Miloš Balabán

22. 09.

Džin z lahve

Miloš Balabán Přečteno 2758 krát

Ředitel zahraničního odboru prezidenta republiky Hynek Kmoníček v sobotním Právu detailně rozebral nebezpečí tzv. Islámského státu. Je skutečně varující, když třicetitisícový kontingent islamistů tak rychle ovládne rozsáhlé území v Iráku a v Sýrii a podobně jako afghánský Tálibán na sebe začíná vázat vojenské síly řady západních států v čele s USA.

Zatím jen ze vzduchu, ale už se ozývají mezi vysokými americkými vojenskými činiteli hlasy, že bude možná nutné v případě potřeby vyslat na bojiště i pozemní síly. Nikdo si to po předchozím angažmá v Iráku a v Afghánistánu neumí představit, konfliktu je ovšem velmi blízko Turecko, členská země NATO.

Pro Turecko je to navíc spojeno s kurdským bolehlavem. Jakkoliv jsou nyní Kurdové užitečným nepřítelem nepřítele, brzy se mohou rázem proměnit vznikem nezávislého Kurdistánu v urgentní tureckou bezpečnostní hrozbu. Dokážu si proto představit, že v bruselské centrále NATO nejsou beze zbytku pohlceni jen promýšlením aplikace článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě ohrožení ze strany Ruska, ale tímtéž v případě ohrožení Turecka. Zdá se to jako zcela hypotetická možnost? Možná, posledních několik měsíců nám nicméně ukázalo, že přestávají platit jakékoliv bezpečnostní jistoty nebo představy o „řiditelnosti“ konfliktů.

Na rozdíl od Hynka Kmoníčka bych proto byl i opatrnější s tvrzením, že pro Česko neexistuje přímé ohrožení terorismem jako sekundární efekt dění na Blízkém východě. Jestliže podle zpravodajských zdrojů dnes vlastní schengenské pasy asi dva tisíce bojovníků tzv. Islámského státu (britské zdroje uvádějí, že v Sýrii a Iráku působí v řadách islamistů až 500 britských občanů), je to problém i pro nás.

Nejedná se jen o přímou hrozbu na našem území, velké množství našich občanů žije a pracuje v západní Evropě nebo do ní cestuje. A jak dobře víme, ke vzniku krizové situace stačí i zdánlivá malichernost, jako třeba karikatura proroka Mohameda v novinách, jak se mohli před časem přesvědčit Dánové.

Problémem je, že zradikalizovaní islamisté v Evropě zůstanou i poté, co se snad podaří tzv. Islámský stát vojensky porazit. Tento džin vypuštěný z lahve, bohužel částečně i se západní asistencí v Sýrii, se může rychle objevit v jiné podobě na jiném místě. Může to být v Libyi, v africkém Sahelu nebo v Afghánistánu, kde sice došlo k dohodě o vládě národní jednoty mezi dvěma prezidentskými rivaly, ale stále ještě netušíme, jak se bude vyvíjet situace v zemi, kde právě před třinácti lety začala preventivní akce proti al-Kajdá. Nikdo si tehdy nedokázal představit, že se v roce 2014 budeme utkávat o dva tisíce kilometrů dál na západ od Kábulu s ještě zákeřnějším nepřítelem.

(Právo, 22.9.)

15. 09.

Jen použít sílu nestačí

Miloš Balabán Přečteno 2448 krát

Americkému prezidentovi Baracku Obamovi není radno závidět. Před šesti lety byl zvolen i díky slibu ukončit konflikty v Iráku a v Afghánistánu i díky rezervovanému postoji k další americké vojenské angažovanosti ve světě.
Dva roky před koncem jeho prezidentství ho dohánějí chyby ve strategii jeho předchůdců v Bílém domě a je dalším prezidentem, který jde do války. Tentokrát proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii.

Války a intervence jsou ale konstantou americké politiky. Americký konzervativní historik Robert Kagan to nedávno v listu Washington Post zajímavě rozebral: Spojené státy od intervence na Filipínách v roce 1898 až po Irák a Afghánistán uskutečnily 26 ozbrojených intervencí, a pokud tam započítáme i omezené letecké či raketové údery proti nepřátelským režimům USA, celkový počet bude minimálně šestkrát větší. K velkým intervencím s vojáky přímo na poli bojišť došlo od roku 1898 v průměru každých čtyři a půl roku. A celkově bojovaly Spojené státy v 52 ze 116 let, po pádu berlínské zdi dokonce v 19 z 25 let.

Kagan došel k závěru, že ochota a hrozba k použití síly na ochranu amerických zájmů a liberálního světového řádu byla základní a nevyhnutelnou součástí udržitelnosti světového pořádku po druhé světové válce. Dnes je podle něj klíčovou otázkou najít správnou rovnováhu v tom, kdy sílu použít a kdy nikoliv.

Ponechme stranou žádoucí polemiku s jeho tvrzením o správnosti silového faktoru v americké strategii po druhé světové válce. Dnešní hledání rovnováhy mezi použitím či nepoužitím síly bude ale stále těžší. Obama ve svém projevu k národu o boji proti Islámskému státu označil USA za konstantu v nejistém světě, která má kapacity zmobilizovat svět proti teroristům a ruské agresi na Ukrajině, a poukázal na bezkonkurenční americké technologie.

Jenže země, která vydává šest set miliard dolarů na vojenský rozpočet, disponuje bezkonkurenční vojenskou silou a odposlouchává kdekoho a kdeco na světě, je najednou zaskočena 30 tisíci radikálními islámskými bojovníky a vyhlášením chalífátu. A teď musí nacházet řešení několika hlavolamů.

Jak bojovat s Islámským státem v Sýrii, když chtějí Američané svrhnout Asadův režim? Co dělat s Íránem, který se jeví jako užitečný spojenec proti této urgentní hrozbě? Jak si poradit s dvojí hrou arabských monarchií, které jsou spojenci USA a podporovaly či podporují Islámský stát? Jak čelit tisícům islamistů ze Západu bojujícím na straně Islámského státu?
A nakonec možná to nejtěžší: jak se domluvit s Ruskem, protože i přes Ukrajinu může objektivně být v boji proti islamistům vlivným americkým spojencem.

Rozhodnutí o použití síly proti Islámskému státu tak musí zahrnovat i strategii řešení mnoha spletitých, nejen blízkovýchodních, uzlů. Bez toho zůstaneme u bombardování islamistů, které může mít jen omezený dopad. Trvající nestabilita nakonec může vyústit v další regionální válku s vojáky v bitevním poli, a to nejen s americkými. Uvědomuje si to Evropa i my?

(Právo, 15.9.)

12. 09.

Probuzení ze snu

Miloš Balabán Přečteno 2380 krát

Zklamání z portfolia Věry Jourové v Evropské komisi se mísí s mírným optimismem. Po opětovném politickém stresu s výběrem eurokomisaře v koaliční vládě však můžeme být za portfolio justice, ochrany spotřebitele a rovnosti pohlaví ještě rádi.

A ti, co o Bruselu něco vědí, říkají, že je to zajímavá agenda, která má co do činění i s každodenním životem občanů v Unii. Jourová se na ní může zviditelnit. Složení nové komise nás ale může zajímat i z jiného důvodu. Česko bylo dosud zastoupeno Štefanem Fülem, který měl v gesci rozšíření EU a politiku sousedství. Jeho nástupcem se stane Rakušan Johannes Hahn, který bude jako komisař pokračovat již druhé období.

Název resortu se ale změní na evropskou politiku sousedství a vyjednávání o rozšíření. Zdánlivý detail, který může být důležitým politickým signálem: EU ubírá ze svých ambicí a přiznává, že „bezpečné“ hranice rozšiřování již bylo dosaženo, další posun bude trvat dlouho.

Vůbec bych nevyloučil, že k tomuto posunu přispěla i hořká ukrajinská zkušenost, i když EU zatím oficiálně žádnou kritickou reflexi své politiky na Ukrajině neprovedla a místo toho se odehrává sankční seriál proti Rusku. Jeho výsledky jsou rozpačité. Navíc ukázal nejednotu členských zemí.

I Česko by mohla zajímat slova slovenského premiéra Roberta Fica, který na mimořádném brífinku k novému balíku sankcí vůči Rusku neváhal prohlásit, že konflikt na Ukrajině je „geopolitickým konfliktem mezi Spojenými státy a Ruskou federací o vliv na Ukrajině, do kterého se zapojila samotná EU“ a že „mnohé malé státy těmito geopolitickými souboji a konflikty trpí“. Věru silná slova, zvláště ihned po mobilizačním summitu NATO ve Walesu.

Ukrajinská diagnóza je ovšem složitější. Francouzský politolog a demograf Emmanuel Todd, který v roce 1976 předpověděl pád SSSR, v rozhovoru pro Aspen Review uvedl, že Ukrajina je amorfní zónou, která není schopná modernizace vlastními silami, ta musí přijít odjinud. Pokud se chce vymanit z ruské sféry vlivu, pak jen za cenu, že se dostane do vlivové sféry jiné mocnosti. Otázkou je, které.

Spojené státy jsou daleko, Evropa není vojenskou mocností a nemá peníze. Přesto postupovala v obvyklém schématu se snem, jak připoutat další stát do liberálního, kapitalistického a harmonického prostředí. A místo toho byl rozbit těžce zrozený stát, který neměl čas dospět.

Sny teď bude muset vystřídat reálnější pohled na budoucí rozšiřování Unie i na Ukrajinu. Za své chyby ale Evropská unie bude muset stejně zaplatit. Zima se blíží a plynový dluh Ukrajiny vůči Rusku stále není uhrazen.

(Právo, 12.9.)

08. 09.

Alianční otazníky

Miloš Balabán Přečteno 2082 krát

Ukrajinský konflikt a politika Ruska na summitu NATO ve Walesu zastínily další problémy nejsilnější světové vojenské organizace.

Závěrečná deklarace zmiňuje spolupráci s Afghánistánem, závazek pokračovat v podpoře boje proti terorismu a dobrého vládnutí. Dosluhující afghánský prezident Karzáí nicméně na summit nedorazil kvůli nesouhlasu s bezpečnostní dohodou s USA o dalším působení amerických vojáků po skončení mise ISAF. Bez toho nejde zahájit operaci NATO Rozhodná podpora. Po třinácti letech nejdelší, nejdražší a nejkrvavější mise, ve které padlo téměř tři a půl tisíce vojáků, se plány na úplné stažení z Afghánistánu mohou změnit s nástupem nového afghánského prezidenta. Jenže dva nejúspěšnější kandidáti se nemohou shodnout, který to bude. Potíže tamní mise se podle bývalého předsedy sboru náčelníků štábů americké armády admirála Mike Mullena odvíjejí i od nedostatku jasně definované strategie, čeho dosáhnout před jejím zahájením. Válka se tím stala nekonečnou.

NATO se musí „deafghanizovat“ ve chvíli, kdy se kvůli Ukrajině vrací k původnímu poslání: zajišťování kolektivní obrany. Summit přijal řadu opatření, jak obnovit a rozšířit akceschopnost aliance, včetně vytvoření sil velmi rychlé reakce. Závisí to na financování.

V deklaraci summitu se uvádí, že se členské státy zavazují zastavit pokles výdajů na obranu a zvyšovat je v návaznosti na růst HDP, fixní závazek vydávat na ni dvě procenta HDP byl ale oddálen do deseti let. V diskusi před summitem bylo možné zaznamenat názory, že ani ukazatel dvou procent nevypovídá o nasaditelnosti, udržitelnosti a interoperabilitě sil, a že právě toto by měla být klíčová kritéria hodnocení schopností NATO.

Není to neopodstatněné, ale může to znít i jako alibi pro řadu evropských členů NATO, kteří nikdy závazek nesplní. Důvod je zřejmý: dlouhodobá ekonomická recese, kdy nebude jednoduché ufinancovat sociální stát, mj. řešící stárnutí populace. Paradoxem může být, že ekonomickou výkonnost některých členských zemí NATO mohou poškodit i další případné protiruské sankce…

Na druhou stranu je ale faktem, že celá EU dnes vydává na obranu 200 miliard eur, což je víc než Čína a Rusko dohromady. Klíčová otázka zní, zda efektivně. Efektivita bude bolehlavem i pro naši armádu, která by se měla podle dohody koalice dostat v roce 2020 s rozpočtem až k 70 miliardám korun.

A pak je zde ještě jedna otázka. Bezpečnostní prostředí a hrozby se mění s nevídanou dynamikou. Nedá se vůbec vyloučit, že bezpečnostní priority budou v příští dekádě nastavovány jinak. Již dnes má asi dva tisíce bojovníků Islámského státu schengenské pasy a jejich návrat do Evropy může znamenat nové kolo boje s terorismem, kdy bude potřeba víc financovat zpravodajské služby a policii než armádu.

A dokážu si představit síly rychlé humanitární reakce čelící narůstající vlně migrantů z nestabilní Afriky a Blízkého východu nebo rychlé kyberreakce proti kyberútokům, jež jsou nebezpečnější než konvenční válka. Jakkoliv se nám dnes zdá, že se opět s plnou silou vrátila do hry.

(Právo, 8.9.)

05. 09.

Diagnóza neúspěchu

Miloš Balabán Přečteno 2374 krát

Signály a vyjádření z Moskvy a Kyjeva od prezidentů Putina a Porošenka dávají tušit, že se hledá východisko z konfliktu na východní Ukrajině. Jsme ale zřejmě stále na začátku složitého vyjednávání. Najít cestu z krize, kde se kříží zájmy a cíle mnoha aktérů nebude jednoduché. Hlavními stranami konfliktu jsou Rusko a Ukrajina, otázkou je jakou roli dnes může hrát Evropská unie. Vzhledem k její silné angažovanosti v ukrajinských událostech od počátku bouřlivého vývoje na Ukrajině v posledním roce to není nepodstatné.

Přispět k odpovědi může analýza role Západu na Ukrajině, kterou tento týden nabídl v prestižním americkém časopisu Foreign Affairs známý americký politolog, autor teorie ofenzivního neorealismu profesor John Mearsheimer v článku „Proč má za ukrajinskou krizi vinu Západ“.

Jádrem článku je konstatování, že snaha vtáhnout Ukrajinu za každou cenu do geopolitické sféry vlivu Západu prostřednictvím rozšíření NATO a EU na úkor Ruska byla velkou chybou. Ukrajinská krize podle Mearsheimera ukazuje, že „realistická politika“ je stále aktuální a ignorovat jí představuje riziko. Američtí a evropští politici nebyli schopni vytvořit z Ukrajiny záštitu Západu na ruských hranicích, pokračovat v plánu „westernizace“ Ukrajiny je slepá ulička.

Zní to kacířsky, jenže tváří v tvář reálné situaci na Ukrajině je třeba si pokládat i nepříjemné otázky. Nerozehrála EU na Ukrajině geopolitickou hru na kterou neměla dost sil? Neměla být v případě Ukrajiny opatrnější? Krach oranžové revoluce měl být varováním. Na Ukrajině byl sice svržen Janukovyčův režim, ale oligarchický systém se nezměnil. A možná to tuší i ukrajinští vojáci na východní Ukrajině, jejichž motivace bojovat za tento systém asi není příliš velká.

U ukrajinských politických elit mohl Západ vzbudit i falešné naděje ohledně členství v EU a NATO. O členství Ukrajiny v NATO se v souvislosti s aliančním summitem hodně mluví, nicméně stačí se podívat na kritéria přijetí ze Studie o rozšíření NATO z roku 1995: dobré vztahy se sousedy, demokracie, tržní ekonomika, dodržování lidských práv, civilní kontrola armády a minimální interoperabilita. Ukrajina zcela nesplňuje ani jedno.

Cena za pokus posunout se za bezpečné hranice rozšiřování EU a NATO na východ může být pro Západ nepříjemná. Dokážu si představit scénář ve kterém ukrajinská vláda čelící nebezpečí totálního ekonomického zhroucení země bude vyjednávat se separatisty jištěnými Moskvou o jejich podmínkách urovnání konfliktu. Dojde k postupné separaci východní Ukrajiny od centra. Mírové rozhovory bude spolu s Ruskem a Ukrajinou garantovat Evropská unie, pro kterou to sice bude politicky hořká pilulka, ale oslazená rozmrazováním sankcí z EU i Ruska a zažehnáním plynové krize. Cenou za „klid na východě“ pak může být masivní ekonomická pomoc z EU oslabené Ukrajině.

A pak nastoupí ta nejtěžší otázka co dál s Ruskem. Třeba ale tak těžká nebude, pokud se stane spojencem Západu proti společnému nepříteli: Islámskému státu v Iráku…

01. 09.

Ztráta tváře, nebo návrat reálpolitiky?

Miloš Balabán Přečteno 4585 krát

Další eskalace bojů na Ukrajině je pro Západ nepříjemná. Rusko je sice stále více vnímáno jako bezpečnostní hrozba, na druhé straně se NATO nechce nechat zatáhnout do přímého konfliktu s ním.Proto ta slovní ekvilibristika, kdy se místo slova invaze používá vměšování, nebo několikrát opakované prohlášení, že Ukrajina není členem NATO a nevztahuje se na ni článek 5 Severoatlantické smlouvy, garantující společnou obranu v případě napadení.

Přání ukrajinského vedení stát se rychle členem aliance je mimo realitu. Na místě je připomenout šest hlavních kritérií pro členství v NATO: dobré vztahy se sousedy, demokracie, tržní ekonomika, dodržování lidských práv, civilní kontrola armády a minimální interoperabilita. Ukrajina zcela nesplňuje ani jedno.

Ukrajina není jedinou zemí, kde to hoří. Pro Američany je možná větším problémem Irák, velení americké armády označilo ofenzívu džihádistického Islámského státu za největší bezpečnostní hrozbu. Navíc si musí v Bílém domě lámat hlavu, jak postupovat vůči Islámskému státu v Sýrii, kde je prezident Asad stále protivníkem, jenže bojujícím proti stejnému nepříteli. Na Ukrajinu tak Američanům nezbývá čas, více se musí starat Evropa.

Na evropské scéně to ale vypadá zvláštně. Jednota EU vůči politice Ruska je fikcí, což prokázaly sankce, které zatím k řešení konfliktu na Ukrajině nepomohly. A je příznačné, že rozhodování o unijním ministrovi zahraničí probíhalo na pozadí sporu, kdo z kandidátů je více proruský nebo protiruský.

NATO má na svém summitu kvůli Vladimíru Putinovi v agendě to, co by za normálních okolností nebylo průchodné – zvyšování vojenských rozpočtů. Je ovšem jisté, zda k tomu v konfrontaci s ekonomickými problémy evropských zemí dojde? Reálný stav bojeschopnosti NATO přitom popisuje britský generál Richard Shireff, bývalý zástupce vrchního velitele aliančních spojeneckých sil v Evropě: v případě konfliktu s Ruskem by byl skutečný problém vyslat do boje divizi o dvaceti tisících mužích.

Přímý konflikt sice zatím nehrozí, ale ke geopolitickému konfliktu Západu a Ruska již dochází. Dnes už je jen akademickou otázkou, zda jsme se mu mohli vyhnout, pokud by bylo Rusko po zhroucení Sovětského svazu a jeho faktické porážce ve studené válce zahrnuto do společného bezpečnostního systému se Západem, podobně jako Německo a Japonsko po druhé světové válce.

V současné době vše směřuje k návratu reálpolitiky, koncertu velmocí a obnovování zón geopolitického vlivu na východ od nás. EU a NATO to vystaví řadě těžkých dilemat.

(kratší verze článku vyšla v deníku Právo 1.9.)

Archiv článků: září 2014