Jako každoročně, MMF nabízí světu své odhady růstu HDP světových ekonomik pro rok 2017. Nejnižší míry růstu čekají ty nejvyspělejší země (USA, Japonsko a záp. EU), což potvrzuje tezi, že vyspělý svět již 10 let neprochází krizí nebo „Velkou recesí“, ale kvalitativní transformací a metamorfózou: ignorování a zapírání tohoto faktu dále násobí a prodlužuje používání státních nástrojů, nesprávně a tragicky, k „léčbě“, založené na špatné diagnóze problému. V takové situaci přestává být růst HDP informativním ukazatelem hospodářského zdraví. (ČR se umístila na 116. místě.)


V růstu HDP tedy svět jako celek pokračuje ve výrazné sekulární stagnaci, pohybuje se ze strany na stranu, což při vytrvalé politické misdiagnóze příčin musí nutně vyústit v další a mnohem hlubší krizi. Ignorování světových trendů se nevyplácí: nejhůře na tom zůstávají USA, Japonsko, záp. Evropa (Německo, GB, atp.).

Nejvyšší růst zaznamenávají Libye a Jemen (přes 12%), ale také Indie (7,6%) a Čína (6,6%). Na druhé straně, USA je projektováno na 2,2%, ale Německo a Anglii čekají „růsty“ mnohem nižší, stejně jako Japonsko, Brazílii, Itálii, a evropské země vůbec. Nejvyšší evropský růst čeká Rumunsko, Albánii, Polsko, Slovensko, Bulharsko, Řecko, Srbsko, atd., až po ČR na 116. místě (ale před Ukrajinou, Estonskem, Maďarskem a Německem).

V podstatě však dominuje stagnace a slabý růst po celém světě. Růstová čísla Jemenu a Libye jen potvrzují, že procento růstu může být vysoké, když je základ výpočtu co nejblíže nule. Logicky: čím slabší a poničenější ekonomika, tím vyšší míra růstu. Růst HDP ztratil svůj význam v době všeobecného úpadku.

V ČR navíc, díky migraci kvalitní pracovní síly do záp. Evropy, převládá nedostatek kvalifikovaných lidí, který se projevuje v růstu mezd, což ale snižuje přitažlivost ceny pracovní síly pro zahraniční podniky. Zaměstnanost je přesto relativně vysoká, protože v ČR pracuje ve státním sektoru více než pětina celkové pracovní síly – jedno z nejvyšších procent na světě. Politická „tvorba“ zaměstnání „na dluh“ (tj. stranických voličů) je zde maximální. Posilují se tak i trendy k automatizaci a robotizaci, obzvláště u korejských a asijských podniků vůbec.

Následky prudké deglobalizace, kombinované s robotizací, komentuje americký Business Week: „Poválečný konsensus o přínosech globalizace byl nyní roztříštěn (shattered).“ Německo dosud rostlo na úkor zemí, které omezovaly vlastní ekonomiky za účelem udržení německých exportů. To nyní skončilo a Německo musí zavírat výrobní kapacity – opět v kombinaci s opožděnou a váhavou automatizací a robotizací.

Deglobalizace vede spontánně k relokalizaci ekonomik, založené na technologické vyspělosti a digitalizaci. Jelikož ale většina politiků dává přednost zachovat status quo a udržovat i zastaralé podniky důlní a ocelářské, postižené třídy podléhají, obzvláště v USA, vlivu populistického „trumpismu“, založeném na autoritativním nacionálním socialismu (stát jsem já). V USA sice toto nebezpečí osláblo, ale v Evropě se nacionalistické strany budou ucházet o vliv v nadcházejících volbách v klíčových ekonomikách Itálie, Nizozemí, Francie a Německa. Nebezpečí nacionalismu je již dnes v Evropě mnohem vyšší než v USA.

V otázkách dosažení kýžené inflace je „nejúspěšnější“ Venezuela, s nárůstem v r. 2017 kolem 2.200%. Podobně se "daří" i jižnímu Súdánu, Angole, Argentině, Nigerii, atd. S deflací se naopak potýkají Lucembursko, Portugalsko, Švýcarsko, Japonsko, atd.

Máme tedy ten svět v opravdu pěkném stavu, nejméně na příštích deset let. Žádné náznaky politického pochopení, co se v ekonomice děje a proč, nejsou patrné. Slibovat se dá vlastně do nekonečna, jak ukazuje uplynulá dekáda recese a stagnace. Svět se mezitím výrazně změnil, jak ukazují transformační trendy k relokalizaci a metamorfóze místních ekonomik; ale politici a jejich media o tom ještě nevědí a ani vědět nechtějí. Pohrávat si sem a tam s daněmi a úrokovými mírami je přece o tolik snadnější.

Váš,
Milan Zelený