Obraz, rychle sdílený pomocí dnešních technologických možností, zas jednou prozradil, jak se věci skutečně mají. Žádná slova oficiálních prohlášení, byť nekriticky papouškovaná veřejnoprávními médii, nemohou zabránit tomu, aby na internetu každý viděl, co vidí: prezident Miloš Zeman se k slavnosti vynášení korunovačních klenotů Království českého z pokladnice dostavil zřejmě opilý. Zde i jindy viditelné příznaky chování spolu s množstvím alkoholu, jež Zeman dříve uvedl jako svou obvyklou míru, diagnostikuje specialista na závislosti jako vysokou míru pravděpodobnosti alkoholismu. K dnešní době patří zvýšená viditelnost a nemožnost skrývat, co se dřív skrývat dalo. Kennedy, Churchill ani Havel nebyli vzornými askety, kteří se cele obětují službě státu a odkládají svou lidskost. Veřejná viditelnost mužů (a v některých zemích dokonce i žen), kteří jsou vrcholnými politickými osobnostmi, se navíc pohybuje na nejednoznačné hraně mezi bulvárním šmírováním a demokratickou otevřeností.

Jenže jak píše zde na svém blogu Jan Urban, celé to není tak docela nevinná lapálie. Podobnost s ruským prezidentem Borisem Jelcinem připomíná, že prezident-alkoholik je mimořádně nebezpečný. Ostatně i tak nevojenský národ, jakým jsme se stali, asi tuší, že nejvyšší velitel závislý na alkoholu a snadno ztrácející kontrolu je buď neschopný, nebo ovládaný někým jiným, a že obojí představuje riziko pro stát. Už v historických zprávách o Václavu IV. přibarvili jeho protivníci králův alkoholismus proto, aby podtrhli, že takový panovník nemohl zemi dovést nikam jinam než ke katastrofě husitského kacířství a války všech proti všem. Jiný příklad máme i v nedávných dějinách, a světe div se, i Klement Gottwald se opíjel na té sovětské ambasádě, která je dnes ruská.

Miloš Zeman však byl v přímých volbách zvolen prezidentem přesto, že se o jeho vztahu k alkoholu dobře vědělo. Před druhým kolem voleb na něj otevřeně upozornil například Daniel Kroupa. Přesto se kandidátův stav nestal tématem a zdálo se, jakoby nikomu nevadil. Bylo to ostatně celkem výstižné zakončení minulého roku, v němž se při příležitosti metanolové aféry a chvilkové prohibice tvrdého alkoholu objevily statistiky, podle nichž jsou Češi nejalkoholičtější národ na světě. Jak média, tak politici komentují nynější trapas ve Svatovítské katedrále pouze podle toho, zda jsou spojenci Miloše Zemana či jeho odpůrci. Známý alkoholismus nepřekážel ostatně před pár měsíci ani některým levicovým politickým filosofům a komentátorům v tom, aby hlasovali v druhém kole pro Zemana. I oni jednali podle abstraktních politických důvodů, jež si tak či onak racionálně zdůvodnili.

Také teď to vypadá, jakoby nejvíc vadilo to, že prezident nedodržel dekorum. Zvláštní pohoršení vyvolává protiklad vznešené situace na posvátném místě a nízkého chování prezidenta, který by jaksi automaticky měl s úřadem nasát i vznešenost: ostatně korunovační klenoty byly předevčírem z komory v katedrále vyzvedávány kvůli vystavení na oslavu Zemanovy inaugurace. Konzervativně zaměření komentátoři burcují, že prezident není schopen dostát důstojnosti prezidentského úřadu, která nějak mysteriózně navazuje na tradici pomazaných vladařů, proto, že je „levicový“ a lidový. Jiní docházejí po rozboru aféry k závěru, že politická identita Čechů spočívá v tom, že „zůstáváme čeledí svatého Václava“, přestože se k některé z mnoha církví a náboženských společností přihlásilo při posledním sčítání lidu jen 14% obyvatel. Identifikace českého státu s římskokatolickými církevními rituály se v posledních letech stále prohlubuje, patří k ní nejen asistence hradní stráže při staroboleslavské pouti, ale také ztotožnění státního pohřbu Václava Havla se zádušní mší. Ochota, s níž na tom participují veřejnoprávní i soukromá média, vyplývá nejspíš z jednoduché skutečnosti, že se to jejich nepříliš vzdělaným představitelům celé jeví tak pěkně barvité. Dávná a nesrozumitelná „duchovnost“ korunovačních klenotů se ukazuje jako vhodné místo projekce fiktivní touhy české společnosti, která si do středověkých památek ráda promítá vlastní představu o zdroji vlastní legitimity a smyslu. Že je to představa v zásadě pohádková a vzdálená realitě dnešního světa nejlépe ukazovalo zmíněné druhé kolo přímé prezidentské volby, kde bylo na výběr mezi dvěma postavami z televizní pohádky: starým šlechticem a alkoholickým reprezentantem obyčejných lidí.

Jenže odvozovat státní ideu a národní identitu z pohádkové představy o středověku je opravdu pouhé fantasma. Je jistě pravda, že Karla IV. i Rudolfa II. - pro které vznikly dnes dochované korunovační klenoty - legitimizovala jako panovníky Boží milost prostředkovaná katolickou církví. Koruna a korunovace se staly symbolickou křižovatkou politiky v době emancipace českého národa, kdy čeští politici vkládali naděje, přehnané a trvale frustrované, do politického významu přijetí koruny císařem Františkem Josefem II. I po vzniku Československé republiky zůstaly korunovační klenoty sakrálním, tedy skrytým a výlučným předmětem, a to přesto, že pro Slovensko a Podkarpatskou Rus byly historicky zcela irelevantní. Vůbec se nemluví o tom, že korunovační klenoty jsou jako historický symbol také legitimním místem paměti českých Němců. Bylo by třeba přesně historicky vyzkoumat, proč se v republice nestaly muzejním exponátem jako například v Rakousku; osobně se dohaduji, že v tom mohla hrát roli jak snaha katolické církve zachovat zbytky politického vlivu, tak i Masarykova snaha vytvořit nové, republikánské státní ceremoniály a symboly na základě těch starých, a nikoli v konfrontaci s nimi. Významným prvkem této snahy ostatně bylo umístění prezidentského sídla na Pražský hrad, kde vladař vždy sdílel úzký prostor s katedrálou jakožto náboženským centrem země. To je v Evropě velmi vzácné řešení a je tu další téma pro výzkum: co když je správné chápat prostorové ztotožnění obou center jako nedostatečnou rezistenci vůči východoevropskému pojetí nerozlišeného spojování náboženské a politické moci?

Korunovační klenoty jsou silným místem paměti Čechů. O jejich dávné i nedávné minulosti i o symbolickém významu by se mělo v (post)sekulární zemi Evropské unie na počátku 21. století mluvit kriticky (to neznamená negativně, ale v souvislostech). Namísto toho jsme svědky jejich prohlubované mystifikace. Můžeme a nemusíme je vystavovat, ale hlavní by měl být takový odborný a srozumitelně zprostředkovaný rozbor, aby pochopení všech souvislostí pomáhalo dnešním Čechům ve skutečném a pravdivém rozpoznání místa, na němž nyní stojí. Místo kritické a fundované diskuse máme ale jen lesklý povrch. Tématem pro mediální zpravodajství nejsou odborné rozbory a kritické úvahy, ale údaje o ceně a mineralogickém původu drahokamů na koruně a lidé, kteří celé hodiny pokorně čekají v dešti před Pražským hradem.

Quasi-magický charakter korunovačních klenotů se posiluje rituálním skrýváním a chvilkově kontrolovaným vizuálním zpřístupněním. Na držitele klíčů ke korunní komoře padá odlesk této posvátné mlhy. To, že jeden z nich, a hned ten nejdůležitější, udělal svým opilectvím ze slavnosti frašku, je jen odhalením toho, jak se věci mají ve skutečnosti. Nejsme demokratickou společností těch, kdo jsou architekty vlastní budoucnosti. Místo toho fascinovaně zíráme na vrchnost, obdařenou mocí a vládou nad námi, pro niž neplatí tytéž zákony jako pro nás. A pak na ně opilecky nadáváme v hospodě.