Miloš Balabán

23. 01.

Keller versus Telička

Miloš Balabán Přečteno 5644 krát

Nová vláda užuž opouští startovní bloky, ale na dohled je také již kampaň před volbami do Evropského parlamentu.

Dvě nejsilnější strany ČSSD a hnutí ANO nadělily voličům zajímavý dárek v podobě lídrů – profesora Jana Kellera a bývalého diplomata Pavla Teličku.

Právě to může volbám dodat šťávu. Docela se na jejich souboje těším.
Na jedné straně stojí levicový intelektuál, sociolog, který má nejen odbornou erudici, ale i schopnost oslovit argumentací ve prospěch sociálního státu nejen skalní levicové voliče.
Keller se také nebojí jít proti proudu, což dokázal na stránkách Práva např. svým odmítavým komentářem k připravované Transatlantické zóně volného obchodu. Tu nevnímá jako nástroj k posilování ekonomické spolupráce mezi Evropou a USA, ale naopak jako nástroj posilování moci nadnárodních korporací.

Na straně druhé stojí technokrat, který se v diplomacii vypracoval od píky ve špičkového experta na EU, což mu po odchodu ze státní správy pomohlo i v lobbingu. Telička tak doplňuje podnikatelskou sestavu ANO. Jistě může konvenovat voličům, kteří věří, že stát lze řídit jako firmu.

Bez ohledu na to, že eurolídři ČSSD a ODS jsou protipóly, lze u nich určitě najít jeden společný jmenovatel: české členství v EU vnímají jako historickou příležitost pro naši zemi, která je stále nedostatečně využita. A to je problém především pro ODS, která doufá, že v eurovolbách složí po fiasku reparát. Naznačuje to zvolení předpokládaného lídra Jana Zahradila prvním místopředsedou ODS. Vedle těžkých vah z ČSSD a ANO ale může euroskeptickými názory voliče spíš odrazovat.
Do eurovoleb je ale ještě daleko. A vláda bude v květnu mít za sebou prvních sto dní.

(Právo, 23.1.)

13. 01.

Pište, ministři!

Miloš Balabán Přečteno 4517 krát

Z Hradu zazněla zajímavá slova, že některým kandidátům na ministra chybí publikační činnost v impaktovaných zahraničních či domácích časopisech.

S ohledem na fakt, že publikování v „impaktu“ je výsledkem dlouholeté vědecké práce i praxe, a je to vždy běh na dlouhou trať, postavil prezident svoji kvalifikační laťku na ministry (a ministryně) hodně vysoko.

Pokud se na to dívám jako bezpečnostní analytik působící na výzkumném univerzitním pracovišti, bylo by mi sympatické, pokud by ve vládě byli renomovaní odborníci s vědeckým kreditem založeným mj. na publikování originálních vědeckých poznatků mezinárodní úrovně.

Vláda ale není výzkumné univerzitní pracoviště, ale těleso, které má primárně dobře řídit stát. A ministři mají být hodnoceni právě podle tohoto kritéria a je na odpovědnosti budoucího premiéra, resp. lídrů koaličních stran, zda toto kritérium mohou naplnit.

Pokud ale hovoříme o odbornosti a kompetentnosti, tak každý, kdo usedne do ministerského křesla, by možná mohl přemýšlet i o publikační činnosti.Určitě to nemusí být zrovna impaktovaný článek nebo o trochu níže hodnocený článek v odborných recenzovaných časopisech. Stačí obsáhlejší odborné vyjádření názoru v seriózních českých denících k problémům, které řeší svěřený resort. Tak by autor dal podnět nejen odborné, ale i širší veřejnosti k diskusi o „věcech veřejných“, který by šel dál než klipovitá vyjádření v televizních šotech či na Facebooku.

Shodou okolností takový typ článku se objevil v den tiskové konference prezidenta republiky na stránkách Práva, kde místopředseda ČSSD a kandidát na ministra zahraničí Lubomír Zaorálek spolu s profesorem Petrem Drulákem, bývalým ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, nastínili svoji vizi pro „probuzení“ české zahraniční politiky. Definovali tam řadu myšlenek, jak učinit ze zahraniční politiky nástroj pro posilování pozice naší země na mezinárodní aréně, což má svoji politickou, ekonomickou, sociální a bezpečnostní dimenzi. Za klíčovou pak považuji větu o potřebě pochopit a umět si představit svět, který tu ještě nebyl, a o potřebě se změnit, abychom v tomto světě obstáli. Řekl bych, že „písemnou přípravu“ na rozhovor s prezidentem o své kompetenci řídit resort zahraničí má již Lubomír Zaorálek hotovou, přičemž si troufám tvrdit, že v řadě případů se s ním Miloš Zeman ve svých pohledech na priority zahraniční politiky může shodnout. Impaktovaný článek k tomu potřeba není.

(Právo, 13.1.)

07. 01.

Nezatracujme vize

Miloš Balabán Přečteno 3406 krát

Na stránkách Práva se shodli sociolog Jan Keller a podnikatel, generální ředitel Juta, a.s. Jiří Hlavatý v tom, že kritika prezidenta Miloše Zemana za to, že ve svém vánočním projevu nenabídl, žádnou „vizi“ budoucího vývoje země není opodstatněná (Vize z televize, 28.12. 2013, Jaké vize?, 3.1.). Argumenty obou byly shodné: vize, které jsme v minulosti z prezidentských projevů slyšeli v konfrontaci s reálným vývojem v naší zemi neobstály. A místo vize by spíše analytici měli podle Jana Kellera „zmapovat „co všechno nedobrého se ve společnosti objevilo, aniž by se o tom kdokoliv ve svých svátečních vizích třeba jen slůvkem zmiňoval“.

V tomto ohledu souhlasím, i když by možná nebylo úplně marné, aby tak učinila i hlava státu a navázala na novoroční projev prezidenta Václava Havla z 1. ledna 1990 ve kterém provedl kritické zhodnocení předlistopadové éry uvozené legendárním „Milí spoluobčané, naše země nevzkvétá“.

Po 25 letech by to jistě mohlo mít poněkud jiný obsah, ale prezident, původní profesí prognostik by si s tím jistě poradil. A mohl by se i vrátit ke svému, též již legendárnímu článku „Prognostika a přestavba“ zveřejněném v Technickém magazínu v srpnu 1989. Řada myšlenek v něm obsažených totiž (bohužel) může být aktuální i dnes. Třeba věta o tom, že „centrální příčinou našeho dlouhodobého a zrychlujícího se zaostávání je selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti, tedy nevýkonnost společenské decize“.

Aktuálně to ilustruje další kolaps s vyplácením sociálních dávek, který postihuje ty nezranitelnější vrstvy naší společnosti. Kolapsy se ovšem staly v posledních dvou letech jakýmsi společenským koloritem: tu selže registr motorových vozidel, tu kontrola prodeje alkoholu v důsledku čehož máme i desítky mrtvých. Výmluvná ilustrace selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti!

Místo vizí tak musíme čekat i od nově nastupující vlády, že stát začne alespoň opět standardně fungovat. Lehké to asi nebude. Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek, který by měl být ministrem zahraničí to otevřeně přiznal ještě před předčasnými volbami konstatováním, že „Bude velmi těžké obnovovat funkce státu, které plnit má a kdysi plnil. Těžké pro kohokoli, kdo přijde po volbách.“

Přesto by ale mohlo být chybou úplně rezignovat na dlouhodobější vize a strategie vývoje naší společnosti. V dnešním světě to vlastně ani není možné, pokud chceme obstát v zostřující se globální ekonomické a vědeckovýzkumné konkurenci. Respektive možné to je, ale pak si musíme být vědomi toho, že se staneme v lepším případě periferním členem Evropské unie. Nová vláda může rozhodnout, kterým směrem se vydáme.

01. 01.

Obrana zase jako rukojmí

Miloš Balabán Přečteno 2741 krát

Resort obrany prochází už jeden rok obdobím nestability.Začalo to dnes už legendární osmidenní ministerskou misí Karolíny Peake před rokem a pokračovalo tříměsíčním neúspěšným Nečasovým hledáním nového ministra mezi diplomaty, aby se úřadu nakonec ujal v podstatě z nezbytí bývalý náčelník Generálního štábu Vlastimil Picek.Ten pokračuje v úřadu jako ministr v demisi v Rusnokově vládě. Resort obrany byl navíc prostřednictvím Vojenského zpravodajství zapleten do skandálu s údajným sledováním manželky premiéra, který vedl i k pádu vlády a následně předčasným volbám.

Existuje tedy dost důvodů k tomu, aby po úspěšném jednání ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL o koalici byl jmenován nový ministr, který bude schopen dát obraně potřebnou stabilitu.Zdá se ale, že problémům nemusí být konec, jak vyplývá z odmítavého postoje prezidenta Miloše Zemana k odborným kvalitám Martina Stropnického z ANO, kterého ale naopak považuje za kvalifikovaného pro zahraničí nebo kulturu

Právě proto je velmi těžké se zbavit dojmu o účelovosti tohoto vzkazu, jehož cílem je nepustit do Černínského paláce Lubomíra Zaorálka. Přitom pokud by „dovětek“ ke Stropnickému vysloven nebyl, šlo by vnímat prezidentův požadavek po odborníkovi v čele resortu obrany jako legitimní. Prezident je vrchním velitelem a víc než v případě jiných resortů je logické, aby vyslovil názor na odbornost politika, který má zaručit, že je obrana země ve správných rukou.

Ve sporu o „odbornost“ ministra obrany by tak neměla zaznívat jen kategorická vyjádření „nebudu jmenovat“ nebo „musí jmenovat“. Mnohem lepší by bylo, aby se místo licitace o jméno otevřela širší diskuse o našich prioritách v bezpečnostní a obranné politice i za účasti prezidenta a potenciálního ministra.Témat k diskusi je řada: budoucnost NATO a evropské obrany, vojenský rozpočet a hospodaření resortu, naše spojenecké závazky a budoucí mise, obsah nových zákonů týkajících se armády, které již projednává nebo dostane Sněmovna. A samozřejmě i civilní a demokratická kontrola ozbrojených sil.

Martinu Stropnickému by jako bývalému diplomatovi nemělo dělat problém představit veřejnosti a prezidentovi svoji orientaci v oboru a přesvědčit, že pochyby o jeho odbornosti nejsou na místě. Přispělo by to k tomu, že by se debata „odosobnila“ a vedla by se věcně.Přivítala by to bezpečnostní komunita i vojáci. A byla by to snad i cesta k tomu, jak zabránit, aby se resort obrany opět stal nechtěným rukojmím v mocenských sporech.
(Právo, 30.12. 2013)

Archiv článků: leden 2014

Keller versus Telička

Pište, ministři!

Nezatracujme vize

Obrana zase jako rukojmí

Blogeři abecedně