezi nejsilněji se propadající ekonomiky EU, spolu se Španělskem a Nizozemskem. ČR chudne, spolu s Itálií, Španělskem, Maltou, Kyprem a Slovinskem. Podle CONSEQ, patří ČR v EU mezi skupinu zemí chudých a nerostoucích.

Toto zvláštní postavení ČR je dáno bizarním charakterem české ekonomiky (od původního „nastavení“ v 90. letech). I když jsme malá ekonomika, tak jako bohatí a rostoucí (Irsko, Rakousko a Švédsko) anebo chudí a rostoucí (Estonsko, Malta, Slovensko, Bulharsko, atp.), jsme přitom ekonomikou uzavřenou místnímu podnikání (národním malým a středním podnikům), neautonomní, závislou a odvozenou (outsourcing), zvláště od ekonomiky německé. Když Něměcko kýchne, ČR dostane zápal plic. Navíc jsme ekonomika neexportní, tj. „vyvážíme“ převážně kontrahované služby (jako montáže a skladování) a součástky, ne konečné výrobky. Většina ekonomiky nám nepatří.

Ukazatelé tržeb čs. průmyslu jsou vždy silně kolísající, ale od r. 2011 také silně deprimující poklesem -7% v závěru r. 2012. Tento kontrast s mýtem „exportní“ ekonomiky je dán vysokou hodnotou vývozu (která nám nepatří) a nízkým procentem tržeb, které za nízkou přidanou hodnotu svých služeb realizujeme.

I když výrazně chudneme, iracionálně „optimistické“ zalhávání politiků a medií o dočasnosti a hloubce české krize, vede občany, místní samosprávy a podniky ke katastrofickému zadlužování a spekulativním investicím právě v době, kdy je růstový režim odsunut do nedohledna a finanční bublina je na prasknutí. Nikdo neví co jsou „prorůstová opatření“ (kromě snad jeskynních „vševědů“) v současném kontextu EU. Moderní chudoba se neprojevuje v okamžité výši běžné spotřeby, ale právě až ve chvíli neodložitelné splatnosti dluhů.

Velká deformace

Je logické, že umělé, nepromyšlené a opakované intervence státu do ekonomiky musely vyústit ve významné oslabení a deformaci svobodného trhu. Deformované trhy ztratily schopnost signalizovat správné ceny, úrokové míry (tj. cenu peněz), skutečnou poptávku i nabídku, cenu práce, míru zaměstnanosti, skutečné zadlužení, hospodářské prospekty, atp. Za takových podmínek nelze racionálně rozhodovat. Keynesiánské a monetaristické intervence do ekonomiky způsobily deformaci svobodného trhu a korupci kapitalismu v Americe i ostatním vyspělém světě.

Totéž ostatně potvrzuje i David A. Stockman (bývalý ředitel státního rozpočtu v Reaganově vládě) ve své letošní knize The Great Deformation (The Corruption of Capitalism in America).

Dnes je třeba přísně rozlišovat mezi státní regulací (plošné zajištění ochrany a svobody spotřebitele) a státní intervencí (výběrové zvýhodnění a krytí poskytovatele). Zatímco regulace svobodný trh stabilizuje, intervence jej omezuje a deformuje. Není úplně zřejmé (i když dosti nepochopitelné), proč se v některých hospodářských kulturách mezi těmito protichůdnými zásahy státu nerozlišuje.

Stát do ekonomiky napumpoval, pomocí podpor, záchranných balíčků, šrotovných, a stimulačních injekcí, astronomické částky, které nenašly ekonomické uplatnění a jsou buďto blokovány v bankách a velkých podnicích, nebo si našly cestu do burzovních spekulací a udržování státního sektoru „na sekyru“. To vše nafukuje státem (a v ČR hlavně medii) podporovanou spekulativní „bublinu“, která po prasknutí přinese výrazné (a nevyhnutelné) znehodnocení peněz (inflace), nezaměstnanost a hospodářský úpadek. Ignorování historických transformací se nikdy nikomu nevyplácelo a vyplácet nebude, ani nyní.

Bohužel, některé chabě informované kruhy připisují současou krizi jakémusi „selhání“ kapitalismu svobodného trhu. Nic nemůže být dále od pravdy. Opravdové selhání se týká státu, politických ideologů a stran, kteří svými hrubými intervencemi svobodné trhy deformovali a kapitalismus zkorumpovali. Zde, na adresu politiků, je třeba žalovat to potřebné J´accuse … dějin, ne na adresu tisíciletých, až biblických, pravd, institucí a pořádků.

Budeme se muset učit

K úspěšné relokalizaci je třeba Strategie 3P: 1. Pochopit, 2. Přizpůsobit se, 3. Použít nabízených příležitostí. Toto dnes, v EU ani v ČR, nedělá NIKDO.

Budeme se tedy muset znovu učit. Především, že ekonomika není stroj, ale adaptabilní, sebeprodukující (autopoietický) organismus. Jeho evoluce probíhá spontánně a samovolně, i přes všechna omezení, intervence a bariéry vystavěné „inženýry lidských duší“ moderního státu.

Budeme se učit i novým výrazům dlouhodobé sebeudržitelnosti (self-sustainability), jako disturbance (krátkodobá recese), perturbation (opakovaný výkyv, krize), deformation (deformace, ztráta sebeudržitelnosti), transformation (dlouhodobá přeměna, transformace) a renewal (obnova, ricorso, nový začátek). Jen poslední tři jevy zásadně určují naše dnešní dění. (NE ten pán, anebo ona paní!)

Někteří se budou učit i novým koncepcím forem hospodářské evoluce, jako např.
lokalizace (výchozí stav produkce a výroby), delokalizace (internacionalizace, globalizace, outsourcing), glokalizace (globální lokalizace), relokalizace (deglobalizace, nová lokalizace) a restaurace místní komunity (obnova samosprávy, soběstačnosti, a přímé, nestranické demokracie). Baťovské příklady „Průmyslového města“ a „Podnikatelské univerzity“, v duchu „Mysli globálně, jednej lokálně“, máme v české kultuře „zdarma“. Mnozí se ovšem nebudou učit vůbec: všechno již znají, vědí nebo umí – chodili přece do školy!

Závěrem

Uzavřeme povzdechem v únorovém editoriálu Moderního řízení (šéfredaktorky Jarmily Frejtichové). Je reakcí na starou anekdotu o faráři na střeše fary, kterého za stoupající povodně přijede zachránit dobrovolník ve člunu. Farář pomoc odmítne, obrátí své oči odevzdaně vzhůru a odevzdá svůj osud Nejvyššímu. Samozřejmě se utopí. Když pokleká před Nejvyšší Instancí, vyjádří své zklamání ve víře, že On jej zachrání. „A kdo myslíš, že ti poslal ten člun?“, zahřmělo z již zlobného nebe.

„Tak trochu mám pocit, že minimálně člun už odplul…”, napsala paní redaktorka.

Následně jsem četl jednu z motivačních výzev čs. manažerských asociací: „Nenechme si ujet vlak.“ Mám tak trochu pocit, že vlak již opustil stanici a naskakovat za jízdy je zakázáno…



Váš,
Milan Zelený