Takřka půl roku jsme byli mediálně „přesvědčováni“, že ve hře jsou jenom dva kandidáti Jan Fischer a Miloš Zeman, že všichni ostatní daleko zaostávají a vlastně ani nemají šanci. Agentura ppm factum s výzkumy preferencí začala již v únoru minulého roku, dokonce dříve než vláda přijala prováděcí zákon k prezidentské volbě, tehdy nikdo ještě pořádně nevěděl, koho bude volit, ani podle jakých pravidel se bude volit, ale dokonce ani kdo vůbec bude kandidovat. Takto mediálně nastavený profil prezidentské soutěže se podařilo rozrušit až v samotném závěru kampaně. Vlastně až po novém roce se vzedmula zprvu na sociálních sítích a poté v médiích a v neposlední řadě na náměstích občanská protivlna, jež srazila na kolena Jana Fischera a vynesla Karla Schwarzenberga a také poněkud v jiných politických souřadnicích Jiřího Dienstbiera.

Hlavním aktivistou této mediální protivlny byla umělecká elita, která si docela umně pohrála s tradičními, poněkud tatíčkovsko-monarchistickými rysy českého prezidentství. Proti předchozím sterilním identifikacím tu s vlastí, tu s historickými událostmi, které opakovaly ono známé cimermanovské : zde jsem byl s vámi, zde také a zde také, popřípadě proti identifikacím s abstraktními hesly o spravedlnosti atd. se zvedla občanská protivlna, jež vykreslila v myšlenkách obraz hradního patriarchy a nesena byla slovníkem havlovské nepolitické politiky. Karel Schwarzenberg byl představen jako dědic havlovských tradic, jako moudrý patriarcha, který jedině je hoden usednout na hradní stolec Masarykův a Havlův. Podivuhodným způsobem byl tak vyvázán z kontextů reálné politiky a reálných vládních a stranických vazeb. Neuvěřitelná kombinace takřka obrozenecké laskavé lidovosti Zdeňka Svěráka a pseudosubverzivního punk-rockerství Davida Černého dokázala natřít na růžovo tohoto českého aristokrata s uvolněnými starosvětskými sklony natolik, že množství lidí tento obraz přijalo za svůj a v tomto duchu rozumí české politice, přesněji řečeno českému prezidentství. A tak se my občané rozhodujeme mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem.

Jakou protivlnu a slovník nabízí Miloš Zeman občanům na ochranu před tímto růžovým obrazem patriarchy a před nebezpečím, které může přinést? Kdo by čekal, že Zeman Schwarzenberga přiková k politice vlády a k jeho odpovědnosti za vládní reformy Nečasovy vlády, hluboce by se mýlil. Z nebezpečí české pravice pro občanskou společnost a z Kalouska na Hradě je podružný motiv, hlavním tématem se stali sudetští Němci, Benešovy dekrety, cizácká a zdegenerovaná aristokracie.To jsou obrazy, které Miloš Zeman maluje v myšlení občanů a slovník, kterým si chce vydláždit cestu na Hrad. Okolnost, že by o výsledku prezidentských voleb v roce 2013 měl rozhodovat odsun Němců po válce, je svým způsobem perverzní, ale svědčí o tom, že démoni spojeni s Mnichovem, protektorátem a odsunem Němců nejsou mrtvi, ale dají se podle potřeby vyvolat jako pomocníci v současném politickém konfliktu. Zároveň platí, že při tomto vyvolávání duchů se Miloš Zeman nezříká ani motivů patriarchy na Hradě. Povzbuzen uvedenými démony české historie se tak z něj stává plebejský diktátor, který to všem natře, nikoli na růžovo, to není Zemanova oblíbená barva, ale na tvrdo, což ovšem není barva, ale palice, která dopadne na hlavu každého idiota, který by se stavěl do cesty - a idiotem může být každý, kdo zrovna nesdílí takto po zemanovsku vyfutrované pojetí české historie a jeho specifický „smysl pro humor“. Miloš Zeman ve své kampani vyvolává mediální protivlnu, která nás nezbavuje předsudků a nevede k sebereflexi a k občanské svobodě, ale naopak ujíždí na temných démonech české historie, které českou společnost už dříve svedly na scestí, zničily demokracii a společnost zotročily. Pokud Václav Bělohradský soudí, že je radno dát přednost Miloši Zemanovi, jelikož reprezentuje české dějiny v jejich dobrých i zlých časech, tak se stává apologetem zmíněných démonů české historie. Jenomže nestačí říci, že takoví jsme prostě byli, neboť řada těchto démonů české demokracii a svobodě škodilo a škodí a tohoto soudu o démonech by se neměl kritický filozof vzdávat. Miloš Zeman je hrozbou občanské společnosti, nikoli protektorem její svobody.

Levice, která nadto ještě považuje soutěž politických stran za nezbytný rys demokratické moci, má ještě jeden, stranický důvod obávat se Zemanova prezidentství. Miloš Zeman na Hradě hrozí totiž anulovat pozitivní výsledky v kampani Jiřího Dienstbiera, kterých dosáhl ve svém úsilí dát politickou naději mladé levici a zbavit sociální demokracii známostí a praktik zavedených za opoziční smlouvy. Miloš Zeman sice popírá jakoukoli svou pomstychtivost vůči sociální demokracii, ale stačilo se jej v jedné besedě v Radiožurnálu zeptat, který že je nejhorší premiér polistopadové historie, a Miloš Zeman místo, aby uvedl Petra Nečase, který je přece premiérem vlády „tupých škrtů“ a „asociálních reforem“, tak ukázal prstem na Stanislava Grosse, který byl strůjcem jeho prohry při prezidentské volbě v roce 2003. Miloš Zeman tak před hodnocením hospodářských výsledků vlády dal přednost své uražené ješitnosti. Může někdo věřit tomu, že se tohoto svého psychologického sklonu vzdá, až bude prezidentem na Hradě? Zřejmě by nás čekalo pozemanovštění sociální demokracie a další kolo podivného podniku zvaného sjednocení levice. Jak by tento podnik asi vypadal, v zárodku vidíme v senátu, kde se zemanovcům podařilo vytvořit klub, jeho vůdčími postavami jsou bývalí sociální demokraté Vladimír Dryml a Jaroslav Palas a cennou akvizicí je osvědčený bojovník proti nepřizpůsobivým občanům Jaroslav Doubrava.

V těchto politických souřadnicích, v nichž se odehrává volba mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem, to občané jako voliči nemají snadné, ale nikdo nemůže říkat, že se ho volba netýká, ani nevědět o hrozbách, jež pro jeho svobodu prezidentství jednoho či druhého znamená. Proto nejít k volbám znamená dopředu souhlasit s vítězem, ale mezi nimi je přeci jenom důležitý rozdíl, který si občané musí sami zvážit.


(Psáno původně pro Deník Referendum)