Vzpomenutí není vzpomínka: jde spíše o záblesk z přeplněné komnaty potlačovaného podvědomí. Takové záblesky bývají často součástí vnitřních zpovědí. Objevují se už v samých počátcích lidské paměti, anebo nečekaně, při pozdním rozjímání i v r. 2018.

Však co je muž, a co vlastně má Když ne sám sebe – tak téměř nic Jen říkat to, co vpravdě ctí Ne slůvka těch, kdož jen vkleče sní Můj záznam stvrdí, že jsem rány vzal Vstal ale, a cestou svou, šel zase dál

Mé úplně první vzpomenutí je tankový útěk Němců přes rodnou vísku: odhazují helmy i opasky - a žebrají o sklenici vody. Už předtím jsem je zažil: když zastřelili strýce Gulta, který mě nesl na ramenou do bezpečí Žižkovského tunelu; skončil jsem v milosrdně pružném křoví. Později jsem si sáhl na jeho pamětní tabulku na Žižkovském Nákladovém nádraží. V r. 1948 ji někdo strhl. Byla tehdy těch tabulek a památníčků plná Praha – strženy byly všechny, i přes ten výkřik „Nezapomeneme!“ Pamatuji také, jak se dívám ze zákopů na kopci Vítkově, ještě batole, na tmavou oblohu, plnou šajnů hledacích reflektorů, při bombardování Libně. Celý můj svět se tehdy třásl, i se mnou …

Pak nastal nový život. Otec, první organizační poradce v Praze (ZET-organizace), a odbojář, jehož pistoli jsem doma našel ještě po r. 1948, skončil jako horník-razič na dole Nosek. Zničil si zdraví a na následky pak také zemřel. I jeho bratr Jarka, člen Benešovy hradní stráže, skončil v Jáchymově, kde kutal smolku, až zemřel na trombózu. Strýc Bohouš, majitel Parkhotelu Smržovka, si rozbil hlavu pádem ze schodů – pár hodin před smrtí jsem mu mohl držet ruku v nemocnici v Čáslavi. Strýc Franta se nám vrátil na kole – utekl z pracovního nasazení v Německu.

Můj děda se později v Mariánkách, v domu Carmen, oběsil ve dřevníku, ve svých svatebních šatech. Také maminka se oběsila v Mariánských Lázních, v nesnesitelné reakci na vytrvalou kampaň kolem Klausova nařčení, na jaře 1990, že její syn „neuspěl v zahraničí“. Nevím proč tehdy, tak jako často i dnes, lidé věřili více politikům, než sami sobě (viz tehdejší heslo: „Někomu přece věřit musíme!“). Také Dlouhý, v r. 1990, konfrontoval mého děkana Taylora na Fordhamově univerzitě v New Yorku, abych prý přestal „plést lidem v ČSFR hlavy“. Děkan mu vysvětlil, že jako univerzitní profesor mohu prosazovat to, v co věřím. Pak mi ale vyčetl, proč tvrdím, že komunisté v ČSFR prohráli - když si ještě jezdí stěžovat až do New Yorku? Neměl jsem vhodnou odpověď. Ach, ta devadesátá léta …

Babička v Mariánkách nepřežila dědovu sebevraždu; stejně tak i moje máma nepřežila to své (a i „mé“?) oficiální ponížení po r. 1990. Druhá babička, ve Chválovicích, jejíž manžel zahynul velmi mladý, také nakonec svůj život vzdala, po smrti své matky, mé prababičky. Teta nám zemřela na rakovinu, po celoživotní dřině v prachu mlátiček JZD.

Abych nezůstal jen u rodiny: také můj nejlepší přítel, Láďa, skončil svůj život skokem do řeky Hudson v New Yorku. Kamarádi z dětství, jako Jarda, nadějný fotbalista z Karlínské Čechie, zemřel na selhání srdce. Stejně tak Olda, trpaslík, klavírista a zpěvák, zemřel na žižkovské ulici, skokem pod auto. A Pepík nám vyletěl z traktoru a zůstal viset bez pomoci na mostku, až do rána – nevydržel. Zdeněk skončil v cizinecké legii, zavražděn v Jižní Africe. I ostatní zmizeli, doma či ve vyhnanství, s neznámými osudy. Nevím, kde a jak ukončili svoji cestu. Ptám se jen: Proč jsem ještě tady? Proč zrovna já? A navíc, v r. 2018?

Takový byl obvyklý poválečný úděl mé generace: v nacismu, komunismu a hlavně post-komunismu. Jde asi o to, že „bojovní“ politici a horliví „mediální pracovníci“, by měli své oběti vnímat spíše jako lidské bytosti, a ne jen jako „podřadné“ ideologické nebo stranické odpůrce. Stranická vítězství jsou častou národní tragedií, nafoukaná potření „odpůrců“ vedou často k řetězení nesmyslných a nezasloužených lidských utrpení. Nestojí to za to.

Pamatujme si Eleanor Roosevelt: „Velcí lidé diskutují o nápadech, průměrní o událostech, a malí lidé komentují druhé lidi.“

Komentář je vždy jen názor; fakta jsou ale fakta – i bez komentářů. Nevím ani dnes, co s tím? Myslím, že mým posláním i údělem už je „jen“ svědectví a svědomí. Proto ta vzpomenutí, ale i to úsilí přežít, neodejít předčasně: splnit své poslání i povolání.

Nelze se jim přece poddávat jen tak, rozmarně - už kvůli všem těm ztrátám, a vůbec ne krásným? Přestat už konečně poskakovat podle jejich klišé, hesel, billboardů, reklam a peněz? Stát navíc nelze řídit jako podnik: Stát přece nemá co prodat, ani vydělat - jen vybírat a manipulovat. A začít si konečně vážit své vlastní úvahy a inteligence; stát se tedy člověkem a ne jen stranickým poskokem, nalézt sám sebe a svoji vlastní cestu životem? Tragedií české „demokracie“ je to, že se vizionářští vůdci přizpůsobují nejnižšímu společnému jmenovateli neinformovaného davu – ale i dav přestává hledat ty nejlepší: oslavuje pouze ty nejpřízpůsobivější. Nemá to budoucnost.

Za svoji hlavní motivaci dnes považuji právě tu budoucnost: Jak žít tak, abychom nikdy a nikdo již nemuseli vzpomenout tak, jako dnes já - na kraji r. 2018. Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.


Váš,
Milan Zelený