Hlavním problémem v současnosti není vládní krize, ale konec demokracie. Přitom diagnóza naší politické nemoci není těžká. Jakmile se poslanecký mandát stává soukromým statkem a jeho zobchodování se považuje za normální politiku, pak jsme takřka na konci jedné cesty, která začala demokratickou revolucí v roce 1989.

Co se stalo? Vidíme, že tři poslanci ODS dostali tzv. trafiky za to, že se vzdali poslaneckého mandátu a umožnili tak vládě, aby v parlamentu prosadila svoji politiku, a dozvídáme se: „Někomu to nevoní, ale děláme to všichni“ (premiér Nečas). „Politika není nedělní škola“ (Jindřich Šídlo). „Pokud takové jednání bude trestné, bude to průlom do našeho chápání politiky.“ (Jan Macháček). Svým způsobem mají pravdu, ale je to pravda myšlení, hodnot a slovníku, který v české společnosti etablovala pravice v rámci neoliberálního paradigmatu v 90. letech, kdy na pořadu dne bylo odstátňování a privatizace. Tržní společnost se tehdy rozjela jako nezadržitelná lokomotiva v kolejích narýsovaných ideologií samoregulujících se trhů. Do postkomunistické společnosti tak dojela „commercial society“ Adama Smitha. Demokracie ale není totéž co obchodní společnost. Je to forma politické jednoty, která ovládaným dává podíl na vládě. Leč demokratická společná moc se stává fikcí a prázdnou fasádou soukromých zájmů, jakmile se z ní typově stane obchodní společnost. V situaci, kdy poslanec nikoli pokradmu ale za veřejného souhlasu může považovat demokratický závazek, který má k občanům, za statek, který může směňovat za soukromé výhody, pak jsme ovšem u obchodní společnosti, která skoncovala s demokracií.

Co se dá dělat? Moderní historie je dlážděna pokusy o to, aby demokracie na této neoliberální trajektorii nezašla na úbytě. Konec konců sami o tom něco víme. Svého času ještě v minulém století přišel Václav Havel s poměrně krotkou tezí, že jsme dosud jen odstátňovali a privatizovali, ale zapomněli jsme na rozvoj občanské společnosti. Občanský rozvoj chápal jako důležitý morální doplněk obchodních společností v ekonomice a stranických obchodů v politice. Vzešlo z toho hodně entuziasmu, ale také zlé krve, dědictvím je „pravdoláskařský“ proud české politiky. Nicméně téma občanského rozvoje v demokratickém kapitalismu tím jistě není vyčerpáno, jakkoli se zdá, že se jej zmocňují takoví borci jako Tomio Okamura se svým sociálním hnutím Úsvit anebo popletená Holešovická výzva. Nepočítáme-li hospodské tlachy o tom, jak si lid doma brousí kosy a jaká kde bude další defenestrace, pak k vážnějším pokusům třeba počítat všechny úvahy o nové revoluci. Příznačný je rozdíl ve slovníku. Opoziční politici mluví o novém rozdání karet, zapadlí bojovníci (cover verze kdysi oblíbených Raisových Zapadlých vlastenců) o nové revoluci. Nejčastěji se o ní totiž dočteme v internetových diskusích pod články na zpravodajských serverech, ale i v titulcích takových serverů, jako jsou Parlamentní listy. Demokracii proti tlaku commercial society lze ale hájit důmyslněji tak, že ji zbavíme jejích destruktivních sklonů. Tak se nabízí ekonomická demokracie v různých podobách, počínaje družstevnictvím jako doplňkem a konče svobodnými komunami, vždy ale jako „ekonomický“ protitah ze strany demokracie. Revival demokratické politiky ale podle mého soudu nevyžaduje takových vizionářských úletů. Stačí, když občané najdou institucionální prostředky, jak se bránit svévoli politických elit, které by ze závazků, jež vůči občanům mají, chtěly udělat plané sliby a z výnosů společné moci by rády měly soukromý byznys. Samotné volby, ani stranická soutěž o moc k tomu zjevně nestačí. Jak ukazuje kauza zkorumpovaných poslanců ODS, důležitou roli přitom mají instituce právního státu. Inspirací mohou být soudobé diskuse o neo-republikanismu a „contesting democracy“. Smutné by každopádně bylo, kdyby garantem revivalu demokracie byla policie a soudy, v demokracii by to měla být věc všech občanů.

(Psáno pro Literární noviny č. 26)