Američani volili přímo, Francouzi volí přímo a My budeme volit přímo. Našemu prezidentovi patří budoucí čas. Leč, co můžeme čekat od Miloše Zemana, víme už z minula. Je to takový začarovaný kruh pokleslého plebiscitarismu.

Máme přímou volbu prezidenta a Miloš Zeman je plebiscitní prezident. Co naděláme? Machiavelli svého času radil vladaři, chce-li uspět, aby dbal zvláště na přízeň lidu, kterému se může zalíbit sérií dobře uvážených opatření, k nimž ovšem počítal i vraždu odpůrců, neboť jenom tak může vladař zatočit se záludnými představiteli aristokracie a nemusí se spoléhat na jejich vrtkavou a zrádnou podporu. Machiavellovský vladař si tedy příhodnými skutky a lidovou rétorikou buduje přímou politickou linku k lidu a ve vládě se obejde bez nějakých prostředkujících institucí. Strany a parlament tehdy ve Florencii ovšem pořádně neznali, ale rady jsou to k nezaplacení, bez těch vražd doufejme, i pro toho, kdo chce být vladařem v současných podmínkách masové demokracie, kdy mluvíme o krizi stranictví a také o krizi parlamentarismu. Na přímé lince k lidu se dá stavět politická moc, a to je něco, co Miloše Zemana eminentně zajímá.

Parlamentarismus je britský vynález a má liberální kořeny. Klasický parlament byl zákonodárnou mocí, která byla ve státě mocí nejvyšší. Rozumní a soudní představitelé národa se zde scházeli, aby spolu diskutovali a dospěli k poznání, co je obecně dobré a prospěšné, a to pak, aby se ve společnosti realizovalo. Tento parlamentarismus skončil s 19. stoletím a s nástupem masové demokracie. Tehdy se politicky prosadily masové strany, které byly schopné politicky organizovat množství lidí ke společné akci. A také se objevil nový typ politických vůdců, kteří svou politickou podporu budovali mimo parlament na veřejných shromážděních. Max Weber mluvil o plebiscitní demokracii a o plebiscitních vůdcích. Z parlamentu se stal na jedné straně instrument politických stran na prosazení sociálních a ekonomických zájmů skupin, které reprezentují v politice, na straně druhé se parlament stal zárukou právního, potažmo sociálního státu, neboť trval na vládě práva a na uzákonění rovných pravidel pro kooperaci různých skupin ve společnosti. Tento parlamentarismus se však již také stal minulostí, nakolik se z masových stran staly strany klientelistické, až poztrácely nejen členstvo, ale i vlastní politický obsah. A to je naše situace a nebývalá příležitost pro populismus v politice. Jaký div, že plebiscitní vůdce je znovu na forhontě. Tentokráte ale již nemusí organizovat masy na veřejnosti a vést je k politické akci. Stačí, když si přímou linku k lidu buduje přes masmediální kanály, občas zajde na náměstí a tu a tam utrousí nějaký „dobrý vtip“. Pořád má ale svou politickou agendu, kterou chce v politice uplatnit. Jako náš Miloš Zeman.

Zemanův populus v obrazové zkratce. Populismus je obsahově neuchopitelný, ale má svůj styl. Každopádně je antistranický a antiparlamentární, protože stranictví a parlamentarismus jsou jen jiná slova pro establišment a ten mají „propachtovaný“ vládnoucí elity, které se odcizily lidu. Říkali jsme, že populistický vůdce se obrací přímo k lidu, ale ten se nenajde jen tak, nejprve musí být shromážděn, nabuzen a vyštafírován v klubových barvách, aby mohl být zdrojem moci. Masmedia, propaganda a marketing jsou kanály, kde se tato mimoparlamentní politická linka utváří. Bez konfliktu to ovšem nejde, teprve konflikt dává politickému jednání určitý tvar a lidu možnost identifikace. Teprve potom lidé rozumí tomu, co chtějí. Populismus je z povahy věci antielitářský a specifickou verzi toho představuje averze k intelektuálům. Kdyby neexistovala pražská kavárna, tak by si ji Miloš Zeman musel vymyslet. Rozděl a panuj v restauračním zařízení české politiky.

První obrázek. Obzvláště nechutně prezident Zeman zabodoval s Ferdinandem Peroutkou, kterého obvinil z nahnědlého gentlemanství. Vůbec nešlo o to, co Peroutka napsal a jaký to mělo význam tehdy a třeba i nyní. Všechny takové věcné polemiky byly snad dobré k tomu, aby Peroutku obhájily v očích veřejnosti, která umí zapomínat, ale jinak byly mimo mísu. Prezident Zeman usiloval o moc a potřeboval konflikt s intelektuály. Peroutka se prostě hodil, ani nevadilo, že to byl Peroutka redukovaný na to, co nenapsal. O takové detaily v populismu nejde. Prezident Zeman nemusel číst žádné Perutkovy články, jenom oprášil osvědčené denunciační schéma, které proti Peroutkovi použili už komunisté po roce 1945. Tehdy jsme prováděli denacifikaci na český způsob a patent na ni získali komunisté. Když se objevil nějaký nepohodlný politický protivník, nejúčinnějším způsobem, jak se jej zbavit, bylo polít jej hnědou barvou. Peroutka byl nepohodlný protivník, tak jej spojili s druhou republikou a „objevili“ v něm zrádce národa. Miloš Zeman jenom navázal na tyto ideové motivy. Jeho populus mu porozuměl. Je to vlastně takový falešný sylogismus, ale je rétoricky působivý: i) Peroutka byl zrádce národa, ii) Peroutka byl intelektuál, ergo iii) pražská kavárna plná intelektuálů je zrádce národa.

Druhý obrázek. Když se 17. listopadu 2015 konala v Praze veřejná shromáždění připomínající události, jež vedly k pádu komunismu a k obnově demokracie, tak se studenti a zástupci akademické obce nedostali na Albertov, ač je to místo, kde studentská demonstrace v roce 1989 začala. Nyní neprošli, neboť si toto pamětihodné místo obsadil prezident Zeman. Ten ale nechtěl vzpomínat na pád komunismu a návrat svobody. Na pódium se postavil vedle Martina Konvičky, takto předsedy sdružení Blok proti islámu, a Marka Černocha, taktéž předsedy tehdy již reziduálního, původně okamurovského Úsvitu. To byl nezapomenutelný moment. Česká demokratická politika tehdy dosáhla svého dna. Martin Konvička a Úsvit byli představiteli toho nejhoršího, co se v české politice hlásilo o slovo za uprchlické krize v roce 2015. Až příliš mnoho lidí chtělo oplotit hranice, střílet vetřelce a potápět čluny s uprchlíky na moři. EU se stala symbolem cizí nadvlády a Angela Merkelová byla osočována za to, že pustila do Německa syrské uprchlíky, kteří uvízli v Maďarsku. Zvedla se vlna nenávisti a xenofobie, na jejímž vrcholu plul Martin Konvička, který umně islamofobii spojoval s rasismem a vyhrožoval muslimům, že je nameleme do masokostní moučky. Nyní společně s prezidentem Zemanem zpívali národní hymnu na Albertově na výročí 17. listopadu.

Proč něco takového prezident Zeman dělá? Nabízí se uražená ješitnost a podobná psychologické vysvětlení. Rok před tím přeci na témže místě, když tam přišel s prezidenty ze sousedních zemí, tak jej lidé vypískali a zasypali vejci. Muselo se ho to hluboce dotknout. A tak jim po roce vrátil políček, řeklo by se. Jenomže uražená ješitnost, pomstychtivost atd. na vysvětlení nestačí. Lepší je vysvětlení politické. Prezident Zeman je typem plebiscitního vůdce a jeho populismus má proto politickou povahu. Lidé, co na něj házeli vajíčka, byl dav, ovšem Miloš Zeman mu dal jméno, totiž pražská kavárna a intelektuálové odcizení lidu. To je jméno politické. Víme již, že prezident Zeman si tak buduje přímou linku k lidu, který je zdrojem jeho moci. S Konvičkou a Úsvitem po boku tak zásadním způsobem rozšířil a prohloubil své výboje. Antiintelektualismus je málo, větší váhu má xenofobní nacionalismus a pohrdání liberálním Západem za to, že je údajně slabý a v rozkladu. Miloš Zeman zná své pappenheimské a jeho lidé mu rozumějí. Vyvěšení vlajky EU na Hradě bylo pro srandu králíků.

Mělo by nás ovšem zajímat, jaká moc se takto klube na světlo. Nejde o vtipy, natož o to, jestli jsou dobré, špatné, nebo vulgární. To by se dalo ještě skousnout. Spíše zjišťujeme, že se prezident Zeman neštítí žádné lži, ani klamu, když se v konfliktu, do kterého se dostane, rozhodne budovat svou mocenskou pozici populistickými způsoby. Plebiscitní vůdce s velkým „P“ je typ vladaře, který se obejde bez stran a bez parlamentu. K něčemu takovému má prezident Zeman stále ještě daleko, nicméně politický konflikt, který se takto otevírá, už je v běhu.

Listy č. 2/2017