Jistě, že lze, ale je třeba se vyhnout naivním politickým slibům, bez jakékoliv stopy po rudimentárním přemýšlení. Současní Jakobýni a Makačenkové nabízejí zcela nereálný návrat „jako nebo jakoby“, se zvýšenou intenzitou komunistického „makání“. To jistě stačí na trvalé, mediální Reality Show stále nekončící personalistiky, rekorytarizace a korupce. Bez myšlení, národního podnikání, cílevědomé práce a především týmové spolupráce českých podniků, samospráv a univerzit, se ale k této vidině přiblížit nelze.



Pro zajištění budoucího rozkvětu národního hospodářství je třeba, po 28 letech politické experimentace, zajistit urychlený a spolehlivý návrat k normálnímu modelu fungování moderní, zdravé a perspektivní ekonomiky.

Nešťastné pojetí české ekonomiky po r. 1990, viz tzv. kuponovou "privatizaci", dle manipulativní „Klausule“: Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří, vedoucí k trvalému a dodnes pokračujícímu výprodeji národních kapitálových aktiv a k finanční podpoře zahraničních zájmů na území ČR, vyžaduje dnes obnovu českého podnikatelství podle nejlepších tradic podnikání (i když ne politiky) předválečného Československa.

Největší překážkou zůstává stále mediální návyk a přijímání statusu quo, tedy nejen D1 a dálničních vlaječek, ale i úpadku politické kultury, vzdělávacích institucí, národních aspirací a sesuvu ke komunistům - jako něco normálního, očekávaného a pro volící většinu spíše samozřejmého – bez ohledu na životy příchozích generací a jejich ambicí.

Pro renesanci národního hospodářství je třeba vycházet z řady přirozených faktorů a kroků, realizovaných nově vznikající, ale již významně sebevědomou českou podnikatelskou sférou:
1. Obnova klíčové role vlastnictví a rozhodovacích vlastnických funkcí.
2. Důraz na maximalizaci (ne minimalizaci) přidané hodnoty (komplexní integrované celky pro koncového zákazníka či spotřebitele.)
3. Růst exportu, kdy jeho přidaná hodnota i zisky patří českým vlastníkům; zatímco dnes patří domácím námezdníkům jen za smluvní mzdy a vlastní dluhy.
4. Spolupráce českých podniků, ve smyslu tvorby integrovaného produktivního prostředí (IPP), v průmyslu, zemědělství i službách.
5. Omezení existující závislosti na cizích podnicích a ekonomikách, prosazením moderních, inovačních a reálných znalostí, technologií, jakož i tradičně českého podnikatelského umu a ducha.
6. Prosazovat sdílenou výchovu, vzdělávání a přípravu nové, národní podnikatelské vrstvy, s pomocí sítí podnikových, soukromých a nezávislých podnikatelských univerzit ve všech regionech ČR.
7. Podnikatelské vzdělávání nelze přenechávat v rukách zpolitizovaného MŠMT a jeho akreditačních komisí. Namísto úřednické akreditace de jure je třeba posilovat důvěryhodnou akreditaci de facto podnikatelských, rodinných a regionálních subjektů.
8. Šíření uměle mediálně „iracionálního optimismu a euforie“ vede k bujarému zadlužování českého obyvatelstva – v očekávání chiméry tzv. „českého“ růstu v převážně zahraničně vlastněné ekonomice.
9. Odhady růstu HDP (ne HNP) nadhodnocují banky (v ČR zahraničně vlastněné) a jejich mluvčí, za účelem generování dalších půjček, poplatků, a hlavně pokračujícího zadlužování obyvatelstva. Funguje jim to.
10. Preferovaná míra růstu HDP (v ČR 0,62% průměr za 1996-2018, 2,4% maximum v r. 2017, minimum -3,5% v r. 2009) není dobrým indikátorem hospodářského rozvoje. V dubnu 2018 ČR měla 3,5%, ale Albánie 3,7, Bhutan 7,1, Djibouti 6,7, Ethiopia 8,5, Libya 16,4, Rwanda 7,2, Vietnam 6,6, atp. Zdroje: ZDE a ZDE
11. Také mediální nadužívání výrazu „naše“ (jako Škodovka, Pilsener Urquell, atp.) je zavádějící a kontraproduktivní: nejsou naše, prodali jsme je, jsou pryč. Je třeba podpořit spíše „fandění“ odvaze a úsilí podniků světové úrovně, které jsou opravdu české.
12. Je také nutné důsledně rozlišovat mezi ekonomikou na českém území (HDP) a ekonomikou vlastněnou českými subjekty (HNP). Právě ignorování HNP vedlo k přeřazení ČR do kategorie rozvojových zemí (prodejcem českých obligací JP Morgan Chase). Návrat do světové „První ligy“ je tedy neodkladnou a bezpodmínečnou potřebou.
13. Nelze nadále tolerovat pseudo-politiku lákání, stimulování a dotování cizích podniků, oligarchů, a korupčníků, na úkor tvorby naší vlastní vrstvy národních kapitalistů a podnikatelů.
14. Zárukou budoucnosti ČR může být pouze kompetentní uplatnění mladých generací v podnikání českého typu, tj. v hledání naší vlastní cesty k autonomii a výkonu, ne k nabízenému úřednictví, stranickému politikaření a oslabování regionů.
15. Nelze nadále oportunisticky financovat oxymóron tzv. „ekonomické diplomacie“, tj. souhry oligarchů, státní byrokracie, a na státu závislých podniků, za účelem korupčního výprodeje zbývajících ekonomických, společenských a kulturních aktiv i statků ČR.
16. Stát přece nelze řídit jako rodinný podnik. Stát není a nemůže být „firmou“, již proto, že své příjmy nevydělává nabídkou žádaných produktů a služeb, ale získává je přednostním a agresivním výběrem daní. Jen skutečný podnik lze řídit jako podnik – světového formátu, ale pro lokální a regionální potřeby.
Poznámka: Sousední Slovensko právě dosáhlo nejvyšší produkce automobilů na světě (přes 1 mil. ročně) per capita. Lze jen dodat, že ani jedno takto vyrobené auto Slovákům nepatří.

Cílem výše uvedených 16 poznatků a opatření je zvýšení autonomie, sebevědomí a dlouhodobé sebeudržitelnosti české národní podnikatelské sféry - podnícením její spolupráce, svépomoci a sdílení maximalizace přidané hodnoty, utvrzení klíčové role vlastnických funkcí, obnovení respektu pro komplexní a integrovaný produkt, pro koncového zákazníka či spotřebitele, na světové úrovni – ve smyslu obnovy či snad i překonání našich tradičních podnikatelských hodnot, jako baťovského „To nejlepší na světě nám úplně stačí“ a „Uděláme si to sami“.

Namísto slov je však třeba akce. Proto jsme založili ZET-Foundation, abychom pomohli rozvíjet spolupráci česky vlastněných podniků, posílili regionální a místní autonomii, spolu s Triádou lokální synergie podniků, samosprávy a univerzit. Viz také www.zetfoundation.com nebo www.milanzeleny.com

Váš,
Milan Zelený