První výkop konzervativní (kontra)revoluce ve střední Evropě se zasekl na potravinách (nikoli polských).

Představitelé V4 dali hlavy dohromady, aby se připravili na cestu do Říma, kde se bude jednat o budoucnosti EU. Výsledek je příznačný pro stav střední Evropy. Zatímco EU uvažuje o čtyřech scénářích jak se změnit, od společného trhu, přes vícerychlostní Evropu, po prohloubení integrace v malém počtu, nebo po federalizaci ve velkém počtu, neboť stávající stav je neudržitelný. Tak my chceme stávající stav udržet, ale navíc máme zřejmě nějaký plán F, podle něhož EU bude regulovat nejen složení všech látek v jakýchkoli potravinách, ale také nařizovat firmám, v jakých obalech takové potraviny mohou prodávat. Pokud by si někdo myslel, že by to znamenalo „více Evropy“, pak je na omylu, protože právě to odmítáme. Naopak chceme, aby každý mohl tvrdě hájit vlastní národní zájmy. To je naše představa o evropské rovnosti. My Češi, My Slováci, My Maďaři a My Poláci „FIRST“ a v tom si budeme rovni všichni v EU. Take it, or leave EU. Je to vlastně takový náš malý „brexit“ naruby.

Přitom vloni na ekonomickém fóru v polské Krynici se ke slovu dostala větší vize. Tehdy Viktor Orbán mluvil o kulturní kontrarevoluci, která je v Maďarsku již nějaký čas v chodu a kterou třeba po Brexitu rozjet v celé Evropě. K tomu se tehdy přidal Jaroslav Kaczynski. Nezdál se mu sice výraz kontrarevoluce, raději by dal přednost „jenom“ kulturní revoluci, která je nicméně v Polsku také nějaký čas v chodu. Ale to na věci mnoho nemění. Oba tito političtí vůdci si navzájem notovali. Právem je můžeme považovat za představitele nové střední Evropy, jež mají vizi. Rozporné označení jejich snah nás nemůže zmást. Vždyť kontrarevoluce v Maďarsku to zní hrdě, za komunistů takto bylo „negativně“ označováno povstání v roce 1956. A v Polsku byli zase vždycky spíše pro revoluce. Důležitý je společný poukaz na zlom a diskontinuitu s obdobím, které souhrnně můžeme nazvat „návrat do Evropy“. S tím je konec. To je, oč se hraje.

Střední Evropa se totiž mění a jeden se nestačí divit. Vezměme jenom vůdčí politické slogany v české politice, jak šly po pádu komunismu pěkně za sebou. Nejprve „Návrat do Evropy“, pak „Evropě to osladíme“ a nyní „Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko přede vším“. S jakými slovy se zde nyní dělá politika?


Národní kapitalismus a soumrak Západu

Střední Evropa se začlenila na Západ a život lidí zde dostal docela nový ekonomický a politický smysl. Jenomže touto cestou prošly jednotlivé národní společnosti v mnohém otřeseny. Nikoli náhodou se vzorová neoliberální politika nazývala šoková terapie. Jak už to v dějinách bývá, dopadlo to jinak, než si lidé představovali. Pro pochopení toho, kde se bere ona (kontra)revoluce ve střední Evropě je klíčové si uvědomit, že nespokojené jsou také vládnoucí ekonomické a politické elity v těchto zemích. Země se zapojily do globálního kapitalismu a do evropské integrace, ale záhy tyto domácí elity zjistily, že jim moc uniká mezi prsty a nemohou dělat, co by samy chtěly. Překážkou se stává nadnárodní kapitál a ovšem také EU, která se povyšuje. Proto Viktor Orbán mluví o hospodářském vlastenectví. Přitom, všimněme si, neoliberální ekonomické poučky zůstávají. Dělá se totiž tvrdý kapitalismus, ale ekonomická moc musí zůstat v rukou domácích elit. V Maďarsku tak v důsledku politických rozhodnutí získal národní kapitál po úvěrové krizi většinové vlastnictví v bankovnictví.

Co je to za střední Evropu, která se takto tlačí dopředu? Předně, je národovecká, neboť nejenže politickou moc ve státě zakládá na národní identitě, ale rovněž požaduje, aby politická moc na území státu byla plně v rukou národní společnosti definované historicky, kulturně a etnicky. Za druhé, je konzervativní, neboť zdroje legitimity politické moci hledá v historii a tradicích vlastní národní společnosti. A jelikož tyto národní tradice spojuje zároveň s obhajobou tržní ekonomiky a kapitalismu, tak je to verze nové pravice, jak ji známe ze Západu od 80. let minulého století. Právě tehdejší neokonzervatismus spojoval klasický liberalismus s odporem proti sociálnímu státu a s bojem proti socialismu. Současné národovecké a konzervativní elity střední Evropy se podobně zrodily z odporu ke komunistickému státu a konstituovaly se při vytváření nových demokracií. A za třetí, jsou to středoevropské odnože neokonzervativní nové pravice, které však ztratily evropskou perspektivu. Příznačné je pro ně totiž to, že nachází vlastní historické zdroje své politické identity, které jsou předválečné, a je jim proto cizí poválečný konsensus mezi reformní levicí a reformní pravicí, který v západní Evropě stojí v základech sociálního státu po druhé světové válce a který je stále oporou evropské integrace, jakkoli i zde je nyní zpochybňován novými nacionalistickými politickými elitami. Kořeny nové střední Evropy leží dále v minulosti, před druhu světovou válkou. Není divu, že poválečný konsensus západní Evropy nahlíží jako soft verzi socialistické vlády.


Středoevropský půlobrat po česku

Podobný politický vývoj po pádu komunismu jsme v Česku prodělali také, aniž jsme ale dospěli k těmto koncům. Zájemců o to sehrát roli národovecké, konzervativní a protievropské pravice se urodilo dosti. Zkouší to vytrvale Václav Klaus starší, odhodlává se k tomu nyní ODS, nemluvě o manažerských projektech typu Realisté apod., přesto se nikomu zatím nepodařilo získat výraznější podporu veřejnosti. Proč?

Vliv historie by se neměl přeceňovat, jenomže právě zde leží jedna naše kotva. K takovéto nové střední Evropě prostě nemáme vhodnou minulost jako Maďaři nebo Poláci. Z historických mezí české otázky se totiž nedá snadno vystoupit.

Česká otázka od dob Palackého spočívá v hledání nadnárodní politické formy, která zajistí svobodu a svébytnost českého národa v širším společenství sousedních národů. Palacký, jak známo, viděl podmínku české svobody v demokratizaci a federalizaci Rakouské monarchie. To ovšem byla pořád středoevropská perspektiva, která se ale nikdy nenaplnila. Po první světové válce Masaryk rozšířil a prohloubil tento Palackého záběr. Politickou podmínkou české svobody se mu stala demokratizace a federalizace celé Evropy. Bez toho by naše republika byla jenom hračkou v rukou mezinárodních mocností. K tomu lze dodat jen tolik, že na této politické podmínce naší demokratické svobody se mnoho nezměnilo, jakkoli to česká konzervativní pravice nechápe.

Bez přehánění lze proto říci, že historickou odpovědností českých politických elit je, aby Česko zůstalo na Západě v jádru evropské integrace. Pokud by se česká politika připojila ke středoevropské kulturní (kontra)revoluci, byl by to konec české demokratické historie. To ovšem neznamená, že se o něco takového nepokusíme. Zatím jsme se zasekli na potravinách.

(Psáno původně pro Listy č. 1/2017)