Ve chvílích „národního smutku“ po zápase s Tureckem a po fiasku staré Evropy na EURO 2008 je třeba si připomenout, že fotbal se od života liší velmi výrazně – ve smyslu práce v týmu, strategie i nároků na jedince. Český fotbalový „kolaps“ nebyl náhodný, zadělávalo se na něj po dlouhá léta, v širším slova smyslu byl nevyhnutelný – trenér Brückner, zcela manifestně, není moderní fotbalový stratég, ale nositel fotbalového myšlení časů již dávno zašlých…
EURO 2008 ukázalo, že téměř všechny zúčastněné země umí produkovat talentované a kvalitní hráče, že monopol na talenty byl zlomen a konkurenční výhoda se přesunula na země, které umí své hráče zorganizovat do efektivního reprezentačního týmu, na hřišti i mimo hřiště – tedy na strategii, koučing a útočné pojetí hry.
Pro Čechy je vzniklá krize kopané příležitostí, impulzem k očistě, k modernizaci a osvobození se od nánosů zrezivělého, amatérského myšlení starých dob. Český fotbal však nakonec povstane z popelů staroby jako novodobý Fénix…


EURO 2008 lze shrnout následovně: nepochybně zvítězil opravdu nejlepší tým, nositel útočné, bojovné a vskutku reprezentační strategie; útočný fotbal pohřbil nudnou defenzivní strategii minulých dekád; Turecko, Chorvatsko a Rusko učili starou Evropu hrát kopanou, souboj trenérů (přesněji koučů) byl stejně vzrušující jako souboje fotbalových hvězd. Šampionát je vhodné rozšířit, aby se co nejvíce mladých a útočných týmů mohlo uplatnit. Fotbal konečně přestává být jednoduchou kopanou a stává se kvalitní strategickou hrou. Novodobou strategii je nutné se učit ze života, z globálního podnikání, z principů flexibilní akce – ne ze šablon staré „kopané“. Na budoucnost nového evropského fotbalu se lze jenom těšit…

V individuálním, společenském i pracovním životě je vše zcela jinak než ve fotbale. Týmová práce, boj s konkurencí, pravidla chování, strategie, ale i tresty a odměny jsou zcela jiné. Ve skutečném životě, osobním či obchodním, by stará fotbalová metafora působila spíše bizarně. Posuďte sami jak, v životě:



Fotbal je proti životu vlastně jen prostá, pečlivě nalajnovaná hra plná standardních situací, omezených reakcí a očekávaných chování. Chci tím říci, že to, co se naučíte v kopané těžko uplatníte v životě, že fotbalová a životní (či podniková) strategie jsou nebe a dudy. Vím, kde se učí strategii světoví podnikatelé a manažeři, ale kde se učí strategii fotbaloví trenéři? (Kde se učí strategii třeba Brückner?) Doufám, že ji jen tak „nenasávají“ z dlouholetých zkušeností svých a sobě podobných. To by se jim mohlo stát, že čím jsou starší a zkušenější, čím bělejší je jejich vlas, tím méně fotbalové strategii rozumějí, až nakonec už nemají strategii vůbec žádnou. Efektivní strategie se totiž v životě, a tudíž nakonec i ve fotbalu, stále a podstatně mění.

Ze Švýcarska se vracející fandové obecně tvrdí, že jsme hráli dobře, že naše hra byla na úrovni, že trenér byl dobrý a hráči výborní. Byla jen smůla (či málo štěstí), zbytečné chyby, nějaké tragické „hrubky“ a že kdo neskáče, není Čech. Neskáču - asi nejsem Čech. Ale to nevadí: Turci (ale i Iráčané a Iránci) skáčou hodně (často i v ulicích) a stejně nejsou Češi.

Vidím ten náš fotbal jinak než nenároční, skákající fandové. Fotbal je hra chyb a pomýlení, kiksů a špatných úsudků - ty jsou pro hru přirozené. (Když jsem hrával za dorost Čechie Karlín – ještě s Honzou Lálou – uvědomil jsem si natrvalo „kiksovou“ kvalitu hry.) Když chyby nevedou ke gólům, je jejich důležitost zapomenuta s úsměvem a pokrčením ramen. Když ale tentýž „kiks“ způsobí prohrávající gól, pak jde o „tragickou hrubku“, všichni si ji pamatují, hráči si sypou popel na hlavu a mnozí i rezignují. Nevidím to tak. Domnívám se, že chybám se vytváří prostor špatnou strategií a špatným rozhodováním, tedy, že na chyby se „zadělává“ dlouho předtím než skutečně nastanou nebo získají potenciál stát se „tragickými“.

Stejně je to ovšem i s tím českým „štěstím“: když nás Turci porazí, tak měli vlastně štěstí a to tak dlouho, dokud stejným způsobem neporazí i Chorvaty. Pak už mlčíme, ale o jejich či naší strategii ani muk. Vysloužilí fotbalisté na Primě komentují, že Turci mají „neuvěřitelné štěstí“, „neskutečné štěstí“ nebo „neuvěřitelné množství štěstí“ – pro samou mlhu „štěstí“ pak nevidí a nechápou nástup nového, inspirativního, útočného fotbalu. (Němci po své porážce vůbec nemluvili o “štěstí“ Španělů, ani fandové ne - znak vyspělé kultury profesionalismu, ne přeplaceného amatérismu.)

Fotbal je hra strategická. Čím vyrovnanější jsou týmy a jedinci, tím důležitější je strategie. Bez špičkové strategie není špičkové hry.

Strategie už dávno není soupiska a rozestavení hráčů na hřišti. Tak se hrával fotbal za mých mladých let – a ani tehdy již ne. Strategie není jeden útočník na hrotu, ani „odkopávání z malého vápna“ jak obhajoval trenér Brückner ve smutném interview po zápase s Tureckem. Svádět neúspěch na hráče také není strategie, hráči přece definičně nejsou “stratégové”. Od toho máme kouče (anebo trenéra, je-li to totéž) - anebo nemáme.

Vede-li mužstvo 2:0 (jako proti Turkům), pak nemůže být dobrou strategií se stáhnout a “odkopávat z malého vápna”. Nejde ani tak o to “odkopávání”, to dělají hráči intuitivně. Jde spíše o vyklizení a otevření středního prostoru, který pak protivník využívá k rozjetí svého “mlejnu”, či spíše roje “bzučících vos”. V takovém prostředí povolují nervy, malé chyby se zákonitě stávají tragickými kiksy. Jen málo trenérů by dobrovolně odevzdalo střední území a nazvalo “odkopávání z malého vápna” strategií. Jen málo trenérů by před rozhodujícím utkání “trénovalo desítky”. Co chcete na pokutových kopech trénovat? Každá desítka je jiná, unikátní, vytvořená v posledních vteřinách exekuce, plně v rukách a kontrole osamělého jedince – co chcete trénovat?

Strategický kiks nenastal jen s Tureckem. Vzpomeňte na tragickou prohru s Řeckem v r. 2004: i tehdy, vyklidil trenér střední prostor, nenarušil soupeřovy laviny taktickým střídáním a dynamickou protiakcí. Napsal jsem o tom v Moderním řízení:

Každá firma má strategii (dobrou či špatnou) bez ohledu na to, co říká či neříká. Nikomu nechybí strategie, ale často chybí dobrá, adaptabilní strategie. Strategii je třeba neustále přizpůsobovat měnícímu se prostředí, ne ji fixovat a spoléhat se, že se (nějak) prosadí sama. Příkladem zde může být fixovaná, neadaptabilní "strategie" fotbalového trenéra Brücknera: prosté spoléhání na osvědčené "hvězdy", neflexibilní, nekreativní, strach dát příležitost novým a mladým, podceňování a nedostatečný rozbor protivníka (viz Ghana), nestřídání v klíčových příležitostech (viz s Řeckem na ME), střídání jako tvorba zmatku (viz Srbsko 1:3), pasivita na lavičce, prosté pozorování dění, atp. Taková "strategie" může fungovat v průměru jakéhosi 50-50 (vše necháme na hráčích), ale bez trenéra a jeho vstupu nemůže přinést mimořádné výsledky či zisky. Toho je třeba se vyvarovat v týmové práci i v podnikové praxi.

Kam se čeští trenéři chodí učit strategii nevím. Strategie není co napíšete nebo deklarujete, strategie je co děláte – a co děláte, ne co říkáte, je vaší strategií. Strategie je tedy nepřetržitá úprava taktiky na základě aktivního rozboru situace na hřišti. Strategie není statická deklarace, ale dynamická akce. Role trenéra nekončí výběrem hráčů a jejich rozestavením – to je pouhý začátek zodpovědnosti. Strategie nemůže být statická, fixovaná a neměnná, trenér nemůže jen sledovat, zda hráči plní či neplní předem dohodnuté direktivy. To nefungovalo ani za socialismu. Trenér musí analyzovat hru na hřišti a nepřetržitě na ni reagovat. Rozebírat historické videozáznamy je v moderní kopané více než nedostatečné. Trenér je dirigentem svého mužstva-orchestru, musí být aktivní součástí mužstva.

Trenér Rusů, Guus Hiddink, je dirigent. Trenér Turků, Fatih Terin, je dirigent. Trenér Čechů, Karel Brückner, není dirigent; funguje spíše jako kibic nad utkáním dvou šachistů. Proto prohrává. A že někdy postupuje? Velmi často hráči prosadí své schopnosti i přes chybnou strategii – ignorovat špatnou strategii není hřích a často jde o jedinou cestou k úspěchu. Někdy hráči, unešení vážností situace, však naplní představy trenéra do písmene (jako jeden útočník na hrotu a odkopávání z malého vápna) a pak přicházejí kritické prohry.

Každý dobrý dirigent má v orchestru svého zástupce, své spolehlivé “první housle”, tedy člověka, který trenéra doplňuje a nahrazuje na hřišti. Strategii nelze prosazovat ani pasivním seděním na lavičce, ani aktivním pokřikováním z lavičky. Strategii lze prosazovat pouze skrze hráče a pouze na hřišti. Proto mají Rusové svého Aršavina a Turci svého Nihata: to jsou ty “první housle”, udávající tempo, organizující, povzbuzující, motivující. Trenér, který si neumí vychovat a vytrénovat své “první housle” na hřišti, nemůže očekávat efektivní plnění svých strategických záměrů. Nevím, kde se čeští trenéři učí strategii, ale určitě ne tam, kde se učí stratégové. Neumím si je představit v řízení podniků či společenských institucí.

Z uvedeného vyplývá, že trenér národního mužstva by neměla být prostá a dlouhodobá funkce, ale aktivní jmenování podle výsledků ve vedení skutečného mužstva, domácího či zahraničního. Aktivně trénovat ligové mužstvo je nutné pro intimní znalost nových, mladých talentů a jejich vlastností a schopností. Dobrý trenér by měl trénovat i zahraniční mužstva, aby získal představu a kultuře, hodnotách a motivacích jiných národů. To se nedá naučit z videozáznamů. Ideální trenér by trénoval své vlastní ligové mužstvo, dostával (a občas přijímal) nabídky ze zahraničí, vedl svůj tým nejen na hřišti, ale také mimo hřiště (vzpomeňte na skandál s lehkými děvčaty, kdy český trenér zcela selhal). Reprezentant reprezentuje i mimo hřiště. Opilci a výtržníci, jakkoliv talentovaní, nemají místo v reprezentaci; navíc svádějí a kazí nezkušené talenty. Když dáte hlupákovi (jakkoliv talentovanému) pytel peněz, zůstane vám hlupák s pytlem peněz. I v těchto směrech český trenér selhal – s plnou podporou amatérského ČMFS.

Tato skupina dobře placených amatérů, typický to produkt Klausova mafiánského kapitalismu a bankovního socialismu, by jistě nejraději udržela Brücknera (mohou se o to i pokusit: “Brückner zpátky na lavičku!” jim zní sladce), který jim plně vyhovuje. Žádného reformátora nebo dokonce cizince - proboha! Aby nám viděl do zákulisí? Profesionál není ten, kdo je dobře placený, ale ten, kdo se chová a pracuje podle pravidel své profese. V ČR funguje mnoho dobře placených amatérů a špatně placených profesionálů. Ve fotbale tomu není jinak.

Tím se dostáváme k hráčům samotným. Zatím jsme na ně, na rozdíl od Brücknera, nic nesvedli – a asi ani nesvedeme. Čeští hráči jsou dobří hráči, výborní specialisté, plně a úspěšně se uplatňují ve světových klubech. Proč hrají lépe a efektivněji venku než doma, za národní mužstvo?

V zahraničí jsou součástí dobře vedených, profesionálních mašinérií, kde zapadají jako speciální kolečka do dobře vyladěných hodinových strojů. Pracují pod vynikajícími trenéry, spolupracují s vynikajícími hráči všech národností, podřizují se striktním pravidlům a systémům hodnot, tlumí své hodnoty „české“ a nahrazují je hodnotami profesionálními. Jsou neustále hodnocení jak na hřišti, tak mimo hřiště. Za tuto nekompromisní profesionalitu jsou bohatě odměněni. Mnozí, jako třeba Pavel Nedvěd, přijmou trvale profesionální pravidla, uvědomují si úlohu hodnot, výchovy, soustředění a chování i mimo hřiště. (Není to jen ve fotbalu, i v mnoha jiných oblastech lidského snažení po vyniknutí se talentovaní Češi individuálně uplatňuji lépe v zahraničí než doma.)

Pak jsou všichni tito do výkonu vyladění specialisté vytržení ze svého kontextu a profesionálního prostředí, produkty různých trenérů, strategií a fotbalových kultur, a narychlo „seskupeni“ pod zcela jiným trenérem, který s nimi „trénuje desítky“ a učí je „odkopávat z malého vápna“. Ten jim nedá žádnou strategii, žádné vedení a žádná profesionální pravidla chování „mimo hřiště“. Nenabídne jim nic lepšího a neguje i to co již znají ze svých týmů. Co zbývá? Buďto zůstanou profesionály a každý individuálním specialistou, jak to znají ze svých zahraničních klubů. Pak nevznikne tým-orchestr pod schopným a dominujícím dirigentem a „prvními houslemi“, ale jakýsi „slepenec hvězd“, jakýsi orchestr bez dirigenta, který sice může uspokojit méně náročné, „skákající“ Čechy, ale ne ty, kteří hledají dokonalost, výkon a radost z kvality – třeba i při prohře.

Druhá možnost je, že se hráči domácímu trenéru dočasně podřídí, vrátí se ke svým „českým“ hodnotám a zapomenou dočasně na profesionalitu. Pak máme to co máme, pravděpodobně bez „Nedvědů“, kteří již slevit nedokáží a hrají buď naplno, anebo vůbec.

V moderním fotbalu se tedy zvyšuje role strategie, role trenéra a role hodnot a standardů chování (tj. hráčů, ne se vším spokojených, nenáročných, poskakujících fanoušků). Čeští hráči jsou a budou dobrým materiálem – mají to v genech – i pro ty nejlepší světové týmy. Problém není a nikdy nebude v jejich schopnostech a umu, nikdy nebude třeba je „trénovat desítky“. Problém je v samotné instituci trenéra národního mužstva: v jeho vzdělání, komunikačních, motivačních a dirigentských schopnostech, v jeho strategii, strategickém myšlení a konání, v jeho schopnostech vytvořit z různorodých kvalitních specialistů nový, unikátní, odlišný celek, nový národní tým. To není a nebude, obzvláště pro Čechy, snadné. Zatím nevnímáme týmovou brilanci Rusů a strategickou diferencovanost Turků, nevidíme nic než jejich „štěstí“ a naše „chyby“.

Ostatní svět dnes hraje jiný fotbal než my a stará Evropa vůbec. Fotbal se stává podobnější životu právě v té změně, v zamítání starého a přijímání nového. Je úlohou Čechů – a to i ve fotbale - stát se nositeli nového a ne pouhými vyznavači a ochránci starého…

Váš,
Milan Zelený