Pokus o historickou rešerši jednoho záznamu ve sloní paměti Miloše Zemana na téma Peroutkovo nahnědlé gentlemanství.

Miloš Zeman své tažení proti kavárenským intelektuálům obohatil o důležitý motiv zrady. Sáhl hodně hluboko do šuplíků své údajně sloní paměti, chutě v ní zalovil a chytil intelektuální exemplum na udičku. Předhodil médiím a lidu Ferdinanda Peroutku, který psal do novin za druhé republiky hrozné „věci“ o Hitlerovi a Židech a místo, aby jenom nadával u piva, jak je v kraji zvykem, tak hledal nějaký modus vivendi i když všechno šlo šejdrem. Zkrátka, byla to zrada na národní cti a to si český prezident nemůže nechat líbit, zvláště když po něm nějaký takový hází vajíčka. Lid je pobouřen – po pravdě ani tolik ne, spíše mu to celé uniká - ale pražská kavárna soptí vzteky, a tak si Miloš Zeman může mnout ruce. Nicméně, zdá se, že ona ta údajná paměť není tak sloní, neb hradní mluvčí stále hledá a hledá ….

Proč nepomoci, říkám si. Je třeba věci ovšem dávat do souvislostí. Není to totiž poprvé, kdy musel Ferdinand Peroutka čelit výtkám, že psaním za druhé republiky zradil lid, svobodu a demokracii. Najde se určitě jeden spisek z roku 1947, který se jmenuje Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě. Jeho autorem je Gustav Bareš, tehdejší i pozdější rudý novinář. Jak známo, bojovalo se o charakter republiky, a tak Peroutka Barešovi vytýkal, že oni (barešovci) chtějí zničit svobodu a demokracii, zatímco Bareš rozhořčeně předhazoval Peroutkovi, že právě oni (peroutkovci) hodlají zradit lidovou demokracii, jako ji už zradili za první i druhé republiky. A tak to Peroutka od Bareše schytává, zejména za podíl na mnichovanství, jež sahá od reformismu v jeho postoji k Německu, přes nedůvěru v ochotu Sovětského Svazu nám pomoci za „Mnichova“, až po obhajobu „beranovštiny“ za druhé republiky. A právě to je naše prezidentské téma.

Uznávám, že ne všechny tyto „argumenty“ nyní tolik pálí. Reformismus v postoji k Německu se už hodí jen okrajově, snad jen když se v hledáčku objeví nějaký ten revanšistický sudetský Němec. Sovětský svaz zase už žádnou zárukou proti „Mnichovské zradě“ být nemůže, neboť se rozpadl. Ale „beranovština“ ta má svůj čas. Konec konců je to sporné téma pro naši demokracii do současnosti, a tak tento klacek pořád může dopadnout na hlavu intelektuálů, kteří by chtěli zrazovat věc lidu. Jak toto uchopit a nebýt za demagoga, je těžká věc. Dva pokusy nás musí varovat, ten Barešův a nyní poněkud kabaretní verze „beranovštiny“ v podání Miloše Zemana a jeho mluvčího.

Oba pokusy o výklad Peroutkovy intelektuální zrady na sebe navazují, doporučuji proto vložit do připravovaného sborníku o Peroutkově „nahnědlém selhání“ několik vhodných pasáží z Barešova spisku.
Již první otázka, kterou Gustav Bareš nahazuje, míří do černého: „Kdo se jako demokraté a obránci svobody v osudových dobách lépe osvědčili – komunisté nebo pan Peroutka a jeho linie?“ (s. 7). Barešova odpověď je známa, Zemanova též. Neříkám, že je stejná: ani komunisté, ani putinovci, ale my jako já.
Hradní Ovčáček by mohl po Barešově vzoru poukázat také na starší Peroutkovy poklesky, které již naznačují jeho pozdější „nahnědlou zradu“. Peroutka totiž „již“ v únoru 1938 napsal: „Jest třeba za touto hradbou se trochu přikrčiti a trochu tišeji si počínati … Je pravda, že tím, když nyní svou demokratickou kritiku omezujeme, stahujeme jakoby svou vlajku na čtyři pětiny stěžně…“ (s. 47-48).
Ovšem zvláště působivě by se na vhodném místě chystaného hradního spisku o Peroutkově nahnědlém gentlemanství vyjímal citát, který Gustav Bareš moc nerozmazával, ale nyní by mohl zazářit, vždyť se v něm Peroutka málem hlásí k totalitarismu. „Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že musili jsme učiniti pokus o takovou konstrukci.“ (s. 48). Tedy, „beranovština“ toť totalita.

A to vysvětluje všechno, asi tak jako bonmoty pana prezidenta.

Neboli jak v uvedené barešovsko-zemanovské linii do současného kontextu zasazuje „kriticky, erudovaně a nestranně“ Jan Rataj ve svém rozhovoru pro Parlamentní listy: „Peroutka byl příliš empatický k Hitlerovi“.